Přestože oba dva vypadali jako modelové z nejnovějšího vydání módního časopisu, byli prolezlí na kost penězi a představou důležitosti.  

Kapitola neprošla korekcí.

Když jsem druhý den vešla ráno do výtahu a Kane si přistoupil, tak mi to bylo poměrně jedno. Byla jsem rozlámaná a unavená ze včerejšího večera a přestože se postavil vedle mě, i když výtah byl poloprázdný a otočil se na mě s jeho Hollywoodským úsměvem, tak i to mi bylo jedno. Zůstala jsem pohledem upnutá na kovové dveře přede mnou a modlila se, ať co nejrychleji vyjedu nahoru.

Nijak jsem nezareagovala na jeho pozdrav a ani na jeho rozloučení. Byla jsem ve vlastním světě a jediné, co mě drželo při životě byla myšlenka, že mi zbývá osm hodin a já půjdu domů. Vedle mě by v tuto chvíli mohla vybuchnout bomba a já bych si toho nevšimla. Maximálně bych si oklepala prach z ramen a pokračovala v cestě.

Pokud bych ale dávala pozor a přišlo by mi zvláštní, že jsem zas a znovu Kanea potkala, přestože za ty roky jsem ho potkala dohromady tak dvakrát, tak nevím, jak bych popsala zbytek týdne. Ve středu na mě Kane promluvil před výtahem. Ve čtvrtek mě dokonce chytl za loket. Nemohla jsem být tedy překvapená tím, když v pátek stál před výtahem už ve chvíli, kdy jsem vcházela do budovy.

Když jsem tedy v pátek přicházela k výtahu a všimla si Kanea, jak u něj stojí s rukama v kapsách kalhot, povzdychla jsem si. Z tváře mi spadl můj na silu vytvořený úsměv a už jenom s otráveným výrazem jsem se k němu přibližovala. On na druhou stranu se doslova rozzářil, když si všiml, jak se k němu blížím. Pořád jsem si v hlavě říkala tu pohádku, že možná je to náhoda, ale to by bylo moc náhod najednou.

Zhluboka jsem se nadechla a zastavila u dveří. Tlačítko na přivolání výtahu svítilo modře, takže mi nezbývalo nic jiného než čekat. Kane stál vedle mě a tak trochu mě znervózňoval, proč taky ne. Tyčil se nade mnou ramenatý chlap, jehož brada by mohla řezat diamanty. Nemluvě o tom, že slyšela každé šustnutí obleku, když se pohnul nebo když se jenom nadechl. Mohla jsem cítit, jak se mi potí ruce. Přestože, jsem si o něm myslela své, byla jsem z něj nesvá.

Cinknutí a otevření dveří jsem brala jako vysvobození. Rukou jsem si narovnala sukni a se zdvihnutou hlavou jsem vešla dovnitř. Kane nastoupil hned po mně a jeho následoval ještě poslíček. Za naším trojčlenným osazenstvem se zavřely kovové dveře a výtah se po stlačení určitého patra dal do pohybu.

Nejdříve vystoupil poslíček. Ve svém červeno žlutém trikotu stál v blízkosti dveří. Pod pravou rukou držel krabici a v levé desky s papíry. Nohou nedočkavě podupával a mě to přivádělo k šílenství, takže když se otevřely dveře a on vystoupil, byla jsem vlastně ráda.

Další zastávka měla být mé patro. Sledovala jsem pomalu se rozsvěcující a zhasínající světla pater, když Kane promluvil.

„Je fajn, že je konečně pátek nemám pravdu?" jestli se snažil prolomit ledy, tak se mu to nepodařilo. Spíše mě ty ledy začaly zabodávat do páteře, když mi po nich přešel mráz.

Připadala jsem si malinká, když jsem k němu otočila hlavu. Přestože byl pouze o hlavu vyšší, musela jsem zaklánět hlavu. Ve výtahu byla spousta místa, ale on se musel postavit hned vedle mě. Další věc, kvůli které jsem si připadal drobounká byla jeho už zmíněná rameny. Ten oblek je snad ještě zvýrazňoval. Kdyby se mě snad pokusil obejmout, tak mě rozdrtí na prach.

Snad bych nad tímto kusem chlapa začala i slintat, kdybych v nose neměla ten nepříjemný odér cigaret. Nesnášela jsem ho, dělalo se mi z něj špatně, ale teď jsem to vlastně přivítala. Přestože jeho dech po cigaretách nesmrděl, tak jeho oblečení rozhodně ano. Byla to jako facka, jako ledová sprcha, která mi připomínala, kdo to je.

Připomínala mi, že je to Kane Harrison. Jeden z nejarogantnějších lidí, které najdeme v celém Yofferdu, snad i v celé Bechawě. Nejlepší přítel Craiga Stona. Chlapa, který má kancelář pět pater nade mnou a člověka, který se otočí za každou sukní. Přestože oba dva vypadali jako modelové z nejnovějšího vydání módního časopisu, byli prolezlí na kost penězi a představou důležitosti.

Proto jsem na jeho otázku jenom přikývla a přešlápla z jedné nohy na druhou. Znovu jsem svůj pohled přesunula k rozsvěcujícím se číselkám a doufala, že ty zbylé tři čísla, co mě dělily od mého výstupu se brzo rozsvítí.

Osud se mnou měl ale jiné plány. Výtah poskočil a zastavil se. Mně se mezi tím zvedl žaludek a snažila jsem se rychle najít něco, čeho bych se chytla. Neblíže byl Kane, takže se má ruka obmotala okolo jeho paže a hledala v ní oporu. Zároveň s poskočením ale přestalo svítit světlo a rozsvícené čísla, přestaly svítit. Obklopila nás tma a ticho.