„Chce to jenom čas."

Kapitola neprošla korekcí.

Z bytu jsem ho vypakovala rychlostí blesku. Cítila jsem se, jakoby mě někdo polil studenou vodou a já v tu chvíli resetovala mozek. Připadala jsem si jako pitomá husa. Vždyť jsem nebyla puberťák, jak jsem nemohla tušit, že si se mnou jenom hezky zahrává? Začala jsem více než kdy jindy pochybovat o své inteligenci.

Naštvaně jsem kopla do nohy od stolu, který poskočil. Láhve na něm zadrčely a jedna se dokonce skulila na zem. Měla jsem štěstí, že se pod ním nacházel červený huňatý koberec. Překvapivě jsem nebyla nejvíce naštvaná na něj. Bylo mi to nepříjemné to bez pochyby, ale více mě štvalo, že jsem se nechala nachytat. Nedokázala jsem si v hlavě poskládat, co se děje a nechala se zblbnout hezky vypadajícím chlapem. Jeho tělo možná jenom vypadalo, že je z photoshopu. Jeho charakter z něho ale určitě byl, falešný, uhlazený a hlavně nereálný.

„Pitomá. Pitomá!" Nadávala jsem si dál. Vždycky jsem si dělala srandu z těch holek, co se nechali nachytat. Protáčela jsem oči a kroutila hlavu nad tím, jak může být někdo tak slepý, tak hloupý aby nepoznal, že druhá osoba lže. Když to ale člověk ucítí na vlastní kůži, tak je to úplně něco jiného. Nepříjemného.

Vzala jsem rozpitou flašku z konferenčního stolku, na kterou jsem nemyslela, když jsem do něj kopla a i s ní se vydala z bytu. Zabouchla jsem dveře s vědomím, že klíče nepotřebuju a třemi delšími kroky jsem přešla úzkou chodbičku.

„Potřebuju, aby mě teď někdo politoval," řekla jsem hned, jak Kirsty otevřela dveře. Do rukou jsem jí strčila nedopitou flaku a bez pozvání ji obešla dovnitř. Nejdřív se zmateně podívala na mě a pak na flašku v její ruce. Nemusela mě dlouho pozorovat, aby jí došlo, že si nedělám srandu a opravdu potřebuju, aby mě někdo politoval.

„Je to jenom pitomý článek. Za pár dní si na to nikdo ani nevzpomene, uvidíš." Pokoušela se mě uklidnit a přestože to byly podobné, ne-li ty stejná slova, které řekl před pár minutami Kane, tak od ní mi to přišlo upřímné.

„O to nejde," odmlčela jsem se a projela si rukou vlasy, „nebo jde, ale." Těžko jsem nacházela slova. Vždyť jsem věděla ani co chci říct. Postěžovat si, jaká pitomá husa ze mě stala, slova mi ale nepřicházela na jazyk.

„Co se stalo?" Zamračila se, až se jí mezi obočím vytvořila vlnka. Přešla do kuchyně, odkud vytáhla dvě sklenice a posadila se na gauč, kam jsem ji následovala. Čekala jsem, až nám oběma naleje, než jsem se znovu pokusila o to dát dohromady smysluplnou větu.

„Něco jsem si uvědomila. Chlapy jsou parchanti," řekla jsem jednoduše a napila se ze sklenice.

„Ámen, sestro."

Nebylo potřeba říct nic víc. Přece jenom matce samoživitelce nemusím vysvětlovat, proč jsem byla zklamaná z druhého pohlaví. Ona byla ten člověk, který to chápe nejlépe.

„Tak povídej." Uvelebila se na svém místě a já spustila.

Začala jsem včerejším ránem. Jak jsem šla do obchodu a už po cestě tam jsem měla blbý pocit, jak to začalo, a já nevěděla, co mám dělat. Doteď jsem měla na telefonu vypnutou WIFI a data jsem se neodvážila zapnout. Vynechala jsem včerejší nicnedělání a přešla přímo k dnešnímu ránu. K cestě do práce, rozhovoru v kanceláři a mému balení, když jsem se zmínila o mužovi, který mě fotit na cestě domů, tak se Kirsty natáhla pro telefon a ukázala mi moji vyjevenou fotku.

Odložila jsem sklenici a natáhla se pro její mobil. Jenom jsem si povzdechla nad názvem článku po které vypadám ještě jako větší chudinka. Na sekundu jsem zavřela oči, aby to můj mozek zpracoval a podala jí její telefon zpátky.

Nemělo cenu se tím zaobírat a tak jsem pokračovala. Došla jsem až do chvíle, kdy Kane, vstoupil do mého bytu. Tato informace ji donutila se napřímit a znovu se zamračit. Snažila jsem se co nejpřesněji parafrázovat jeho slova. Moje alkoholem omámená mysl si toho ale moc nepamatovala a spíše jsem se dostala k tomu, že jsem jí popisovala, jak jsem se cítila.

Když jsem se dostala znovu k tomu, co všechno jsem si uvědomila, začala jsem zvyšovat hlas. Několikrát mě napomenula kvůli spícímu dítěti ve vedlejší místnosti. Vždy jsem ale skončila tak, že jsem mluvila snad o oktávu výš.

„Co budeš teď dělat?" Zeptala se mě nakonec. Tohle byla otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Mohla jsem jenom pokrčit rameny a říct, že nevím. Což jsem taky udělala. Bylo zbytečné nad tím přemýšlet zrovna teď. Nebylo to ani víc jak dvacet čtyři hodin, i kdybych byla génius, tak nic nevymyslím. Hlavně v tomto stavu ne. Nezbývalo mi nic jiného než sedět a nechat se užírat tou prázdnotou, která mě obklopovala. Nechat ten dotěrný hlásek vzadu mé hlavy mi připomínat, že vlastně nemám žádný záložní plán.

A tak jsem seděla na cizím gauči, hleděla do prázdna. Po pár minutách jsem se nechala vtáhnout do konverzace, která neměla hlavu ani patu a bylo to spíše chabé tlachání. Já za to byla Kirsty ale neskutečně vděčná. Věděla, že tohle je to co potřebuji. Zaměřit se na něco neskutečně triviálního, jako je výběr barvy nového kabátu, uvítám. Zbytek večera tedy vypadal stejně. Nesmyslným tlacháním, které čas od času přerušila pauza z mé strany, kdy jsem si vzpomněla, co se děje. Kirsty mě ale rychle rozptýlila a změnila téma.

Když mě druhý den vzbudil budík, tak až ve chvíli, kdy jsem polorozpadlá šmátrala do koupelny mi došlo, že jsem mohla zůstat ležet. Zamračila jsem se a zůstala stát ve dveřích, co se nelíbilo Erinye, která mě pronásledovala už od toho, co jsem se vzbudila. Když se provlékla skrze mé nohy a zakňučela, tak jsem se k ní sklonila. Její malou hlavičku mi vložila do ruky a spokojeně zapředla.

„Však já budu v pořádku. Já vím." Usmála jsem se na ni a podrbala jí mezi ušima.

„Chce to jenom čas."

V příští kapitole se s našimi hrdiny rozloučíme. Byla to dlouhá a dramatická cesta. Bohužel, nic nemůže trvat věčně. 

Někteří z vás si už ale všimli, že se na mém profilu objevil nový příběh: Když město potká vesnici. Začít vydávat bych ho měla až na začátku ledna, jelikož si chci pár kapitol předepsat. Jsem z něho ale strašně nadšená (uvidíme, jak dlouho mi tohle nadšení vydrží) a nemůžu se dočkat, co na něj budete říkat. Takže se na něj klidně jděte kouknout!