„Ty zpropadený parchante!"

Kapitola neprošla korekcí.

Člověk by si myslel, že takto to funguje jenom ve filmech. Dostanete krabici, která nikdy není dostatečně velká na veškeré vaše věci. Vždyť v této firmě jsem pracovala několik let. Můj stůl zdobilo tolik zbytečností, že i kdybych si to všechno zabalila do jednoho kufru tak je narvaný k prasknutí a má několik kilo. Jak může tedy někdo čekat, že se člověk sbalí do jedné krabice, která není o nic moc větší než krabice od bot. Aby toho nebylo málo, tak jsem se musela zavřít do své, teď už bývalé, kanceláře s tím, že za dřevěnými dveřmi je horda zvědavých očí a uší, které čekají na jakýkoliv pohyb, aby mohly vykouknout ze svých kójí a jenom na sekundu zahlédnout toho, kdo dostal padáka.

Bylo zvláštní, že jsem nebrečela? Že jsem skládala jednu věc za druhé do krabice, snažíc se hrát Tetris v realitě a neuronila ani jednu jedinou slzu. Byla jsem jako robot bez emocí naprogramovaný na to, aby co nejrychleji všechno sbalil. Možná jsem všechny slzy vyčerpala při mém včerejším zkratu a teď budu muset počkat, až se mé slzové kanálky z toho všeho vzpamatují.

Zadívala jsem se na zbytek věcí, které jsem už ani do kabelky nemohla narvat a uvažovala, jestli některé z nich opravdu potřebuju. Už tak bude docela problém tahat tohle všechno autobusem. Povzdechla jsem si a vzala do ruky držák na tužky. Bude mi tento kelímek někdy k něčemu? Nejspíše ne. Upustila jsem ho do koše pode mnou za ostatními nepotřebnými věcmi.

Usoudila jsem, že asi nemá cenu se pokoušet onen zbytek věcí pobrat. Ať na mé místo nebo spíše do mé kanceláře přijde kdokoliv, tak mu tady asi nechám hromadu dárků na uvítanou. Propiskami začínaje a šablonami konče.

Ještě naposledy jsem použila svou izolepu, která byla mezi věcmi, které tu nechávám a pořádně oblepila celou krabici. Už tak jsem musela vypadat jako největší tragéd, představa, že se mi s mým štěstím, uprostřed haly rozpadne celá krabice a mé věci zůstanou rozházené po okolí, se mi naježily všechny chlupy, co mám.

Byl čas. Přehodila jsem si kabelku okolo ramen, do rukou si vzala tu papírovou věc a vratkým krokem se vydala ke dveřím. Ještě než stiskla kliku, tak jsem se zhluboka nadechla. Nebyla jsem dostatečně statečná nebo silná na to, abych vyšla na chodbu a se vzpřímeným postojem a pohledem hrdě před sebou šla. Místo toho jsem se snažila, abych byla co nejméně vidět, s pohledem upřeným do země jsem rychlými kroky mířila ke schodišti. Jízdu výtahem, i když je kratší, bych nezvládla. Při představě, že stojím v tom malém, uzavřeném prostoru se skupinkou lidí, kteří se na mě dívají lítostivým, ale zároveň i zvědavým pohledem mě neskutečně drásal.

Přes halu jsem taky profrčela jako namydlený blesk a až když jsem byla dvě ulice od budovy, zpomalila jsem svůj krok. Už jenom stačilo, aby začalo pršet a mohla jsem se ucházet o roli v nějakém smutném videoklipu. Odkopnutá, znemožněná a bez práce. Sen každé ženy. Ještě, že místo mraků mi nad hlavou svítilo slunce.

Co ještě přidalo na mé zkroušené náladě, bylo, když jsem uslyšela cvakání fotoaparátu. Překvapeně jsem se otočila a zadívala se na muže, kterému mohlo být tak kolem čtyřicítky, obličej schovaný za velkým černým objektivem namířený na mě. Snad bych se i rozběhla a pokusila se mu utéct, ale byla jsem tak moc v šoku, že jsem dokázala jenom stát a hledět na něj. To mu ale očividně nevadilo, jelikož už v tuto chvíli musel mít velkou sérii fotek s mým překvapeným obličejem.

Pomalu jsem se otočila, poupravila si krabici v rukách a znovu se sklopeným pohledem se rozešla zrychleným krokem. Nepronásledoval mě, asi dostal už, co chtěl. Fotky mě na ulici s krabicí v ruce a se zkroušeným pohledem, to bude zítřejší trhák. Už jsem se nemohla dočkat.

I kdybych to do mého bytu měla pětiminutovou cestu, což jsem neměla, tak by mi dneska připadala jako bych jela hodiny a hodiny. Když jsem otevírala dveře od svého bytu, tak jsem měla pocit, že jsem v něm nebyla týdny a ne že jsou to sotva dvě hodiny, co jsem ho opustila.

Všechno, co jsem sebou vláčila, jsem položila na konferenční stolík a znovu se posadila do křesla, kde jsem včera trávila celý den. Z ložnice se ozvalo zamňoukání a Athéna, která se vykulila se na mě podívala pohledem, který bych mohla popsat jenom jako zmatený a nechápajíc, co dělám doma. Vždyť teď byl její čas vlády nad bytem, kdy měla klid a jediný, kdo ji otravoval byla Erinye.

Nehledíc na její protest jsem ji zvedla a položila na svá stehna. Do obou rukou jsem vzala její malou, kulatou tvářičku a přitiskla svůj obličej k jejímu. Nelíbilo se jí to, snažila se mi vysmeknout hlavu z mého držení, ale já jsem potřebovala trochu útěchy. Pustila jsem její hlavu a oběma rukama ji objala okolo jejího chlupatého těla. Tohle se jí už líbilo víc a tedy neprotestovala. Nechala se mazlit a já byla na chvíli ráda za něčí pozornost. Erinye, která nás viděla jenom žárlivě zamňoukala a překulila se pod mýma nohama na záda, aby na sebe upoutala pozornost.

Slzy se pořád nedostavovaly a tak jsem zůstala sedět bez toho, abych věděla co dělat a hladila Athénu, která vůbec nebyla proti. Po asi hodině jí to přestalo bavit a tak jsem ji vyměnila za Eriney, která ono mazlení vydržela o trochu déle. Když to ale i ona vzdala, tak jsem jenom bezmyšlenkovitě hleděla před sebe.

Až když byla doba oběda jsem se zvedla a místo toho, abych zamířila do kuchyně s myšlenkou jídla, jsem tam zamířila s tím, že je čas se zbavit starých zásob. S otvírákem v ruce jsem otevřela skleněnou flašku o které jsem ani pořádně nevěděla, co v ní je. Jediné, co jsem chtěla, bylo to, aby ty procenta alkoholu ovlivnili mou mysl.

Jedna flaška vystřídala druhou, nálada se mi zvedla a dokonce jsem byla schopná kolem třetí hodiny vytvořit něco k jídlu. Když jsem pak kolem deváté hodiny ležela natažená na gauči a sledovala svůj strop, tak už mi bylo vše jedno. Nezáleželo mi na tom, že nevím, co se životem, že jediná stálá věc byla má práce a teď nemám ani ji. Nepřemýšlela jsem nad tím, že ten zpropadený chlap nebyl schopný mi ani zavolat a ani to, že tisíce lidí si o mně myslí jenom to nejhorší. Bylo mi to prostě jedno.

Chvíli mi proto trvalo, než mi došlo, že opravdu někdo klepe na mé dveře a že to není jenom výplod mé fantazie. Dalších pár sekund mi trvalo, než jsem byla schopná udělat první krok bez toho, aby se mi točila hlava. Mohla to být potom i minuta ne-li dvě než jsem se dostala ke dveřím a otevřela je.

„Aleeeeee," protáhla jsem více, než jsem chtěla, „co tě přivádí do mého útulného příbytku?" Opřela jsem se o futra dveří a nejen kvůli tomu, že jsem potřebovala podporu, abych stála rovně.

„Slavíš něco anebo si prostě jenom nalitá?" Pozdvihl na mě jedno obočí Kane. Jedno zpropadené, snad i profesionálně upravené obočí. Víc jsem nedostala. Nečekal ani na to, abych ho pozvala dál. Jelikož tím, že jsem se opírala o futra, jsem zabírala jenom polovinu dveří, tak se tou druhou polovinou protáhl dovnitř. Nechceš jít dovnitř? Zamumlala jsem si pro sebe sarkastickou poznámku a otočila se Kana, který teď už stál vedle mého konferenčního stolku a sledoval krabici s mými věci, která byla obložena dvěma flaškami a jedním špinavým, neumytým talířkem od jídla. Nemůže snad předpokládat, že když žiju sama, tak tady budu mít neustále uklizeno.

„Z které díry ses teď vyhrabal, že jsem se ti nemohla dovolat?" Překřížila jsem si ruce na hrudi. Očividně jsem neměla v plánu chodit kolem horké kaše a i když jsem neměla tušení proč přišel, tak alespoň dostanu odpověď na pár mých otázek.

„Nemám tušení, že jsi mi volala." Pokrčil rameny, jako by se snad nic nedělo. Místo toho, abych mu ale řekla, že něčemu takovému nevěřím, jsem si ze zadní kapsy kalhot vytáhla mobil a vytočila poslední volané číslo.

Chvíli jsme oba dva čekali. Bytem se hned nerozeznělo zvonění telefonu, místo toho šlo slyšet jenom tiché vibrování v kapse jeho bundy. Pomalu ho vytáhl a hovor zamítl. Pak ho vrátil zpátky do kapsy, jako by se nic nedělo.

„Nebudu se ti omlouvat za to, že neberu každé neznámé číslo." Možná to byl tón, jakým tuto větu pronesl nebo to bylo mou zmlženou myslí. Pomalu ale ve mně začal planout oheň, který nešlo jenom tak uhasit.

„Neznámé číslo? Neznámé číslo! Já tady se tady málem složila z toho, že celý můj život někdo sepsal na stránkách bulváru hned vedle největších lží, které jsem v životě četla a ty mi řekneš, že nebereš neznámé čísla? Mám tě zabít teď nebo až později? Snad jsi mohl tušit, že ti budu volat." Už od prvního slova jsem vyřvávala na plné pecky. Bylo mi jedno, kdo mě uslyší. Kdyby pohled mohl vraždit, tak po něm už ani kapka krve nezůstala a dočista se vypařil z povrchu světa.

„Nemusíš tak vyvádět. Nic se neděje. To za pár dní přejde a nikdo si na to ani nevzpomene. Zbytečně vyvádíš." Netušila jsem, jestli moje hladinka překrucuje jeho slova anebo si z toho on opravdu nic nedělá. Před očima se mi začal rozpadat obraz toho Kanea, který jsem doteď měla utvořený. Ten obraz, kde jsem myslela, že mu opravdu záleží na tom, co se mnou je. Vždyť před pár dny přišel, sám od sebe a snažil se mi pomoct, proč teď najednou mám pocit, že všechna jeho slova zní strašně utahaně. Připadal mi, jakoby tady ani nechtěl být, přitom já jsem ho sem nezvala. Potřebovala jsem ho včera, ne dnes.

„Stačí, když se na pár dní někde zavřeš a uvidíš, že se to přežene. On zase někdo jiný něco vyvede a na tebe se zapomene." Posadil se na můj gauč a ruce přehodil přes zadní opěradlo.

„Víš o tom, že mě vyhodili z práce, že jo?"

„Dalo se to čekat." Tentokrát své ruce přesunul tak, aby se lokty dotýkal svých kolen. „Já jsem ti říkal, že to s tou Donou nedopadne dobře a ty jsi pořád říkala, jak jsi nic neudělala. Dalo se čekat, že tě vyhodí, tak nedělej překvapenou." Proč někteří lidé ve chvíli, kdy potřebuješ jejich pomoc, kdy jediné o co žádáš, jsou slova útěchy, ti vrazí pomyslnou kudlu ještě hlouběji do těla.

„Co se to s tebou stalo?"

„Nebuď hysterická. Jenom říkám, tak jak to je."

„Proč jsi vlastně přišel?" Z ničeho nic jsem měla takový nepříjemný pocit samoty a strachu.

„Abych ti řekl, abys nevyváděla. Všechno se to přežene. Najdeš si jinou práci a naše životy budou pokračovat, jakoby se nic nedělo," školil mě jako malou holku, „tohle mě nebaví pořád řešit." Zamumlal si pod nosem, ale ne dost potichu, protože jsem ho slyšela jasně a zřetelně.

„Kdyby sis dával pozor předtím, než si sem vlezl, tak by se nic nestalo."

„Když nechci být vidět, tak nejsem. Tady mi to prostě bylo jedno." Měla mě snad tato věta ranit nebo jenom zbytečně vyšiluju? Přesto mi vzal všechen vzduch z plic a už jsem nevěděla, co mám na to říct. Připadala jsem si, že přede mou sedí naprosto cizí člověk. Vůbec mi jeho chování nezapadalo do toho, co jsem mohla za posledních pár měsíců měla možnost od něj vidět. Připadal mi jako... jako Craig.

Z ničeho nic jsem si v hlavě začala přehrávat všechno, co se stalo od té doby, co jsme spolu poprvé pořádně mluvili, od firemního večírku. Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, ale najednou jsem viděla věci, které jsem předtím neviděla.

Jeho neúprosné dotírání ze začátku nebylo kvůli tomu, že jsem se mu líbila nebo, že bych ho okouzlila. Byla to jenom dobře sehraná šaráda. Začala jsem pochybovat i o tom, že jsme se tehdy v tom výtahu zasekly jenom omylem. Jeho neustále hašteření a snaha mě někam dostat. Kdybych byla i moc podezřívavá, tak začnu pochybovat i o tom, že nás v tom klubu nepotkal náhodou. Vzpomněla jsem si ale na to, že tehdy zvláštně voněl, mohlo mi dojít, že se jednalo o dámskou voňavku. Nic jsem mu tehdy nemusela vysvětlovat. On moc dobře věděl, co se stane, když si my dva spolu něco začneme. Poslouchal mé bláboly a asi si v hlavě říkal, jak jednoduše se té holky zbavil. Nemusel se ani snažit, protože ona před ním utekla sama. Trochu mi vrtalo hlavou, ale proč tehdy přišel do mého bytu hledat ‚kravatu'. Měla to být jenom zástěrka pro snahu o druhé číslo? A pak ta dlouhá pomlka. Jasně, že se mi neozval, vždyť dostal, co chtěl. Měl ode mě klid a mohl zase jít o dům dál. Vždyť já blbá přece viděla ty články. O ženách ve stejném problému jako jsem já. Proč jsem jenom byla tak hloupá a tohle všechno jsem neviděla. On sem nepřišel mě uklidnit, on sem přišel uklidit. Ujistit, se že zůstanu potichu a nebudu krmit bulvární časopisy, že ho nechám žít v klidu. On mi ten telefon nebral kvůli tomu, že jsem byla neznámé číslo. On se mnou prostě nechtěl mluvit. Byl to ten alkohol nebo jsem prostě byla celou dobu slepá a až teď mi někdo nasadil ty správné brýle?

„Ty zpropadený parchante!"