„To mě mrzí?"

Kapitola neprošla korekcí.

Někdy jsem měla chuť se zavřít na bytě, vypnout veškerou elektroniku, zachumlat se do postele a jednoduše nedělat nic. Chtěla bych na chvíli vypnout bez toho, aby mi v hlavě zněl ten otravný hlas, který mi neustále opakuje, co musím udělat, na co nesmím zapomenout a co mě trápí. Prostě vypnout a přestat existovat, alespoň na pár dní.

Takové štěstí jsem ale neměla. Luxus, jako na chvíli vypnout, na mém seznamu nebylo. Možná bych pak některé věci přehodnotila nebo udělala něco jinak, kdybych měla čistou hlavu a nebyla unavená. Asi určitě bych ale teď nestlačila tlačítko na otevření vchodových dveří, abych pustila osobu k sobě do bytu. Dveře, které jsou hned vedle panelu jsem otevřela a se zamračeným výrazem jsem se vrátila zpátky do kuchně, kde jsem zamíchala omáčku na těstoviny, jejíž zbytek jsem ještě musela vyklepat z konzervy. S těžkým srdcem jsem ale nic nevyklepávala a plechový válec jsem i se zbytky obsahu vyhodila do koše. Ekologické, ozvalo se v koutku mé mysli.

Z chodby se ozvalo zacvaknutí a jeho vysoká postava se zjevila za rohem. Jenom koutkem oka jsem sledovala, jak si sundává bundu a přehazuje ji přes židli. Ani jeden z nás dlouhou chvíli nepromluvil a možná bychom se k tomu ani nedostali, kdybych ve chvíli nepozornosti nezavadila rukou o stranu rozpáleného hrnce.

Překvapením jsem vyjekla, upustila lžíci, kterou jsem míchala omáčku a ta se nezúčastněně ponořila do té horké, červené, bublající tekutiny. Ruku jsem hned položila pod tekoucí vodou a jenom si povzdechla nad svou nešikovností. Kane se pouze zasmál. Nechápala jsem, co na této situaci je tak vtipného, ale taky jsem jeho reakci nekomentovala. On si zatím přitáhl mou mokrou ruku a zhodnotil situaci slovy, že to nic není.

„Mohlo to dopadnout i hůř," pokrčil rameny a znovu ode mě odstoupil. Ruku jsem vrátila zpátky pod tekoucí vodu, i když to asi nemělo už cenu, jelikož prvotní šok jsem překonala a přestože to trochu štípalo, tak se s tím už moc udělat nedalo.

„Úplný rytíř na bílém koni," utrousila jsem a zatlačila na kohoutek, aby přestala voda téct. Ruku jsem pak jenom oklepala a pohledem zavadila o hrnec, který mi způsobil zranění. Omáčka naštvaně bublala a má lžíce byla skoro až nenávratně pryč. Nenávratně do té doby než ji vylovím.

Chtěl něco dodat, možná přijít s vtipnou poznámkou na mé popíchnutí. Místo toho jsem to byla já, kdo promluvit jako první. „Normálně chodíš k lidem do bytu a směješ se jim, když se zraní?"

Z úst vydechl přebytečný vzduch. Snad si nemyslel, že tahle situace přišla divná jenom mně, kdokoliv na mém místě by byl přinejmenším zmatený. Možná pro něj bylo normální po nocích zvonit na lidi, které pořádně nezná a se slovy můžu jít dál okupovat jejich byt.

„Byl jsem v okolí a napadlo mě, že bych si stavil. To snad není zločin." Pokud si myslel, že tahle odpověď byla přesvědčivá, tak se mílil. Ramena měl svěšená a vlasy vypadaly, jako by skrz ně několikrát projel rukou. Nemluvě o jeho černích kruzích pod očima, která naznačovaly, že se mu spánek už nějakou dobu vyhýbá. Pokud se mě opravdu snažil přesvědčit, že na můj zvonek zazvonil jenom z čisté dobroty srdce, tak to zkoušel u špatných dveří.

„Protože my jsme tak strašně dobří kamarádi. Skoro nejlepší, že ano?" nenechala jsem to být.

„Chtěl jsem začít s něčím jiným, ale když chceš," přestal s tím šaškováním a ze sekundy na sekundu zvážněl. Místo toho, aby pokračoval v opírání o linku, tak se narovnal a v tu chvíli jsem se začala cítit, jako bych znovu byla na pohovoru a každá má špatná reakce by donutila autoritu přede mnou mě vyhodit na místě.

„Bude to na dlouho? Mám docela hlad," kývla jsem hlavou k té zkáze, která mě před chvílí poranila. Na svou otázku jsem nedostala odpověď. Místo toho si založil ruce na hrudi a čekal, až ho začnu poslouchat. Pokynula jsem mu hlavou, aby začal, jelikož to vypadá, že se svého jídla jenom tak nedočkám.

„Všechny vtipy stranou. Dneska se k nám dostalo, že máš něco společného se zmizením Frawellovy smlouvy. Vím, že to co je mezi námi, pokud to něco je, tak určitě není přátelství jsme spíše známí. Teď od tebe ale potřebuju, abys byla naprosto upřímná a řekla mi pravdu. Víš, kde jsou ty papíry?"

„Cože?"

„Když mi řekneš, kde ty papíry jsou tak to ještě můžeme nějak vyřešit. Kvůli tomu jsem i přišel. Myslím si o sobě, že docela dokážu odhadnout charakter člověka a ty mi nepřijdeš jako někdo, kdo by ukradl smlouvy za několik milionů. Možná si je omylem vzala nebo někam založila a nevíš o tom." Nedokázala jsem poznat, jestli opravdu věří tomu, co říká. Opravdu předpokládal, že jsem vzala něco, co se do mích rukou ani nemělo dostat?

„Počkej," zastavila jsem ho, když se zrovna nadechoval, „nemám sebemenší tušení, proč jsi s tímto přišel za mnou. S těmi papíry nemám nic společného. Říkám to teď tobě a řekla jsem to i před skoro půl rokem Doně. Nechápu, proč se tyhle papíry dostaly do mých rukou v první řadě, ale hned jsem je dala někomu jinému. S tímhle já nemám nic společného."

„Scarlett, Donu dneska ráno vyhodili a podle všeho jsi byla poslední člověk, který ty papíry viděl." Zmateně jsem stáhla obočí k sobě. Můj mozek už byl asi přepracovaný, ale nedokázal probrat to, že se dělá takové velké haló kvůli papírům, které se ztratili před půl rokem ale taky i to, že Donu dneska ráno propustili. Bylo to snad předtím nebo potom, co jsme se viděly?

„To mě mrzí?" Místo toho, abych zněla upřímně, tak to spíše znělo, jako bych se ujišťovala, že je to ta správná reakce na jeho sdělení.

„Já s těmi papíry ale nic nemám. Už si to nepamatuju pořádně, ale mám pocit, že jsem je dala nějakém chlapovi, co sedí na jejím patře a ten řekl, že se o ně postará. Nechápu v první řadě, proč se mi ty papíry vůbec do rukou dostaly!" Začínala jsem pomalu ale jistě znít agresivně. Slova jsem z úst skoro až vyplivovala a zrychlovala tempo. Pravá ruka se rozmáchla do strany na důraz a dech se mi zrychlil.

„Uklidni se."

„Já jsem v klidu!" vyštěkla jsem, „Jenom nechápu o, co ti jde. Co bych dělala s nějakýma blbýma papírama? To si jako myslíš, že v práci kradu smlouvy a v ložnici si z nich lepím tapetu?" znovu jsem rozmáchla rukou tentokrát směrem k mé ložnici.

„Přestaň na mě řvát. Já se přišel slušně zeptat. Buď rád, že jsem to já a ne," nestihl to doříct, jelikož právě v tu chvíli se bytem ozvalo zaklepání. Oba dva jsme se otočili směrem ke dveřím. Kanea to ale nijak nerozhodilo a hned jak se otočil zpátky, tak chtěl pokračovat dál. Já to ale nemínila poslouchat a tak jsem zvedla prst na znamení ať počká a šla otevřít.