„Myslela jsem, že jsme kamarádky." 

Kapitola neprošla korekcí.

S nasazeným úsměvem jsem procházela halou a jako každý den se modlila, abych už byla ve výtahu. Z dnešního dne jsem nebyla obzvlášť nadšená. Posledních pár dní se po celé budově nesou drby, že se bude propouštět. Přestože to není nic nového a něco takového se nese po okolí snad každý měsíc, člověk se necítí nejlíp, když něco takového slyší.

Nastoupila jsem do výtahu, hlavou jsem pokývla kolegyni, která v něm už čekala a otočila se směrem ke dveřím. Před pár týdny by se mi v tuto chvíli sevřelo hrdlo. Ruce by se mi začaly potit a pohledem bych těkala z jedné strany haly na druhou. Oddechla bych si, až by se zavřely dveře.

Teď už jsem se jenom naprázdno koukala před sebe. Nepotily se mi ruce, maximálně z toho vedra venku a už určitě se mi nesevřelo hrdlo, i když to by v tuto chvíli mělo. Měla jsem takový nepříjemný pocit, který se mi uhnízdil v žaludku a ne se ho zbavit. Snažila jsem se ale na to nemyslet a tak jsem odpočítávala podlaží, které jsme míjely, než jsem musela vystoupit.

Dveře cinknuli a já i se slečnou stojící za mnou jsme opustily výtah. Každá se pak vydala na druhou stranu, protože tam jsme taky patřily. Blížila jsem se ke svým dveřím a jenom si povzdechla, když jsem viděla Donu opřenou o stěnu. Poslední půl rok jsem s ní neměla ten nejlepší vztah, jako bych předtím snad měla.

Když jsem jí potkala, tak jsem jí pozdravila, někdy jsem prohodila pár slov. Chovala jsem se k ní vlastně úplně stejně jako předtím, nebo se to tak mohlo zdát, protože my jsme nikdy nebyly nějaké velké přítelkyně. Dona mě měla jako někoho, kdo bude poslouchat její nejžhavější pletku či podobně. Možná jsem byla jenom trochu odtažitější než předtím, kdo by ale taky nebyl, kdyby mu do očí vyhrožovala, že pokud ji vyhodí, tak vás stáhne sebou. Držela jsem si prostě odstup a to bylo nejlepší.

„Docela mi chybí časy, kdy jsem mohla chodit na osm a neřešit nic jiného," místo pozdravu na mě spustila. Zabručela jsem na souhlas i když jsem nerozuměla, co tím vlastně míní, a v kabelce jsem hledala klíče. Mohla jsem odvětit, že ona je svůj vlastní šéf a to, že chodí dříve je její chyba a ne moje. To jsem ale neudělala.

„Proto tady v osm hodin strašíš u mých dveří?" vstoupila jsem do místnosti a přešla k oknu, které jsem následně otevřela. Ať žijí místnosti bez klimatizace, když je venku přes třicet stupňů. Kabelku jsem si položila na stůl a špičkou boty jsem zatlačila na to kulaté tlačítko u bedny počítače, aby se zapnul.

Dona bez toho abych jí o to požádala, zavřela dveře. Skrčila jsem nos, protože zamezila alespoň náznaku průvanu, který se tady mohl vytvořit. Takhle jsem byla zavřená v místnosti bez možnosti alespoň částečného zchlazení.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se jí a začala si vytahovat věci z kabelky. Dona se zatím posadila na kraj mého stolu. Nohu přehodila přes druhou a rukou se pokusila posunout svou sukni o trochu níž, marně, znovu jí vyjela do poloviny jejích stehen. To ale nebude problém špatné pozice, spíše špatnou délkou sukně.

„Ani nic, došla jsem se za tebou jenom podívat," přeložila si ruce na svých nohách a s úsměvem se na mě podívala. Chtěla jsem protočit oči, ale to by bylo asi nemístné a tak jsem si v duchu povzdechla. Kabelku položila na zem a vytáhla židli z pod stolu.

„To je od tebe hezké," řekla jsem jenom a posadila se. Na počítači jsem si otevřela email a myslela si, že to bude stačit na to, aby pochopila, že nemám čas na to s ní klábosit, i když jsem teprve teď přišla do práce a vlastně ani nic pořádně nezačala dělat. Nepochopila.

„Něco bych od tebe ale přece jenom potřebovala," začala zlehka, ale já už teď věděla, že se mi to, co bude následovat líbit nebude. Jestli se odmlčela kvůli dramatickému efektu, tak se jí to moc nepovedlo. Snad čekala, že z ní budu snažit dostat to, co po mě vlastně chce. Mě to bylo ale jedno. Udělala by mi radost, kdyby se zvedla z mého stolu a při odchodu nechala otevřené dveře. S tím by se mi zavděčila snad nejvíc. Když pochopila, že ode mě nemůže očekávat žádnou reakci a že vlastně čekám, co z ní vypadne, tak pokračovala.

„Potřebovala bych, abys mi našla jedny papíry," začala a já ji ihned zastavila.

„Ne!" skočila jsem jí do řeči. Snad to znělo až agresivně, ale po minulé zkušenosti, jsem nechtěla nic riskovat. Vyhrožování jsem měla na dalších pár let dost.

„Víme, jak to dopadlo minule, když jsi ode mě něco chtěla. S tímto ti nepomůžu. Máš ve svém patře lidí dost, požádej někoho od nich," tolik k tomu, že se na mě došla jenom podívat.

„Já ale potřebuji pomoc od tebe," naléhala, ale já si trvala na svém. Neměla jsem přístup k jejím papírům k jejich smlouvám. Pokud neprošly přes nás neměla jsem ani šanci, že bych jí mohla něco dát.

„To je blbost a ty to víš. Ne, požádej někoho od tebe," otočila jsem se k počítači a zapnula tabulku, kterou jsem včera nedodělala.

 „Nemůžu. Ty papíry mělo na starost vaše oddělení a já je teď potřebuji," postavila se a dala si ruce v bok. Nasadila svůj právnický nepronikavý pohled a rozkazující tón hlasu, ale já jí bez povolení či nařízení šéfové nemohla nic dát, i kdybych chtěla. Přestože tady Dona pracovala a nejspíše by ty papíry ihned vrátila, když by s nimi skončila, tak jsem neměla jistotu, že by to bylo opravdu tak.

„Nemůžu a ty to víš. Jdi za šéfovou, pokud je potřebuješ. Já ti nic bez jejího souhlasu dát nemůžu a ty to moc dobře víš," naštvala jsem ji. Nespokojeně si odfrkla, narovnala ramena a uraženě odkráčela ke dveřím.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky," pronesla předtím, než odešla pryč. Dveře za sebou nezavřela. Nejspíš si myslela, že mě tím naštve, ale mě tím spíš udělala laskavost. Ještě chvíli jsem se pak dívala do prázdné chodby a snažila se zpracovat, co po mě vlastně chtěla. Na něco takového bylo moc brzo. Vrátila jsem se tedy zpátky k oné otevřené tabulce a ve chvíli, kdy jsem se zahleděla na čísla před sebou, tak se Dona vypařila z mé hlavy a já už to dál neřešila.