Neslíbil mi kočár, bílého koně a ani zámek.

Kapitola neprošla korekcí.

Pohledem jsem zkontrolovala dveře do ložnice, které byly pootevřené. Kane si jich nevšiml, nebo jim nevěnoval pozornost. Proč by taky měl, když neměl vůbec žádné tušení, že se v mém bytě může nacházet i někdo jiný než má čtyřnohá spolubydlící. Stál uprostřed místnosti. Ruce měl schované v kapsách a pohledem se rozhlížel po okolí. Já ho zatím pomalu obešla a opatrně, tak abych neprobudila Hailey ležící v ložnici, zavřela dveře.

„Kdyby tady ta kravata byla, tak už bych ji našla," pravou rukou jsem ukázala okolo sebe, „když ale chceš, tak se podívej."

Zůstala jsem stát u dveří, aby ho nenapadlo vejít do druhého pokoje. Začal obcházet gauč, který se nacházel přesně uprostřed malé místnosti, ze všech stran. Když zjistil, že tam svou kravatu nenajde, tak se narovnal, procvičil si krouživým pohybem ramena a odkašlal si.

„Tady asi opravdu nebude," zamumlal si pro sebe a já jenom protočila oči nad jeho snahou něco najít. Nepodíval se pod polštáře, ani pod něj. Nevypadalo to tedy, že by ji tak moc chtěl najít.

„Mohl bych se podívat do ložnice?" zeptal se po chvíli, kdy dělal, že hledá a očima se každou chvíli zaměřil na dveře za mnou.

 „Ne, kdyby byla tam, tak to bych si jí určitě všimla. Myslím, že plýtváš tvým i mým časem. Tady očividně není, takže bys měl jít," přestože jsem se snažila znít rozhodně, aby ho to donutilo odejít, moc se mi to nepovedlo. Slova jsem ze sebe v rychlosti vyhrnula, takže poslední věta zněla spíše jako shluk písmen a ještě víc jsem ho utvrdila v tom, že se do ložnice chtěl, podíval. Možná by mu to nepřišlo zvláštní, kdybych řekla něco jiného, ale takhle jsme ho jenom navnadila.

„Ty tady někoho máš?" nedokázala jsem rozluštit, jak se teď cítil. Nevypadal, že by ho tady tato informace nějak naštvala, ani že by ho potěšila. Tvářil se neutrálně, spíš jakoby se ho to vůbec netýkalo. Což se taky netýkalo.

„A co kdyby jo?" založila jsem si ruce na hrudi. Doufala jsem, že vypadám alespoň trochu bojovně. Přitom ve mně byla jenom malá dušička, kterou znervózňovala hora masa stojící před ní.

„S tím já nic neudělám, jenom nechci, aby to individuum, co tam máš, našlo mou kravatu a myslelo si, že si ji může vzít," udělal dva kroky ke mně a já se zády nalepila na dveře. Odmítala jsem ho tam pustit.

Možná jsem ale měla. Vždyť, co tak závratného jsem tam ukrývala. Snad kdybych mu hned na začátku řekla, že tam spí Hailey, kterou hlídám, nechtěl by se tam vermomocí dostat. Pochopil by, že rušit něčí spánek není vhodné a že by bylo nejlepší, aby odešel. Teď ale už nebyla vhodná chvíle mu říct, kdo vlastně mou ložnici obývá. Tak či onak už si to mohl vyložit špatně, jelikož nebojuješ tak moc abys někoho někam nepustila, pokud k tomu nemáš důvod.

Snažila jsem se narovnat, abych vypadal o trochu vyšší, stejně ale, když ke mně Kane přistoupil, tak jsem mu sahala sotva po ramena. Stál u mě blízko, možná až moc. Kdyby se jeden z nás jenom malinko pohnul, tak jsem ho mohla svým nosem dloubnout do ramene. Zaklonila jsem hlavu, abych se mu podívala do tváře.

Polknul a jeho ohryzek se kousek od mého obličeje pohnul. Ruce s otevřenými dlaněmi položil na dveře za mnou a uvěznil mě tak ve svém spáru. Jeho tričko se napínalo okolo jeho bicepsů ve chvíli, kdy sklonil hlavu a opřel se o ony dveře za mnou. Má hlava s tichým zaduněním narazila na dřevo za mnou a mé dýchání se zrychlilo.

Mohlo to být tím, že byl až příliš blízko mě, že narušil mou osobní zónu. Nebo taky tím, že mě jeho teplý dech lechtal na krku. Nos se mi zkřivil, když se mi ale do něj dostal nepříjemný kouřový zápach, který naznačoval, že chvíli předtím než sem přišel, kouřil.

 Ani jsem si nevšimla, že jedna z jeho rukou sjela ke klice, dokud jsem neuslyšela kovové cvaknutí, tak jsem se nevzpamatovala.

Dveře za mnou se otevřely a Kane mi musel v rychlosti dát druhou ruku kolem pasu, abych zůstala stát a nezřítila se na zem, jelikož jsem o dveře byla opřená a při jejich pohybu jsem ztratila rovnováhu.

Malou místnost osvítilo světlo z obývacího pokoje. Athéna ležící u nohou postele zvedla svou mourovanou hlavu, která byla doteď položená u jejích pacek a zakmitala ušima. Ozvalo se tiché mňau a zvedla se celá, aby přivítala nového návštěvníka bytu. Za ní na posteli, v klubíčku schoulená ležela Hailey. Světlé vlasy měla rozhozené okolo sebe a jednou rukou držela v pěst přikrývku. Jediné, co šlo slyšet, byly nádechy a výdechy, které vycházely z jejích otevřených úst.

Kane ztuhnul. Jeho ruka okolo mého pasu, na pár sekund jakoby zkameněla. Nedala jsem mu šanci ani pořádně zareagovat. Hned jak jsem chytla balanc, jsem se vymanila z jeho sevření a natáhla se pro dveře, které jsem následně zavřela. Athéna stihla pouze s předstihem pár setin proklouznout a už se točila okolo Kaneových nohou.

„Asi mi do toho nic není, ale víš, že ti v posteli spí dítě?" vypadlo z Kanea po tom, co se vzpamatoval.

„Jsem si toho vědoma," uchechtla jsem se ve snaze trochu uvolnit napětí „ To je Hailey. Dcera Kirsty," odmlčela jsem a přemýšlela, co mu mám ještě říct. Přece jenom ho asi nebude zajímat to, že je Kirsty v práci a já ji hlídám. Kvůli tomu sem nepřišel.

„Aha," byla jeho jediná odpověď. Přišlo mi to vtipné. Choval se jako by to bylo mé dítě a do puntíku splňoval to, co mi Kirsty vždy popisovala. Jak když někomu představí Hailey jako svou dceru, jak je nejdříve v šoku. Neví, co má říct, neví, jak to má pobrat. I když se pak snaží tomu chlapovi něco vymyslet, jediné, co z něj dostane, jsou jednoslovné odpovědi a když už to začne být opravdu trapné, tak se vymluví na to, že musí jít a už se neukáže.

„Asi vás tady tedy nechám. Stavím se někdy jindy," omluvně se na mě usmál a vydal se ke dveřím.

„Opravdu? Myslela jsem, že tu kravatu nutně potřebuješ?" neměla jsem tušení, kde se ve mně vzala ta škodolibá radost z toho, že nevěděl, co má dělat a já ho v koutku duše chtěla potrápit. Přece jenom, kdy se stane, že člověk vykolejí někoho jako je on.

 „To je v pohodě, opravdu," otevřel si vchodové dveře a v chodbě se na mě ještě otočil. Opřela jsem se o futra dveří a užívala si jeho rozpaky.

„Tak asi dobrou noc," naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, až odejde. Pohledem mě sjel od vrchu dolů. Usmál se a také mi popřál dobrou noc. Už trochu rozhodněji se potom rozešel ze schodů.

Chvíli jsem stála ve dveřích a poslouchala, jak jeho boty dopadají na kamenné schodiště. Přemýšlela jsem. Možná to takto bylo lepší, říkala jsem si. Přece jenom tohle jsem chtěla. Věřila jsem, že po dnešní noci mě nechá být, nebude se ke mně hlásit. Nebude se mnou jezdit výtahem a tohle jsem přece chtěla. Možná trochu svou reakci přehnal, přece jenom Hailey není moje a to, že ji sem tam hlídám, nic neznamená. Pro mě to byla ale krásná ukázka jeho charakteru. Toho, že tohle není chlap o které bych měla bojovat, tohle není ten, který se o tebe postará v dobré i špatném. Byl jak Craig a to dávalo přece smysl. Byl mladá a chtít po něm aby dospěl a uvědomil si, že život playboye není všechno bylo trochu moc. Možná to fakt takhle bylo lepší. Další holka na seznamu. Nikdy jsem nebyla radši, že jsem patřila na nějaký seznam. Věděla jsem totiž, že se nemusím strachovat.

Přesto všechno, ale ve mně byla maličká část. Část puberťačky věřící, že jsem to mohla být já, kdo by ho změnil k lepšímu a že to byla má osudová láska.

A možná tomu všemu jenom přisuzují víc, než to doopravdy je. Asi všechno jenom zbytečně analyzuji a vytvářím závěry, které ani nemusí být pravda, přece jenom neslíbil mi kočár, bílého koně a ani zámek. Nesliboval nic, a kdo ví, jak já bych se zachovala na jeho místě. Možná fakt jenom přišel pro kravatu, kterou tu noc v klubu na sobě ani neměl.