„Pokud jsi s těmi papíry něco udělala, tak tě stáhnu sebou. To si pamatuj."

Kapitola neprošla korekcí. 

S falešným úsměvem jsem se vydala přes halu a znovu si vydechla v prostorách výtahu. Kdybych řekla, že si připadám divně celý den, tak bych lhala. Bylo něco kolem osmé hodiny a to se tedy nedalo počítat jako celý den, přesto jsem tento den nezačala tím, že bych z postele vstala pravou nohou a čistou myslí. Přestože od toho incidentu s Kaneem přešlo už pár dní, měla jsem ho neustále na mysli. Nemohla jsem na to přestat myslet, což bych měla. Měla bych dělat, že se z toho nic nestalo, skočit zpátky do své rutiny a nepřemýšlet nad tím. Nepřehrávat si to v hlavě a hlavně částečně nedoufat, že se to nestalo naposledy. Zlá Scarlett, zlá. Řekla jsem si, jako bych poučovala psa. Nic jiného na mě očividně totiž nefungovalo.

Vydechla jsem si, když se dveře výtahu zavřely a Kane se neobjevil. Mohla jsem si užít tu ničím nerušenou cestu výtahem nahoru. Zmocnila se mě radost a tu malou část mě, která cítila smutek, jsem nepustila ke slovu.

Výtah pomalu zastavil v mém patře a já se zvednutou hlavou vyšla ven. Dech se mi zasekl v hrdle, když jsem před sebou viděla stát zády ke mně osobu s hnědými vlasy. Co tu mohl chtít? Pomalu ale jistě jsem začala panikařit. Rozhlížela jsem se z jedné strany na druhou, ale mému vyděšenému stavu nikdo nepřikládal pozornost. Já se mohla ale zhroutit strachy. Hlavou se mi hnala spousta myšlenek. Mohl mě sem dojít napráskat? Došel se mi vysmát? Říct mi osobně, že to šéfová zjistila a že mám padáka? Tohle všechno jsem měla v hlavě, a čím déle jsem stála na tom místě a sledovala tu vysokou postavu s tmavými kudrnami se mé scénáře stávali čím dám šílenější.

 Po pár sekundách jsem se probrala a udělala jeden nejistý krok před sebe. Pohled jsem měla připnutý na osobu před sebou, a i když jsem se k němu blížila, tak jsem nevěděla, co bych mu stejně tak řekla. Mé nohy ale šly, nejistě a rozklepaně ale šly.

Stál naproti mně a bavil se s jednou slečnou od nás. Vesele klábosili a mě v tu chvíli ani nenapadlo se nad tím pozastavit. Ani trochu mi to nepřišlo divné. Až, když jsem se trochu přiblížila ke dvojici, tak jsem začala něco tušit. Ten hlas zněl jinak. Smích, který ona postava vydala v další setině mě nedostával do kolen. Nic. I barva jeho vlasů byla o trochu tmavší než byly vlasy, které jsem ještě před pár dny držela v pěsti. A když se ona osoba otočila obličejem ke mně, tak jsem se ujistila, že to Kane opravdu nebyl.

Snad by se mi mělo ulevit a měla bych přestat vyvádět. Přece jenom to na vyhazov nevypadá. Proč jsem tedy v klidu nebyla? Snad jsem byla i trochu smutná? Zakroutila jsem hlavou a rychle zapadla do své kanceláře.

Jak jsem tak seděla po chvíli na své židli a koukala na vypnutou obrazovku své počítače, tak jsem se shodla sama se sebou nad tím, že by to chtělo pauzu. Měla bych odtud na pár dní zmizet. Zavřít se v místnosti se čtyřmi stěnami, bez okna, bez kontaktu s okolním světem, abych si ten nehorázný bordel, co mám v hlavě pořádně rozebrala a byla si už konečně jistá s tím, co se to děje. To bych sice měla, ale kdo má tu možnost se jenom tak sbalit a zmizet. Já ne. Nebo mi to alespoň nedovolí ty účty, které by se vzápětí ozvaly a ať chci nebo ne, pracuji ve firmě, kde vyměnit tě za špatný pohled není problém. Takže budu hezky sedět za svým stolem a pokoušet se nepustit své myšlenky ke slovu.

Zapnula jsem tedy obrazovku, počítač a s hlubokým výdechem jsem se pustila do toho, co jsem den předtím nedodělala.

Což mi i pomohlo. Zahrabala jsem se do práce, někdy odpověděla na zprávu, která mi došla na mobil a ani si nevšimla, že už se mi pomalu blížila pauza na oběd. Vypnula jsem tedy obrazovku svého počítače a pomalu si začala balit kabelku, když se otevřely dveře od mé kanceláře a dovnitř napochodovala pro mě neznámá blondýnka.

 „Scarlett?" zeptala se a ještě při tom ukázala svým pěstěným ukazováčkem přímo na mě, jakoby tady snad byl i někdo jiný. Přikývla jsem. Její nezúčastnění obličej se rozzářil a jako bych byla póvl se otočila a pouze přes rameno na mě promluvila.

„Mám tě poslat nahoru. Nějaké problémy u právníků," odpochodovala bez toho, aby za sebou zavřela dveře. Trochu neslušné, myslím si, když předtím ani nezaklepala. Dobalila jsem si tedy svou kabelku, ještě jednou zkontrolovala, zdali jsem tady něco nezapomněla, co by mi na obědě mohlo chybět, nebo by mohl někdo ukrást. Zamkla za sebou dveře a vydala se k výtahu.

Nemusela jsem ani přemýšlet nad tím, kdo mě hledá, co se děje. Bylo mi jasné, že ve chvíli, kdy vystoupím z výtahu, budu muset jít do kanceláře, která je na druhé straně celé místnosti a jako slušně vychovaný člověk první zaklepám než vstoupím.

„Nebudu říkat, že ti to netrvalo. Protože trvalo," vyštěkla na mě Dona, která seděla za stolem. Blonďaté vlasy měla rozčepýřené na všechny strany, přestože se je pokusila vzadu stáhnout gumičkou. Na nose měla tlusté černé brýle, které jí zakrývaly skoro celý obličej. Vypadala ztrhaně. Její make up se pomalu rozpadal, řasenku měla obtisknutou na spodním víčku a více rtěnky bylo na kelímku, který stál na jejím stole než na jejích rtech.

„Kde je Frawellova smlouva?" opřela si ruce o stůl. V nich držela papíry, které se tímto pohybem ohnuli. Znovu tedy hýbnula rukama nahoru a dolů, aby se narovnali a podívala se na mě.

„Cože?" nechápavě jsem stáhla obočí směrem k sobě a bokem jsem se opřela o futra dveří.

„Nestůj tam takhle a pojď dovnitř," pokračovala nepříjemně. Přendala si papír z levé ruky do pravé a oba položila na volné místo vedle ní. Následně si sundala brýle a palcem s ukazováčkem si stiskla kořen nosu. Udělala jsem tedy krok dopředu a zavřela za sebou dveře.

„Prosím řekni mi, že víš, kde je Frawellova smlouva," řekla spíše do stolu než, aby to řekla mně. Zmateně jsem naklonila hlavu. Nevěděla jsem, o čem mluví.

„Cože?" znovu jsem zopakovala, jelikož jsem byla pořád stejně zmatená, jako když jsem sem přišla. Dona mezitím zvedla hlavu ze stolu a odsunula svou židli. Stoupla si a já si až teď všimla, že její oblečení, které vždy bylo precizně vyžehlené, bylo pomačkané a snad jsem i viděla skvrnu od kafe na její bílé košili. Bosky došla až ke mně a zaklonila hlavu, aby mi viděla do tváře, tak s docela šíleným výrazem, rozšířenými zorničkami a skoro snad s pěnou u pusy na mě zasyčela.

„Pokud jsi s těmi papíry něco udělala, tak tě stáhnu sebou. To si pamatuj," tohle její chování mě zmátlo ještě víc. Chovala se jak malý pes, který dostal vzteklinu.

„Tak znovu, nevím, o čem to tady mluvíš, můžeš se trochu uklidnit a vysvětlit mi o jaké papíry se jedná a co s tím mám společného já," snažila jsem se mluvit pomalu a zřetelně, ale tak trochu mi naháněla strach, takže poslední část té věty z mé pusy vylétl až moc rychle.

Jenom si mě prohlédla jako predátor od vrchu dolů. Za celou dobu, co tady pracuji jsem ji nikdy neviděla, takto vyvádět. I když se firma někdy dostala do úzkých, i když zde přistála nejedna žaloba na Craigovo chování, tak nikdy takto nevypadala. Dona si vždy zakládala na svém vzhledu. Pokaždé říkala, že si ji nesmíme plést s naivní husou, že ona je liška, která ty husy odtáhne ze své ohrádky a potom je zabije v lese. Že ona není oběť, že je lovec. Proto mi tohle vystrašené a vystresované zvíře Donu absolutně nepřipomínalo.