„Myslela jsem si, že mám nějakou hrdost a o tu jsem se pomalu ale jistě připravovala každou další sekundou, která uběhla a já nic neřekla.  "

Kapitola neprošla korekcí.

„Mám takový ten pocit. Víš, který myslím, jak si myslíš, že něco co se právě děje, se už stalo. Má to takový francouzský název," sjela mu ruka z mého loktu. Ještě ale předtím než ji spustil podél těla, tak bříšky svých prstů přejel po hřbetu mé ruky. Tak zvláštně to zašimralo, že jsem měla co dělat, abych se neošila.

„Deja vu?" nějak jsem mu nedokázala uvěřit, že by si nepamatoval zrovna deja vu. Přesto jsem mu odpověděla, což bylo asi to, co chtěl, jelikož se mu rty roztáhly do ještě většího úsměvu a v očích se mu blýskla taková ta nezbedná jiskřička.

„Správně, vidíš, jak se nádherně doplňujeme," nezapomněl na mě mrknout. To se dalo čekat.

„Trochu levná balící hláška nemyslíš? Čekala bych, že zrovna ty nebudeš mít něco takového zapotřebí," jak ráda bych řekla, že má odvaha se objevila díky alkoholu, ale to by mi nikdo neuvěřil. Měla jsem o sobě trochu vyšší mínění, než aby se mi rozklepaly kolena při tak chabé hlášce. Proč mě tedy moje mínění zradilo a mé nohy se klepou?

„Co na tom bylo lehké? Kdybych se pokoušel o tento druh hlášek, tak bych začal něco s osudem, který nás zas a znovu přivedl dohromady," sotva jsem mu přes hudbu rozuměla. Chtěla jsem ale vědět, co říká, proto jsem udělala krok k němu a otočila hlavu stranou. Pohledem jsem hypnotizovala pohybující se pár bot na zemi a snažila se v hlavě zpracovat jeho slova.

Připravila jsem si poměrně vtipnou odpověď. Natočila jsem se tedy k němu a už jsem se nadechovala, že ji řeknu, když v tom do mě někdo zezadu vrazil a já jsem Kaneovi doslova spadla do náruče.

„On nás ten osud opravdu chce dát dohromady," zašeptal mi do ucha. Jako vždy mi po zádech projel mráz. Jeho teplý dech mě šimral u ucha a já dokázala odpovědět jenom vydechnutím. Štvalo mě to, že když jsem se k němu pokaždé přiblížila, tak jsem ztratila slova. Byla jsem zase jako puberťačka, která se klepe před svým idolem. Přestože Kane, byl slušný kus chlapa a nejspíše jsem měla právo, aby se mi předním klepaly kolena, nechtěla jsem. Myslela jsem si, že mám nějakou hrdost a o tu jsem se pomalu ale jistě připravovala každou další sekundou, která uběhla a já nic neřekla.

Kane, který mě doteď držel nešikovně rukama za lokty přesunul své držení na sevření okolo pasu. Já jsem své dlaně položila na jeho hruď a pozvedla zrak. Jak někdo může mít tak hnědé oči. Blesklo mi hlavou. K mým klepajícím se kolenům se připojilo i sucho v ústech. Zvláštně voněl, tak nějak sladce, až mi to k němu ani nešlo. Ani jsem si nevzpomínala na to, že bych tuto vůni cítila, když jsme byli zavření ve výtahu.

Vydechla jsem a nepřítomně sjela rukama z jeho hrudi o trochu níž. To byl pro Kanea dost velký budíček nato aby o trochu ustoupil. Přesto jeho sevření zůstávalo v místech mého pasu a já na svém obličeji cítila jeho teplý dech. Mé ruce sice díky vzniklé mezeře mezi námi opustily jeho hruď, ale jakoby měly vlastní mysl a přesunuly se na jeho předloktí. Nečekala bych, že by to šlo, ale začalo mi být v tom klubu plném lidí ještě větší horko než předtím. Kane se pomalu sehnul k mému obličeji a mně se znovu vypařily všechny myšlenky z hlavy.

„Ne že bych si stěžoval, ale nepředstavoval jsem si tě jako holku, která by sahala do těchto partií hned na první schůzce," zašeptal mi do pravého ucha ve kterém jsem následně zacítila pichlavou bolest.

On mě kousl do ucha. To byl budíček, který jsem potřebovala. Jako kýbl studené vody. Můj mozek se znovu nastartoval a začal pracovat. Jedno slabé drcnutí do hrudi stačilo, aby mě Kane pustil ze svého náručí. Když jeho sevření povolilo, tak jsem udělala dva kroky dozadu ve snaze mezi námi vytvořit, co největší prostor. Ruka mi samovolně vyletěla k uchu, do kterého mě kousl, snad jako bych se ujišťovala, že zůstalo celé.

„Samozřejmě, že nejsem taková holka. Já prostě. To nemělo. Vždyť já bych," nevěděla jsem ani co na svou obranu vyblekotat. Nakonec jsem svůj nesrozumitelný proslov zakončila poraženeckým povzdechnutím. Ani jsem neřešila, že mi v tom hluku nemusel ani rozumět. Projela jsem si své už tak rozčepýřené vlasy a několikrát zamrkala.

Bez dalšího slova jsem se otočila a začala se prodírat davem. Byla mi ukradená nějaké Kirsty, kterou bych měla najít. Bylo mi jedno, že jsem se vracela směrem, ze kterého jsem před chvílí přišla. Jediné o co mi šlo, bylo vytvořit, co největší mezeru mez mnou a jím a zachránit alespoň ten ždibec sebeúcty, kterou jsem ještě měla.

Má snaha ale byla překažena, jelikož po pár vteřinách se Kane vzbudil ze svého menšího šoku a začal se davem prodírat za mnou. Netrvalo mu dlouho a byl zase u mě. Chytl mě za loket a slabým škubnutím změnil můj směr. Teď to byl on, který vedl a já, i když nedobrovolně, jsem ho následovala. Nechtěla jsem vyvolat scénu, přestože můj mozek říkal, ať se mu vyškubnu ze sevření, tak mě něco nutilo ho následovat. Vysvobození byla Kirsty, která se z ničeho nic u mě objevila a vrhla se mi okolo krku.

„Páni Scarlett, ani netušíš do kolika lidí jsem za posledních pár minut vrazila," zařvala mi do obličeje a pak zaklonila hlavu v záchvatu smíchu. Jenom jsem pozvedla obočí v nevyslovené otázce. Možná mi i trochu škubalo v koutku úst do úsměvu.

„Tak hlavně že z dneška máš nějaký zážitek," zasmála jsem se jí do ucha a trhla rukou, kterou mi svíral Kane. Tentokrát se mi povedlo ji z jeho sevření uvolnit a mohla se v koutku duše zaradovat. Celým tělem jsem se otočila na Kirsty, která pořád nechávala své ruce okolo mého krku a usmívala se na mě, jako bych byla ten nejvtipnější komik pod sluncem.

„Ty máš už očividně dost," zakroutila jsem hlavou a sundala její ruce z mého krku. Snažila jsem si nevšímat Kanea, který stál vedle nás a v tichosti pozoroval, co se děje. Rozhodla jsem, že už je čas jít domů a přestože, se to Kirsty moc nelíbilo a docela hlasitě protestovala, nenechala jsem si to rozmluvit. Užívala jsem si toho, že je právě teď v puberťácké fázi a ještě se nedostala do fáze jsem matka a chybí mi Hailey.

 Zapomněla jsem ale na osobu, která stála vedle mě a přihlásila se o slovo, když jsem řekla, že si zavoláme Uber. Nemohla jsem ani říct, že jsem byla překvapená z toho, že se Kane nabídl, že nás odveze. Přece jenom dal poměrně najevo, že o mou společnost poměrně dost stojí.

Můj nesouhlas a snaha o odmítnutí se ale setkalo s nulovým výsledkem. Když jsme namítla, že určitě pil, řekl, že nepije. Když jsem řekla, že zde má určitě kamarády, tak řekl, že si bez něj poradí. Když jsem řekla, že určitě bydlíme na druhé straně města než on, tak řekl, že mu to nevadí a rád nás doprovodí nebo spíše nás musí doprovodit. Tato odpověď ve mně vyvolala uchechtnutí a v hlavě se mi zrodila představa Kanea jako gentlemana z devatenáctého století. Klobouk by mi opravdu slušel.

Než jsem se tedy nadála, tak jsem seděla v autě na které bych neměla i kdybych prodala veškerý svůj majetek a začala prodávat své tělo a doprovod v něm nám dělala tichá jazzová hudba z rádia a pochrapování spící Kirsty ze zádních sedaček.