Ryan, samec Rysa ostrovida, 11. kraj

Uslyšel jsem své jméno. Naše starosta stojící na pódiu ho zvolala a rozhlížela se po davu zvířat. Nevědomky jsem se přikrčil a doufal že je to jen zlý sen. „Ryan, samec Rysa ostrovida! " zvolala starostka znovu a pak si všimla kam směřují pohledy všech zvířat. „Pojď k nám nahoru. " bezpodmínečně mě vyzvala a pro jistotu na mě ještě ukázala tlapou. Pomalu jsem se prodíral davem až na pódium kde se na mne falešně usmívala starostka. Věděl jsem že půjdu do arény. A věděl jsem že to nejspíš nepřežiju.

To ta vlčice vedle byla až příliš vpohodě. Nepochyboval jsem o tom že má taky strach, ale už když vstupovala na pódium poté co její jméno starostka přečetla, nechávala si svou hrdost. Myslím, že když přežijeme bitvu u rohu hojnosti, mohli bychom se stát spojenci. Ale na tohle myslet nesmím. V aréně nebude čas myslet na lidskost (nebo zvířecnost? 😁) ale na přežití. Ale já nedokážu nikoho zabít. Pokud na to přijde čas, radši se sám stanu obětí.

Z myšlenek mne vytrhla starostka. „ Milí občané, 71. Hladové hry začínají a nechť vás vždy provází štěstěna! " řekla s úsměvem a odkráčela z pódia. Chvíli jsem nevěděl co dělat, ale to už mne dvě gorily chytly a ne úplně opatrně odváděly někam do vnitřku velké budovy.

Daggry, samice vlka, 11. kraj

Od té doby co mne při sklizni vylosovali jsem seděla v zamčeném pokoji. Mohla uplynout skoro hodina než mi povolili návštěvy. Pak přišla má rodina.

„Sestřičko! " s brekem ke mě přiběhla má mladší sestra. Láskyplně mi olízla tvář a otřela si obličej do mé srsti. Matka ke mě přišla a se smutkem v očích se rozloučila. „Dávej na sebe pozor, " řekla. „A vrať se nám!" vykřikla úzkostlivě sestra. Dalo mi práci udržet slzy. „ Neboj se. " řekla jsem jí a naposledy ji hlavou objala. „ Kdybych se nevrátila, chci abyste si s tím nedělali starosti, " podívala jsem se na ně smutně a má malá sestra mi zabořila hlavu do kožichu. „Ale ty se mi vrátíš viď.. " zeptala se mezi vzlyky. Podívala jsem se na ni a olízla ji ucho. „Zkusím to. "