Lidé z Tenimmeru si již mnoho let vypráví různé příběhy o tom, co leží na druhém břehu řeky Theasy a ukrývá se za hustými křovinami lesa Noilanu.  Rybáři z vesnic kolem řeky tomu říkají Země duchů. Nikdo ale přesně neví, co průzračné vody a trnité keře chrání.
Tedy, abych řekl pravdu, tak slovo nikdo už v této souvislosti není příliš aktuální. Já už to totiž vím! Mé jméno je Soren a budu vám vyprávět o svém největším dobrodružství. Možná mě budete mít za blázna, ale vše, co vám povím, se mi opravdu stalo. Tak tedy začneme. 

V první řadě si nemyslete, že jsem byl první, kdo do  Noilanu vkročil. To ani náhodou. Přede mnou se tam vydalo už mnoho odvážlivců - šlechtici, rytíři i sedláci nebo rybáři z blízkých vesnic, ale já byl první, kdo se vrátil a může o tom, co viděl, vyprávět. I když ale důvody pro začátek mé cesty nebyly tak ušlechtilé, jako byly ty jejich. Oni se tam hnali za slávou a možná i lepšími zítřky pro Tenimmer a tak, za to já... Já jsem jen zbaběle prchal před zákonem. Ne, nešálí vás zrak. Já byl totiž zloděj. No, zloděj, to není zrovna to správné slovo. Já byl spíš jen takový zlodějíček. Kradl jsem jen tehdy , když už byla opravdu nouze a já hlady skoro neviděl. Byl jsem sirotek a odmalička jsem se o sebe musel nějak postarat sám. Žil jsem vlastně jen z toho, co jsem kde našel. Když nebylo zbytí, ukradl jsem si něco k jídlu. A tak to vlastně všechno začalo.
Jednoho letního večera jsem seděl na jedné z vrb na břehu Theasy a sledoval jsem, jak se světlo z domů za mnou odráží na zvlněné hladině. Bylo by mi opravdu skvěle, kdyby to nebyly už tři dny, co jsem naposledy něco snědl. Lidičky, jaký já měl hlad! Opřený o kmen s rukama na břiše jsem se snažil stěžující si žaludek utišit, ale nepomohlo to. Nedal si říct a neustále se dožadoval naplnění. Nechal jsem se tedy přemluvit a seskočil jsem ze stromu. Pomalým krokem jsem zamířil k vesnici. Plížil jsem se podél stěn dřevěných domků, schovával se ve stínech a rozhlížel se po něčem k snědku. Když v tom mě do nosu udeřila sladká vůně. 

Pekárna! Pekař už se jistě chystá na zítřejší ráno. Pořádně jsem se rozhlédl a nepozorován jsem přeběhl ulici. Přikrčil jsem se za prázdnými bednami pod otevřeným oknem, ze kterého se pomalu linula ven ona omamná vůně. Ještě jednou jsem se rozhlédl, abych se ujistil, že si nikdo nevšimne mého počínání. Narovnal jsem se a nahlédl do okna. Na velkých dřevěných stolech ležely a pomalu chladly čerstvě upečené koláče s tvarohem a povidly, kousek dál housky a chleba se zlatavou kůrkou. Musel jsem si zamlaskat už při pohledu na ty dobroty. Natěšeně jsem si olízl rty a natáhl jsem ruku k malému, nedaleko ležícímu chlebu, který pro mě představoval jídlo tak na týden.
"Co to tady děláš?!" rozezněl se pekárnou rozzuřený hlas. Pekař! No do prkýnka. To, že si mě všiml právě on, bylo totiž to nejhorší, co se mi v tu chvíli mohlo stát.  S hrůzou jsem zvedl hlavu a pohlédl na velkého, oplácaného, ramenatého muže. Rychle jsem stáhl ruku i s chlebem a dal se na útěk štíhlými ulicemi. "Zloděj! Chyťte ho!" rozléhalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Pekař za mnou utíkal a funěl při tom jako nadržený býk. Není divu, když se zamyslíme nad tím, kolik toho musel nosit. K funění se přidalo i podivné řinčení, ale já utíkal dál. Znovu se ohlédnout jsem si dovolil až u řeky. Zděsil jsem se, když jsem viděl, co se mi děje za zády. Ulicí utíkal, nebo tedy spíš se kolébal, pekař a ukazoval dvěma vojákům, kteří obcházeli naši vesnici, moji maličkost. "Támhle je!" křičel pekař. Urychleně jsem začal hledat nějakou únikovou cestu. Moc času na to nebylo, takže jsem udělal to, co mi jako první přišlo na mysl. Běžel jsem po nábřeží a mířil k brodu. S chlebem nad hlavou jsem se vrhl do proudu. Nebylo to nic snadného, voda mi sahala až skoro po pas a proud byl silný. Jakmile jsem opět stanul oběma nohama na suché zemi, zamířil jsem do lesa. Pekař se i se strážníky zastavili u brodu. Na druhý břeh řeky se ani jeden z nich neodvážil. Netvrdím, že já se nebál. Být sám v Noilanském lese a ještě k tomu za tmy, bylo děsivé. Ale být mučen v kobkách Tyrathu za krádež chleba taky neznělo právě lákavě.

Les byl hustý a stíny přinejmenším hrůzostrašné. I přes to, že nikde nebylo ani stopy po komkoli, přišla mi na mysl myšlenka na můj předčasný konec v drápech nějakého krvežíznivého tvora.
Žádné nebezpečně vyhlížející zvíře jsem nepotkal, ale i tak vypadalo moje oblečení, jako bych se právě utkal s tlupou vlků. Trnité keře se snad přímo sápaly po mé kůži a tráva řezala jako nože. Měl jsem pocit, jakoby mě ten les chtěl spolknout. Ale přesto jsem se dál prodíral houštinou a snažil jsem se nebrat ohledy na bolest, kterou mi způsobovaly rány na nohou a dlaních. Po nějaké době, která mi připadala snad jako věčnost, se konečně začala křoviska rozestupovat a řídnout. Ještě to ovšem trvalo, než jsem se dostal do té části lesa, kde už výhledu mezi stromy nebránilo nic než pár listů té divné ostré trávy. Udýchaně jsem se usadil mezi kořeny jednoho ze vzrostlých stromů a snažil jsem se popadnout dech. Když se mi to podařilo, pustil jsem se do ukořistěného chleba. Snědl jsem jenom kousek. V nejbližší době jsem se totiž rozhodně nemohl vrátit do vesnice, trestu za krádež bych se určitě nevyhnul. Tak jsem zbytek chleba rozlomil na polovinu a schoval do kapes starého kabátce, který jsem nosil.  Noilan určitě není bez obyvatel, proto jsem zavrhl jakékoli další putování za tmy. Vylezl jsem na strom, u jehož paty jsem večeřel, a pokusil jsem se usnout na jedné z jeho větví. Moc jsem toho tu noc nenaspal. Sotva se mi podařilo usnout, hned mě probudil nějaký podivný zvuk. Pořádným spánkem se mi podařilo usnout až k ránu, kdy se mezi stromy začaly objevovat první paprsky slunce a děsivé stíny se zkracovaly.
Když jsem se probudil, bylo už slunce vysoko. Pomalu jsem slezl a vydal jsem se hlouběji do lesa.
Zvědavost je hodně silná vlastnost. Procházel jsem mezi stromy a rozhlížel se. Ve dne nebyl Noilan nic jiného než jen obyčejný les. Krásný, ale obyčejný. Jen ta ostrá tráva, o kterou jsem se párkrát nedopatřením pořezal i dnes, a keře, které na mě včera tak zákeřně útočily, kazily mírumilovné vzezření lesa.  Určitě už bylo dávno po poledni, když mě nohy zanesly k potoku. Klekl jsem si a smočil ve vodě poraněné dlaně. Voda byla studená, což bylo velmi příjemné. Nabral jsem trochu do dlaní a napil jsem se. Usedl jsem do mechu a odpočíval. Mám opravdu rád zvuk tekoucí vody. A tak jsem jen tak seděl a poslouchal, jak proud přeskakuje bělostné kameny. Najednou však zurčení potoka narušil jiný zvuk. Bylo to cinkání, jako když hodíte gombík o kámen, a znovu a znovu. Otevřel jsem oči a přímo přede mnou se v korytě potoka něco zalesklo. Na větvičce těsně nad hladinou byl zamotaný zlatý řetízek a přívěšek narážel,kvůli proudu do jednoho z kamenů. Natáhl jsem se po větvičce, řetízek odmotal a vytáhl ho z vody. Na řetízku se houpal malý modrý krystal. Nádherně jím procházelo sluneční světlo, nikdy jsem neviděl nic tak nádherného.

Když jsem se kochal pohledem na ten klenot ve svých rukou, ani mě nenapadlo, do jakých potíží se kvůli němu dostanu. To mi věřte.