Světlovlasý muž mi pomohl na hřbet svého koně, který postával nedaleko místa našeho setkání i s koněm jeho společníka. On sám se posadil přede mě. I druhý muž nasedl a oba koně se poté rozjeli po úzké lesní cestě mezi kmeny majestátních stromů. 

Jeli jsme lesem dlouho a mlčky. To ticho, které protínalo jen štěbetání ptáků a občasné prasknutí větvičky pod kopyty koní, kolébavá jízda v sedle a slábnoucí odpolední slunce mě pomalu uspávali. Hlava, kterou už jsem zkrátka nedokázal déle udrže, mi klesla na rameno vysokého muže přede mnou. Ten na sobě ale nedal nijak znát, že by mu to nějak překáželo, tak jsem se ji ani nepokoušel zvednout zpět.  Stačilo opravdu jen malinko a já bych se vydal do říše snů, ale bohužel mi nebylo přáno. Prudce jsem trhl hlavou, když mi do tváře ostře udeřily paprsky pomalu zapadajícího slunce, před kterými už nemělo co chránit. Otevřel jsem oči a poněkud rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe. Nedalo se přehlédnou, že už se dávno nenacházíme v lese. Kdepak. Kolem nás se rozprostírala rozlehlá mýtina. Šokovaně jsem otáčel hlavou kolem dokola, div jsem si ji neukroutil. To míst totiž vypadalo, jako by sem ani nepatřilo, bylo jako kaňka na čistě bílém papíře. Nebyla to žádná zelenou trávou porostlá plocha, jakou by asi každý člověk čekal. Vypadalo to spíše jako obrovské spáleniště. Život, který tam kdysi byl, už připomínaly jen trsy suché trávy a ohořelé pahýly dříve jistě nádherných stromů, z nichž některé byly ze země vyrvány i s kořeny. Bylo to pusté, mrtvé místo, ze kterého člověka jen při pohledu bodlo u srdce.  "Probůh, co se to tu stalo?" zeptal jsem se šeptem. Neptal jsem se nikoho konkrétního, i když jsem odpověď chtěl znát,  byl to nejspíše jen projev mého šoku. Cítil jsem, jak muž přede mnou najednou strnul. Stalo se tak ale jen na malou chvíli. Hned se zase uvolnil a opět připomínal spíš mramorovou sochu než živou bytost. Odpověď na mou tichou otázku jsem od něj nedostal. Nepatrně jsem se naklonil, aby viděl do jeho tváře. Ale ta byla stejně kamenná jako do teď. Nezachvěl se v ní ani jediný sval. S otázkou v očích jsem se tedy zvědavě otočil dozadu a černovlasého muže doufaje, že on mi odpoví. Ten nejdříve odvrátil tvář. Poté ale na mě opět pohlédl a opřel se lokty o kohoutek svého ryzáka. Zavřel na kratičkou chvíli oči a zhluboka se nadechl. 

"Je to něco málo přes sto let, co už tu nic neroste," řekl pomalu a jeho hlas zněl smutně. "Tehdy v těchto končinách zuřila válka s Laleyjou - to je sousední království. Proč se válčilo, ti neřeknu, nejsem diplomat. Před válkou tu stálo několik vesnic, jejichž obyvatelé měli povinnost dohlížet na severní hranici. Tehdy v zimě tyto strážné vesnice napadlo několik laleyjských pluků a doslova je srovnaly se zemí. Když sem dorazili naši vojáci, bylo už pozdě, po těch osadách už tu zbyla jen černá poušť." Znovu jsem se musel rozhlédnout, až poté mi došel význam všech jeho slov. Já osobně do té doby žádnou válku nezažil a pohled na tu zkázu, kterou dokázala způsobit, mě ujistil, že ji ani zažít nechci.  "A co ti lidé, co tu bydleli?" položil jsem tiše další otázku a nespouštěl jsem z černovlasého oči. Ten jen pokrčil rameny.  "Všichni byli pryč," ozval se najednou světlovlasý muž. Z tónu jeho hlasu jsem velmi snadno pochopil, že se mu téma našeho rozhovoru moc nezamlouvá, a očividně jsem nebyl jediný. Černovlasý muž se opět narovnal a dál už mlčel. Oba jsem raději mlčeli. 

Jeli jsme tou pouští ještě dlouho, slunce už bylo téměř celé schované za obzorem, když před námi najednou vystoupila z popelu dlážděná cesta, dostatečně široká na to, aby po ní mohli jet i tři jezdci vedle sebe bez větších obtíží. Najeli jsme na ni a nechali ji, ať nás vede. Slunce už zapadlo, když nás dovedla k rozvalinám několika malých domů, kde jsme zastavili. Oba muži se rozhodli, že bude nejbezpečnější pokračovat v naší cestě až ráno. Sesedli jsme z koní a muži se vydali pro nějaké dřevo a suchou trávu, aby následně rozdělali oheň. černovlasý potom vytáhl z brašny, kterou měl připevněnou k sedlu kus chleba a uzené maso. I mě kousek nabídl. S vděkem jsem přijal. Maso jsem neměl snad několik let. 

Jak měsíc na temné obloze pomalu postupoval, začalo se značně ochlazovat a od severu pofukoval sychravý vítr. Roztřásl jsem se zimou a pošoupl se blíže k ohni. Kvůli větru, který nesl teplo daleko ode mě, mi to ale moc nepomohlo a já se znovu otřásl. Světlovlasý muž si toho, zřejmě všiml, protože vstal, přešel ke mně a přes ramena mi přehodil svůj plášť.  Tiše jsem mu poděkoval a přivinul si těžkou látku k tělu. Muž se, k mému překvapení, posadil vedle mě. Nejistě jsem se zdíval do jeho tváře.

"Jak se vlastně jmenuješ hochu?" zeptal se mě a i černovlasý muž v tu chvíli zpozorněl. "Sorren," zakoktal jsem se, ani vlastně nevím proč.  "Já jsem Argon," řekl a natáhl ke mě ruku, slabě, váhavě jsem mu ji stiskl. "A tohle," ukázal na černovlasého, "je můj mladší bratr Ornias." "Těší mě," řekl jsem zdvořile. Ornias na mě jen mávl rukou s plátnem, kterým právě čistil svůj meč.