Slunce čas od času skryly mraky a les šuměl teplým větrem. Cesta mezi Ratislaví a Červnovem vedla okolo řeky Edilie a byla široká a vyspravená, neboť se jednalo o jednu z důležitých silnic. Nebylo divu. Červnov byl přece jen hlavní osadou kmene Červánkových rusalek.

„Takže popořadě," zdvihl Deran ruku, aby mohl odpočítávat body své řeči. I tak mluvil potichu, aby dva rusalové na kozlíku nic neslyšeli, v čemž mu pomáhalo i pravidelné drncání kočáru o dlažbu a klapání kopyt. „Ti dva venku vás sledovali, protože Vida utekla od oltáře?"

Samozřejmě mu o tom už řekly. Jakmile je Vel spatřil vycházet z oné uličky v pořádku, počkal na ně vilenic stranou a nechal si vše vysvětlit. Stále té komplikaci ale nedokázal uvěřit.

Vida kývla.

„Takže jsi jim pak nakukala, že tady minstrela je tvoje nová snoubenka a teď ji jedeme představit tvému otci."

„Přesně tak," souhlasila naprosto vážně, jako kdyby to bylo naprosto jasné.

Deran si opřel ruku o okraj okna a vzhlédl k Velovi, vznášejícímu se nad nimi. Sám by byl venku a hlídal okolí, ale rusalové trvali na tom, že se i strážce sveze v kočáře. Byla pravda, že hlavní cesty byly bezpečné, ale oběma mužům šlo spíše o to, aby s jeho pomocí neutekla jejich princezna. Jako kdyby mu zaplatila.

Povzdechl si. „A jak je možný, že je tvoje nastávající tak v klidu?" ukázal prstem na Píšťaličku, která si něco zapisovala do notesu.

Jmenovaná pomalu vzhlédla a pokrčila rameny. „Vždyť je to jen jako. Přijedeme, zamáváme tatínkovi a pojedeme dál," vysvětlila.

Přimhouřil oči. „A nenapadlo vás třeba, že by vám mohl vystrojit svatbu? Je jedno, jestli je to mezi rusalkama, obrama, drakama nebo třeba vílama. Manželství je platný po celý Adenice a s rozvody jsou jen starosti."

Píšťalička na něj chvíli nechápavě hleděla, než jí obličejem proběhl záblesk pochopení a její vyrovnaný výraz se změnil na tragické valení očí, zatímco upustila psací pero a chytila se za hlavu. Deranovi v tu chvíli připomínala jeden známý obraz.

„Ale né!" zaúpěla bardka. „Tohle mě vůbec nenapadlo!"

Vida se tvářila podobně, ale narozdíl od své nastávající nedokázala své zděšení zformovat do slov, a tak zůstala jen civět.

„To je mi naprosto jasný, že vás to ani jednu nenapadlo," promnul si Deran obličej. „To je ale teď už jedno. Utéct nemůžete a já vám v tom rozhodně pomáhat nebudu. Únos dcery náčelníka kmene není věc, která by Strážcovský gildě dělala dobrý jméno."

„Co tedy ale budeme dělat?" zamrkala Píšťalička.

„Budeš se modlit," probodl ji vilenic očima. „ Třeba k Lathovi."

***

Červnov byla malá osada, zbudovaná okolo Edilie. Její obyvatelé hospodařili s vodou a kontrolovali koryto.

Píšťalička vystoupila s Deranovou pomocí z kočáru a rozhlédla se po domcích z přírodního materiálu. Věděla, že rusalky dokázaly využívat zástupce rostlinné říše pomocí své magie lépe než lidé, a proto se nedivila ani stavením ve větvích vysokých stromů lesa, který místo obklopoval. Různé uličky pak spojovaly schody a lávky, a tak bylo živo nejen na zemi, ale i ve vzduchu.

„Nezastavujeme se, pokračujeme rovnou k Hlavní chýši," popostrčil jeden z rusalů, kteří trojici přivezli, Píšťaličku vpřed.

Deran na něj vrhl varovný pohled, ale ten zůstal nepovšimnut.

„Ale no tak," rozhodila Vida rukama, „kde je naše pohostinnost?"

Dlouhovlasý rusal dívku probodl očima. „Přiveďte ji ke mně dřív, než zas zmizí za humny. To nám náčelník a váš otec v jedné osobě poslal jako rozkaz," vytáhl svitek, který nechal srolovat, aby mohli všichni přítomní vidět nepopsaný list papíru.

„Páni," hlesla minstrela a nahnula se blíž. „Dálkový svitek vidím poprvé. Nikdy jsem ale nechápala, jak funguje."

Deran si odkašlal. „Je to vlastně docela jednoduchý. Každej takovej svitek musí dostat magickej náboj. Ten mu může dobít kdokoliv, ne nutně člověk, co pomocí svitku komunikuje. Důležitý jsou ale magicky nabitý pečetě. Komunikující musí své pečetě vyladit na předem domluvenou frekvenci a to vylazení dělá jeden člověk, aby nemohlo dojít k odposlechu.. Spojením pečetě se svitkem pak navážeš spojení, a pokud na jeden svitek něco napíšeš, objeví se to i na druhým. Takový svitky ale používají jen vysoce postaveý šlechtici. Je dost nákladný je vyrobit. Ty svitky, ne šlechtice."

Minstrela zamrkala. „A jak to že o nich tolik víš? Slyšela jsem, že existují, ale to je všechno."

Vilenic dal ruce v bok a zvedl nos k nebi. „Samozřejmě jsem už doprovázel pár důležitých lidí, který tenhle svitek používali."

Vel, který přiletěl z hlídky po okolí a posadil se svému příteli na rameno, pokýval hlavou.

Vida překvapeně povytáhla obočí. „Takže ty taky strážíš významné cestovatele? To ale musíš být vážně dobrý," vydechla obdivně.

Deran si povzdychl. „Vážně, co sis o Strážcích doteď myslela?"

Trojice společně se dvěma rusaly vystoupala po schodech do druhého patra a pokračovala dále do lesa. Zanedlouho se jim mezi větvemi otevřel pohled na dům, který byl o něco větší než ostatní a také měl víc podlaží. Nad dveřmi visel štít se znakem klanu Červánkových rusalek. Rozhodně šlo o sídlo náčelníka a jeho rodiny.

Skupina se vyzula v předsíni a rusalové je zavedli dále. Zastavili se až před dveřmi s drobným zvonkem a Vida na něj zazvonila.

„Dále," ozvalo se.

Družina vyzvání uposlechla a vstoupila do široké místnosti plné různých poliček s knihami a svitky. U okna stál masivní stůl a za ním seděl velmi mladý muž s dlouhými vlasy. Byl tolik podobný Vidě.

„Bratře," zamrkala nechápavě Vida. „Otec tu není?"

Mladík položil psací pero a dal si dost načas, než vzhlédl. „Ach má drahá sestřičko, je hezké, že ses vrátila," spojil ruce a opřel si o ně bradu. „Určitě dokážeš ospravedlnit svou náhlou absenci, že?" nechal její otázku pez odpovědi.

„Vidane," hlesla Vida provinile.

Píšťalička se přistihla, že má chuť ustoupit o krok vzad. Mladý princ rozhodně vypadal nahněvaně a ona najednou měla chuť dát za pravdu Deranovi, že celé to s tou svatbou byl opravdu špatný nápad. Ale přece nemohla svou novou roztomilou kamarádku nechat ve štychu!

Vilenic se tvářil, jako že tam není. Jediné, co mu právě probíhalo hlavou, byla podobnost jmen sourozenců a očividně nedostatečná nápaditost jejich rodičů.

„Nech si Vidana, Vidano," opřel se o stůl a postavil se.

Rusalka sebou trochu ohroženě cukla. Nebylo obvyklé, aby jí její bratr říkal plným jménem. Byl naštvaný. „A-ale samozřejmě, bratříčku," zdvihla dlaně před sebe, aby mezi ním a sebou vytvořila pomyslnou zeď.

„Budu hádat. Našla jsi někoho jiného? Někoho, po kom tvé srdce doopravdy touží?" rozhodil rukama. Než stihla rusalka odpovědět, pokračoval dál. „A kdo z nich to je?" ukázal k jejímu doprovodu. „Ten vilenic, ta holka? Nebo snad ta káně?"

Píšťalička se vmžiku nadechla, trhla sebou a zase zavřela pusu. Chtěla urozeného rusala opravit, že jde o ostroně, ale Deran byl dostatečně duchapřítomný, aby ji nenápadným kopnutím do kotníku umčel.

Vida se očistně nadechla a rukou pokynula ke své nové kamarádce. „Tohle je, můj milý bratříčku, Píšťalička."

Vidanovi cuknul koutek rtů. „Takže Píšťalička. To abychom uspořádali svatbu rovnou. Až se otec vrátí, mohlo by být vše vyřešené a on by si oddychnul, co na to říkáte, dámy?"

Obě pomalu přikývly a snažily se usmívat. Deran se naopak musel snažit, aby se nezačal řechtat na celé kolo.

Zavrzala židle, jak se mladý šlechtic zvedl a pomalu vyrazil ke trubadúře. Ta by nejraději utekla, ale nakonec se ovládla a rusalčin bratr jí tak mohl položit ruce na ramena. Jeho děsivý přísný výraz se náhle změnil v příjemný a hřejivý. „Jste opravdu milá, slečno Píšťaličko, že se snažíte mé rozpustilé sestřičce pomáhat. Jsem vskutku rád, že si našla takovou kamarádku," promluvil.

Hudebnice uhnula pohledem a začervenala se. Najednou si připadala dost nepatřičně. Vždyť to vypadalo, že pochybuje o inteligenci náčelníkova syna.

„Není se zač omlouvat," pravil dříve, než se vůbec na tu myšlenku zmohla, a obrátil se k Vidě, která se tvářila úplně stejně. „Vzpomínám si na tvá slova. Jsem už dospělá a můžu si vybrat ženicha sama podle sebe. Je to tak?"

Kývla.

„Předpokládám, že to stále platí. Tedy to, že jsi dospělá a ručíš za sebe."

Znovu kývla.

„Tak ti tedy dám úkol hodný dospělé dcery náčelníka, která má svou hlavu."

„Ale já si ho nechci-"

„Mohla bys mě aspoň nechat domluvit?"

„Promiň."

„Tvůj útěk byl pro barona Ezru dost ponižující. Naštěstí si tě velmi oblíbil, a ačkoliv pro něj musel být tvůj útěk nepříjemný, jeho vztah s naším otcem to nijak nepoznamenalo. Přesto si myslím, že omluva je na místě, právě pro jeho blahosklonnost a vůli tento přešlap prostě přejít. Co si o tom myslíš?"

Vida už se netvářila jako malá holka nachytaná při lumpárně. Píšťalička si všimla nové jiskry v jejích očích a usmála se. Určitě v ní při slovech jejího bratra proběhl malý boj.

Rusalka kývla a zvedla bradu. „Máš pravdu, Vidane. Dovol mi tedy prosím osobně předat baronu Ezrovi mou nejupřímnější omluvu. Vyrazím zítra."

Minstrela se široce zazubila. „A my tě doprovodíme."

Deran vzhlédl ke stropu a jeho hlavou začaly probíhat další kalkulace.