Nakonec baron uznal své pochybení, omluvil se Vidě a zahanbeně se vrátil ke své práci. Rusalka se nad ním smilovala, oznámila, že vlastně těhotná není, a slíbila, že si vše nechá pro sebe, pokud však takto neodkopne jinou dívku, na postavení nezáleže.

Následně byli hosté zavedeni do pokoje pro hosty, kde jim byla vystrojena malá hostina. Tu měl na svědomí též baron. Snad aby si zařídil jejich mlčenlivost.

„Kde vlastně Píšťalička vězí?" zajímala se Vida a nacpala si do pusy celé křepelčí stehýnko.

Deran se krátce pozastavil nad jejím apetitem, ale nakonec se soustředil hlavně na otázku. „Velitelka výpravy za osvobozením letního sídla od nahněvaný rusalky je ona, takže za králem byla puštěna jen ona. Pořád trvala na tom, že jen král ví, kde najít ten její poklad a tak," pokrčil rameny.

„A ty víš, co je to za poklad?" pustila se do křidýlka. Vel seděl kousek od nich a pochutnával si na myši.

„Ne, neřekla mi to. Ani jsem se moc neptal. Je to konec konců její věc. Ona je zákazník. Já se jen starám o to, aby nepřišla k úhoně," pokrčil rameny.

„Zadarmo?"

„Ne. Vždyť ti to přece řekla. Platí mi v naturáliích," povytáhl obočí.

„A proto ti ještě ani jednou nezaplatila," pohlédla na něj vědoucně.

Deran ji probodl pohledem.

„Nedívej se na mě tak. Je mi to úplně jasné. Hlídáš ji, protože se ti líbí, je to tak?"

Vilenic přestal jíst. „A na to jsi přišla jak?"

Rusalka začala počítat na prstech. „Jsi členem strážcovské gildy. Ochranu lidí berete jako zakázku. Služba za peníze. A tady jsi ty a krásná sympatická dívka, kterou chráníš zadarmo."

Odmávl její tezi a raději se zakousnul do jáhlové placky. „Je to třeštiprdlo, to je ten důvod," pravil nakonec. „A blázen. Je po válce. Venku se to hemží vším možným a ona se rozhodne vydat se do světa hledat nějakej hloupej poklad. Kdybych se sebral a odtáhl ji domů, vydala by se na cestu znova. Znám tyhle umanutý holky. A ještě když jsou ke všemu trubadúry. Nemohl jsem ji přece nechat."

Kývla. „Takže se ti nelíbí? Nezdá se ti hezká?"

Povzdychl si. „Je hezká. Samozřejmě je hezká, ale líbí se mi spousta žen. I ty jsi moc hezká," prohlásil a Vidiny růžové tváře nabraly nachovější odstín.

Tou větou ji naprosto odzbrojil! Raději se zase zahleděla do svého talíře.

Deranovy a Velovy pohledy se střetly. „Dobře zahráno," vyčetl bojovník z očí svého přítele.

O chvíli později se otevřely dveře a do místnosti vešla Píšťalička. Její veselá nálada byla ta tam a ona se ploužila jako hromádka neštěstí.

Vida překvapeně vzhlédla. „Co se stalo?"

Trubadúra se ztěžka posadila a začala pomalu uzobávat večeři.

„Jeho Výsost neví, kde poklad je?" prohodil Deran a sám nevěřil, že pokládá takovou otázku.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nemám žádné vodítko. Nevím, kde pokračovat." Pak se pousmála a vzhlédla. Nebyl to však veselý úsměv. „Odměnil mě ale hromadou peněz za slib, že nebudeme aféru rozmazávat. Můžu ti zaplatit tvoje služby, Derane."

„Hm," zabručel vilenic. „Takže to vzdáváš a vracíš se zpátky?" prohodil nakonec, aniž by odtrhnul oči od jídla.

Dívka němě kývla.

„Přeci to jen tak nevzdáš!" práskla do stolu pěstí Vida, až Vel poskočil.

„Jenže tohle je jako hledat jehlu v kupce sena. A ta kupka je velká jako celá Adenika," rozhodila rukama minstrela.

„Tak si na ni vezmi magnetický kámen!" dala ruce v bok rusalka.

Píšťalička se zarazila. „Jak tohle myslíš?"

„Říkala jsi přece, že máš teď hromadu peněz."

„To ano. Můj bankovní účet teď má spoustu nul."

Vida se zazubila. „Znám v Podotře jednu čarodějku. Má tam krámek a prodává různá udělátka. Jsou sice pěkně drahá, ale možná by to stálo za zkoušku."

Bardka se rázem rozzářila, vyskočila od stolu a rusalku objala. „Ty jsi úžasná! Tohle by mě vůbec nenapadlo!"

Deran se zakousl do kuřecího stehna. Musel zakrýt úsměv, který se mu z nepochopitelného důvodu objevil na rtech. Vel ho viděl. A myslel si své.

***

„Myslel jsem, že vyrazíme hned, jak se ráno rozední," následoval vilenic Píšťaličku. Společně procházeli dávno probuzenou ulicí a dívka se rozhlížela po vývěsních štítech. Skrze všeobecný šramot kolemjdoucích se k nim přibližoval zvuk pravidelného cinkání. Jakmile dolehlo k uším hudebnice, její kroky zjistěly. Zástavba začala řídnout.

„Ještě jsem si chtěla něco zařídit," odvětila, když se konečně zastavila. Na ceduli nad ní visel nápis Igor Svoboda a syn a vedle něj umělecky vyvedená kovadlina.

„Co chceš u kováře?"

„Meč," oznámila a vešla dovnitř. Deran jí byl v patách a tak je oba ovanul teplý vzduch. Ocitli se v místnosti s pultem a pokladnou, za níž stál rozložitý mladík, pravděpodobně syn.

„Krásný den, pane," pozdravila jej zvesela.

Teprve nyní vzhlédl a překvapeně si přeměřil Derana i dívku. „Omlouvám se, zrovna jsem přepočítával tržby," promluvil medovým hlasem tak spisovně, že to k němu vůbec nesedělo. Píšťalička si rychle v duchu poznamenala, že by se měla ve svých zpěvech více zaměřit na trend zobecňování představitelů řemesel.

„Slyšela jsem o vás to nejlepší," usmála se kouzelně. „Chtěla bych si u vás nechat udělat dlouhý meč."

Mladík kývl. „Zkušenost?"

„Dva roky zájmového šermu na Akademii sedmi svobodných umění v Hralovech."

Deran povytáhl obočí.

„Výška?" ťukl mladík hrotem pera do objednávkového formuláře.

„Osm pídí a dva prsty."

Syn pokýval hlavou a obrátil pár listů jiné knihy. „Výborně, můžete se tu stavit za dva týdny," vzhlédl nakonec.

Píšťalička zbledla. „T-tak dlouho?" vyhrkla ve chvíli, kdy z Derana vypadlo: „Tak rychle?"

Mladý kovář mezi nimi překočil očima a přemýšlel, komu dříve odpovědět. „Je sice po válce, ale stále více lidí dbá na vlastní sebeobranu. Pokud ale na vaši zbraň pospícháte, můžu vám nabídnout z modelů, které vytváříme množstevně. Nejsou sice tak kvalitní jako na zakázku, ale vašim zkušenostem jistě postačí."

Vilenic uprskl a dívka lehce zrudla v lících. Věděla, že má pravdu a že se jen nechala unést. Jen ji popouzelo, že se jí strážce tak nepokrytě směje. „Dobře, sem s nimi," zamumlala.

„Dnes už to bohužel nebude možné. Všechny byly zamluvené. Volný bude pozítří," slíbil.

Bardka se znovu nadechovala, ale vilenic jí srazil čepec do očí, aby ji umlčel. „Jistě, děkujeme za vaši starost."

„Výborně," kývl syn. „Záloha nebude potřeba vzhledem k tomu, že nejde o originální výrobek."

***

„Podívej, Píšťaličko, mají tu čerstvá jablíčka!" vyjekla šťastně Vida a za ruku tahala minstrelu k jednomu z mnoha stánků. Byl šestý den týdne a to znamenalo v Ratislavi velké trhy.

Dívka se zahleděla na naleštěné rudé plody a usmála se na prodavačku. „Čtyřikrát, prosím."

„A peníze máš?" povytáhla obočí žena ve středních letech. „Vypadáš jako potulnej bard a ti vždycky nakupují na dluh."

„Tvoje povolání má vážně hroznou pověst," povzdychla si rusalka.

„Samozřejmě, že mám," vytáhla Píšťalička z kabely měšec a zacinkala s ním. Na to jí na něm přistála nafialovělá velká ruka. Dívka polekaně obrátila hlavu, připravena toho oprsklého zloděje nakopnout přímo mezi nohy. Nešlo však o žádného delikventa.

„Chrasti s tím ještě chvilku a přijdeš o něj nadobro," pronesl Deran a pustil ji.

Dívka si uvědomila svou chybu a sevřela pytlíček v obou rukách.

Prodavačka zatím zabalila objednávku a měřila si trojici pohledem. Vílí strážce s divným ptákem, trubadúra, co měla peníze, a rusalka? Ratislav byla opravdu město všech divů.

„Proč jsi toho vlastně koupila tolik?" zajímal se vilenic, když se vydali trhovní uličkou dál.

„Protože jsme čtyři, ne?"

„Vel není králík," převzal si od trubadůry nabízené jablko a zakousl se do něj.

Vida znenadání sevřela Píšťaliččin kabát a přiblížila se k ní.

„Děje se něco?" obrátila se k ní dívka čelem, takže šla po zadu a Deran ji s otráveným výrazem začal směrovat tak, aby ji nikdo nesrazil.

„Mám pocit, že mě někdo sleduje," hlesla.

Vilenic se zamračil. „Sleduje? Nikoho takovýho jsem si nevšiml."

„Možná je to jen pocit," přiznala rusalka.

Minstrela se zamračila. „I kdyby to byl jen pocit, nechci, abys byla tak nervózní," pravila a obrátila se ke svému strážci. „Prověř to, prosím."

„Bude to stát něco na..."

„Já vím, prostě to prověř."

Deran pokrčil rameny a natáhl paži. Vel se vznesl do vzduchu a přistál na vzdáleném stromě. „Bude to trochu těžší. Lidi by asi nevítali, kdyby se jim nad hlavama vznášel ostron."

„Takže Vel ti dá vědět?" zajímala se Píšťalička.

„Přesně tak."

„Přesně jak?"

„Firemní tajemství."

***

Trojice se procházela trhy a v jednu chvíli se od dívek Deran oddělil, aby je mohl sledovat z davu. Pokud je někdo opravdu sledoval, na dvě dívky si spíš troufne. Píšťaličku samozřejmě instruoval. Měla za úkol opustit společně s rusalkou zalidněnější část ulice a zamířit někam, kde bylo málo očí.

„Trochu se bojím," stiskla Vida dívce ruku.

„To já taky, ale je to vzrušující," usmála se trubadúra. „Měly bychom si ale přirozeně povídat. Takže co budeš vařit, až se dostaneš domů?"

„Ale já přeci... ," chtěla namítnout, že všichni bydlí v hostinci, jenže jí došlo, jak Píšťalička svá slova myslela, „ale já přece dneska nevařím. Ty vaříš. Já myju nádobí."

„To je pravda, zapomněla jsem," zazubila se, náhle čapla menší dívku za ruku a rozeběhla se. Za sebou okamžitě zaslechla několikery kroky.

Společně s rusalkou utíkala městem, dokud nezabočila do uličky. Na jejím konci je ale čekala vysoká zeď.

„Ale né!" zvolala teatrálně Píšťalička. „Slepá ulička! Co si jen počneme!" dodala a obrátila se k ústí. Tam stály dvě postavy. Oba byli muži a oba disponovali dlouhýma ušima a narudlou pokožkou.

„Rusalky?" naklonila bardka hlavu na stranu.

„Ano, rusalky," přikývl jeden z nich, plešatý, a několika dlouhými kroky se přiblížili.

„Princezno Vidano," oslovil ji druhý, dlouhovlasý, trpělivě. „Konečně jsme vás našli."

Vida se zatvářila zarputile, kdežto Píšťalička povytáhla obočí. „Tedy to, že jsi princezna už vím, ale že jsi ztracená princezna, to už je námět."

Dlouhovlasý se obrátil k Píšťaličce a zamračil se. „Unesla jsi naši princeznu? A jak to s ní vůbec mluvíš!"

„Tedy vy jste ale," založila si ruce na prsou. „Vůbec netušíte a už děláte závěry!"

Dlouhovlasému cuklo v obočí. „V tom případě přijměte mou omluvu, ale princezna Vidana musí domů."

Rusalka už nic neříkala. Jen se za ni schovala.

„Vidě se ale očividně nechce," zamračila se Píšťalička.

„To je nám víc než jasné, když utekla."

„Utekla?" zamrkala. „Možná měla důvod?"

„Ne, že by do toho člověku, jako jsi ty, něco bylo, ale princezna Vidana utekla od oltáře. Byla to pořádná ostuda."

Píšťalička uprskla. „Nebo byl ženich pořádná ostuda."

„Co si to...," chtěl se do rozhovoru zapojit plešoun. Dlouhovlasý jo však zastavil zvednutím ruky.

„Do toho ti nic není. Pojďte, princezno Vidano. Čeká na vás váš nastávající."

„Nechci!"

Dlouhovlasý si unaveně povzdychnul. „Když to chcete řešit před cizáky, tady to máte," pokrčil rameny. „Měla jste hromadu času na výběr partnera, ale běhání po lese a dělání skopičin vám zabralo tolik času, že jste svoji možnost naprosto zahodila. Leda že byste si teď narychlo sehnala partnera."

Vidě se rozsvítily oči. „Ale já mám!" vyhrkla z ničeho nic.

Oba její soukmenovci se podívali nejprve na sebe a pak na ni. „A koho?"

„Píšťaličku!"