„Myslel jsem, že jsi říkala, že nevíš, kde ten tvůj poklad hledat, minstrelo."

Byl večer a bojovník s bardkou seděli u ohně. Nad ním v malém kotlíku bublala polévka a dráždila dívčin nos tak moc, až jí zakručelo v břiše, což Deran přešel bez povšimnutí. Více ho zajímalo, jak je možné, že Píšťalička najednou ví, kudy jít.

„Nevím, kde ten poklad je, ale v Ratislavi bych mohla najít odpověď," osvětlila mu.

„Máš v hlavním městě nějakého informátora?" povytáhl obočí, nahnul se nad kotlík a obsah promíchal. Pokynul dívce, aby mu podala svou misku, a nandal jí porci.

„Tak nějak," odvětila a raději se pustila do polévky. Šlo o vývar ze sušeného masa a zeleniny a dívce vyhládlo natolik, že pokrm považovala za umělecké dílo.

Po večeři nechal vilenic Píšťaličku umýt nádobí v blízkém potoce a na chvíli tak u ohně osiřel. Stále ji měl však na doslech. „Ta holka toho tají fakt dost," pronesl k Velovi.

Dravec vzlétl z větve, na níž doposud seděl, a přistál vilenici na rameni. A ty s ní stejně jdeš dál.

Deran se pousmál. S Velem byl už tak dlouho, že měl pocit, jako kdyby si navzájem beze slov rozuměli. A tohle si teď určitě musel myslet.

„Neodsuzuj mě, dobře?" uchechtnul se.

„S kým to mluvíš?"

Vilenic si povzdychl. Sice ji slyšel se vracet, ale nemluvil příliš nahlas, aby rozeznala slova. „S Velem," odvětil jednoduše. Mluvíval s ním často. Jiní strážci si z něj často utahovali, že by si měl raději najít ženskou, aby nerozmlouval se zvířaty.

„Aha," zazubila se a usadila se vedle něj. „Nepomlouval jsi mě, že ne?" obrátila se k dravci na vilenicově rameni.

Deran zamrkal. Ta holka prostě začala na Vela mluvit. Pták přešlápl.

„Je určitě milý," pronesla teď pro změnu k bojovníkovi.

„To je," pokrčil volným ramenem, jenže pak se poťouchle usmál. Vel se raději vrátil zpět na strom a Deran se k Píšťaličce nahnul blíže. Vyvalila oči. „Možná je čas na první splátku," nadhodil.

„A-ach, jistě," vypadlo z dívky. „Teď? Tady? Myslela jsem, že v nějakém hostinci by to bylo lepší."

„Teď, tady," odvětil. „Pod širákem je to vždycky nejlepší," dodal.

„D-dobře," kývla. „Tak tedy dobře," zopakovala a postavila se. Roztřesenýma rukama si rozepnula pásek i bavlněný kabát a odtáhla oba cípy. Pod ním měla lněnou košili zastrčenou do kalhot k pasu.

Už jen z tohohle pohledu mohl vilenic usoudit, že se nemela za co stydět. Pomalu se postavil a přistoupil k ní blíž. Víčka měla sevřená, hlavu skloněnou a tělo se jí chvělo. Bála se. To poznal z rukou křečovitě svírajících látku kabátu. Zlehka se nahnul k jejímu uchu.

„Rozmyslel jsem si to," oznámil najednou. „Dneska na to nemám chuť."

Píšťalička otevřela oči a překvapeně zamrkala. Ruce se přestaly třást a napětí těla povolilo. „Jak... Jak chceš," odvětila překvapeně. Rychle se zase zapnula a usadila se k ohni. Nervózně hleděla na plameny.

Deran ji potutelně pozoroval, než si dřepnul k ní a klacíkem urovnal dříví, až zapraskalo. „Proč vlastně Píšťalička, když jsi flétnistka?" začal najednou úplně z jiného soudku.

Ohromeně k němu vzhlédla, ale rychle se změně tématu přizpůsobila. „Začali mi tak říkat v jedné hralovské hospodě. Je tam univerzita, kde jsem studovala hudbu. Přivydělávala jsem si bavením lidí písněmi. Opilým štamgastům se těžko vysvětluje rozdíl mezi flétnou a píšťalkou." Ke konci vyprávění z ní opadla veškerá předchozí nervozita a tvářila se spíš otráveně. Bylo překvapující, jak rychle se dokázala uklidnit. „Chvilku jsem dokonce přemýšlela, že změním nástroj. Přišlo mi nepříjemné je pořád opravovat. Nakonec jsem to ale nechala plavat a Píšťalička se stala mým uměleckým jménem," zazubila se.

„Takže Píšťalička není tvoje pravé jméno. Představuješ se ale tak. Nechceš lidem říkat své pravé jméno?"

Zavrtěla hlavou. „Není mi příjemné, když mě tak oslovují neznámí lidé," vysvětlila.

Pokýval hlavou. „Rozumím. V tom případě se tě na něj ptát nebudu," oznámil jí a s úsměvem jí srazil čepec do očí v provokativním gestu.

***

Ratislav byla vskutku královské město. Obrovský shluk staveb byl obehnaný vysokými hradbami a v dáli se nad všechny domy i strážní věže tyčil královský palác, majestátní chlouba celé země.

„Důvod pobytu?" zeptal se strážný u jihovýchodní brány. Ta byla otevřená, ale samozřejmě hlídaná. Ven se dostal prakticky kdokoliv, při cestě dovnitř však člověk musel projít kontrolou.

„Jsem ba...," chtěla vysvětlit dívka, ale Deran ji šťouchl do zad a sám začal mluvit.

„Jsem Deran ze Strážcovské gildy," vytáhl ze záňadří svůj přívěsek. „Tady Barbora je moje učednice a jsme na cestě na naše ústředí."

Strážný se zahleděl na přívěsek a jeho oči se znovu vrátily k dívce. Obličejem mu proběhl nejprve záblesk podezření, načež ho vystřídala otrávenost. Nakonec jestli tady ta holka byla s členem tak vážené gildy, do města vstupovala na odpovědnost Strážců, nikoliv jeho. Pokud se něco stane, on za to popotahován nebude. „Jistě, můžete jít."

***

„Neznámí bardi nejsou v hlavním městě moc vítaní, víš o tom?" zabručel Deran, když se usadili v jednom z místních hostinců. „Každý si myslí, že může hrát, a výsledkem je hromada neumětelů na ulicích žebrajících o peníze." Kývl na servírku a objednal jim džbán vody.

Píšťalička zrudla. „Já přeci nejsem žebrák! Tedy," ztišila hlas a zahleděla se stranou, „vydělávám si hraním na ulici, ale vždyť i to je práce, no ne?"

Vilenicovi cuknul koutek úst. „Někteří to tak neberou. Faktem ale je, že abys mohla hrát v ulicích Ratislavi, potřebuješ povolení."

„O tom jsem samozřejmě slyšela. Ve škole mě neučili jen jak správně držet flétnu," odmávla rukou jeho informaci.

„Takže takové povolení máš?"

„Samozřejmě že ne," zamračila se. „Je to hrozně drahé. A čím frekventovanější ulice nebo hospoda, tím víc peněz chtějí. A násobí se to tím, čím blíž jsi paláci. Známým bardům se taková licence vrátí hned - vždyť ti ani nehrají na ulici nebo v jakékoliv hospodě. Takové holce jako já se hrát v hlavním městě nevyplatí," pokrčila rameny. Pak nasadila napůl hrdý, napůl uražený výraz a zdvihla nos k nebi. „Což samozřejmě neznamená, že nejsem dobrá."

„Jo, viděl jsem tě hrát. Lidi se zastavovali. Skoro jako kdybys je očarovala," pohlédl na ni pobaveně.

Zatvářila se popuzeně. „A? Tak jsem se narodila s magickým nadáním. Jinak než v hudbě ho ale využít nedokážu."

„Takže je vlastně všechny obelháváš," nemizel mu úsměv z tváře.

„To není pravda. Absolvovala jsem Akademii sedmi svobodných umění v Hralovech s vyznamenáním, a protože muzikantů s magickým nadáním je mnoho, při zkouškách se používají detektory. Pokud muzikant použije magii ke zlepšení požitku z umění v nesprávném předmětu, dostane nedostatečnou," vysvětlila.

Deran hvízdnul. „Takže všichni ti čarodějové využívající pro svá kouzla hudbu pocházejí ze školy, na kterou jsi chodila?"

Uchechtla se. „Samozřejmě, že ne. Skuteční čarodějové absolvují Akademii magických umění v Yenarynu. Tam se nedostane každý."

„Chtěla ses tam dostat?"

Zavrtěla hlavou a usmála se. „Já chtěla být vždycky minstrela. I když to rodiče moc nepotěšilo."

„Čím chtěli, abys byla?"

Píšťalička se zarazila. Co to tady tomu cizímu chlapovi vyprávěla? Musela si dávat pozor na nezávazné konverzace. „Na tom nezáleží," zavrtěla hlavou. „Důležitější je, že se musíme dostat k mému informátorovi."

„A kdo je tvůj informátor?"

„Král."

***

„Takže vás mám ohlásit u Jeho Výsosti, vážená slečno?" odpověděl černovlasý strážný u brány vedoucí do palácové zahrady, jenže pak se rozesmál. „Sis myslela, že odpovím? Co to do tebe vjelo? Proč by měl král chtít mluvit s nějakou měšťankou? Ztrať se."

Deran si povzdychl a promnul si oči. Jakou jinou reakci ta holka čekala na výzvu „chci mluvit s Jeho Výsostí"? A jak vůbec myslela, že je jejím informátorem král? Byla snad padlá na hlavu?

„Jsme tady kvůli výzvě Jeho Výsosti dobrodruhům," promluvila dívka znovu. „Jeho Výsost slibuje, že odmění toho, kdož splní jeho úkol," dodala.

Deran překvapeně zamrkal. Tahle slova zcela určitě visela na informační desce stojící poblíž vstupní brány do města. Považoval je za žert a nevěnoval jim více pozornosti. Vzpomněl si ale, že se o stejné věci bavili i dva návštěvníci hostince, v němž se zastavili.

„Je to docela všeobecný popis, ale ráda se úkolu zhostím. Mohla bych tedy mluvit s Jeho Výsostí?"

***

„Máš opravdu smysl pro detail," pronesl Deran a nervózně se zavrtěl. Oba seděli v předpokoji kanceláře králova dvorního rady. Už u vstupu vilenice samozřejmě odzbrojili a oba prohledali, jak hovořil předpis. Píšťalička nervózně drtila v rukách svůj čepeček a těkala očima po obrazech a dalším drahém vybavení místnosti.

„Byla to vážně divná výzva a z dálky vypadala jako titul divadelní hry, ale stálo to tam," pokrčila rameny. „A ti dva v hospodě si o tom povídali."

„Co by to tak mohlo být, že by král žádal o pomoc náhodný dobrodruhy?" nechápal.

Píšťališka se uculila. „Vůbec nic mě nenapadá, ale vsadím se, že na píseň to vydá."

Deran přimhouřil oči. „Ať tě ani nenapadne zmínit, že jsi trubadúra. Nerad bych byl defenestrován."

„Ty přeci nemůžeš být defenestrován," namítla dívka a poučně zvedla ukazovák. „Aby se tomu mohla říkat defenestrace, musel bys zastávat nějakou významnější veřejnou funkci."

„Nerad ruším vaši konverzaci na téma defenestrace," ozval se nový hlas, „a jsem přesvědčen, že kvůli ní jste nepřišli," dodal, „ale mám hodně práce a potřeboval bych s vámi tento problém vyřídit co nejrychleji. Jsem dvorní rada Jeho Veličenstva a mé jméno je Dobrovid Vilenský."

Dvojice se postavila a sborově se uklonila. „Mé jméno je Deran a jsem členem gildy Strážců. Tato dívka se jmenuje Barbora a je to má učednice," představil sebe a pro jistotu i Píšťaličku, aby opravdu nevyzvonila své pravé povolání. To se ostatně dalo uhodnout i z její přezdívky.

Dobrovid se zamračil. „Takže králova úkolu se zhostí Strážci?"

Píšťalička zavrtěla hlavou. „Ne. Jde pouze o můj zájem."

Rada kývl. „Tak tedy dobrá. Usaďte se. Celý ten problém se netýká přímo Jeho Veličenstva, ale jednoho barona, jehož nechci jmenovat, který má letní sídlo nad Dusou. Asi před dvěma měsíci se sídlo stalo neobyvatelné."

„Jak se může stát letní sídlo neobyvatelné?" nechápala Píšťalička.

„Straší tam. Vypadá to, že se na hradě usídlila povětrnice."

„Povětrnice?" povytáhl obočí Deran. „Na problémy s démony se přeci specializují kněží."

Dobrovid si povzdychl. „Takhle je ale... jiná. Kněží nad ní nemají žádnou moc. Jejich modlitby na ni nezabírají. Meč by ale mohl."

„Povětrnice, na kterou nezabírají modlitby?" nechápal Deran.

Píšťalička mlčela a přemýšlela nad slovy dvorního rady. A než stihl Deranovi odpovědět, kývla a postavila se. „Nuže dobrá."

„Nuže co?" vzhlédl vilenic.

„Ten úkol přijímáme."