Mořov bylo velké město. Táhlo se od pohoří Nízkých fučav až po jezero Nadno. Takové město znamenalo i mnoho obyvatel, kteří za tak krásného dne, jako byl tento, zaplňovali ulice při svých cestách za prací, nákupy nebo třeba návštěvami.

Píšťalička si vybrala jednu z nejživějších ulic. Položila před sebe na dlažbu svůj fialový čepeček se sojčím pérem a z taštice přes rameno vytáhla flétnu. Když se jí povede zaujmout kolemjdoucí, určitě si do večera vydělá na jeden nocleh v místním hostinci.

Ulicí se rozezněla veselá melodie. Několik lidí zpomalilo svůj krok, aby se ohlédli, jiní zastavili úplně. Někteří z nich se dokonce pohupovali, další podupávali do rytmu. Malá minstrela čiperně poskakovala a tančila a strhávala diváky s sebou.

Jenže ne všichni byli zaujati jen hudbou. Čepeček se pomalu plnil měďáky a do zvuku flétny se ozvaly rychlé kroky. Měďáky zacinkaly hlasitěji.

„Zloděj! Chyťte ho!" vykřikl ženský hlas.

Píšťalička přestala hrát a upřela oči k místu, kde ještě před chvílí ležel její čepeček. „To ne!" Spěšně schovala flétnu a vrhla se do díry v davu, kterou za sebou nechal zloděj. Ještě ho zahlédla, jak zabočuje do jedné z postranních uliček, a pustila se za ním. Dožene ho! Musí ho dohnat!

Proplétala se uličkami a pospíchala za sluchem. Byl rychlý, ale ona měla výdrž. A ta ji dohnala do slepé uličky.

Šoupání podrážek za sebou uslyšela příliš pozdě. Silná ruka ji chytila za zápěstí a zkroutila jí paži za záda. Mladík za ní ji přirazil ke zdi a k hrdlu přiložil dýku.

„Teď mě dobře poslouchej," zasyčel jí hluboký hlas u ucha. „Dej mi svoji tašku a oblečení. Boty taky. Když budeš hodná, nechám tě žít."

Píšťalička vykulila své zelené oči do zdi před sebou a pomalu kývla. Srdce jí vynechalo jeden úder a pak začalo bít jako splašené.

Nad dvojicí zazpíval neznámý pták. Lupič vzhlédl, tlak na Píšťaliččině krku zmizel a ona zaslechla další pohyb.

Obrátila se a přitiskla se zády ke zdi domu. V uličce se objevil další muž. Lupič k němu nyní stál čelem a mířil na něj dýkou. „Co tu chceš? Tohle je můj lup!"

„Úplně se mi nelíbí, co tu vyvádíš, mladej," oznámil vilenic. 

Dívka překvapením vzdychla. Opravdu šlo o vilenice. Vysoká, štíhlá, ale šlachovitá postava, světlá nafialovělá kůže a uši lehce zašpičatělé. Jediné, co dojem potomka vílího klanu rušilo, byla sekera na zádech. 

„Máš teď dvě možnosti. Buď tady hloupě umřít na vykrvácení, nebo tu nechat lup a vzít nohy na ramena," odpočítal na prstech.

Mladík se zamračil a vycenil zuby. Samozřejmě nebyl hloupý. Moc dobře si všiml přívěsku, který se vilenici houpal na krku. Znak Strážcovské gildy. S tou nebylo radno si začínat.

„Dobře," oznámil a obloukem muže oběhl. Lup ale nepustil. Znovu se ozval ptačí zpěv a lupič vykřikl. Čepeček s penězmi se rozsypal po zemi a mladík nevěřícně zíral na svou zakrvácenou ruku. Vilenici se na rameni usadil hnědočerný pták, který pařáty a zobákem připomínal dravce.

„Řekl jsem bez lupu."

***

„Děkuju ti moc za záchranu," pospíchala vedle vilenice Píšťalička. Čepeček měla zase na hlavě a peníze uložené v měšci přivázaném v taštici.

„Udělal jsem to, co by udělal každý," odmávl její slova.

„Vlastně ani ne," pokrčila rameny. „Byl jsi jediný, kdo se tam objevil. Ty a tvůj... ostron?" usmála se na dravce na jeho rameni. Vzpomněla si na hodinu biologie, kde probírali živočichy z vílích lesů. „Nikdo jiný se za mnou nevrl. Jsem Píšťalička."

„Já Deran a tohle je Vel. A ty ses taky za tím budižkničemu neměla vrhat," odtušil suše. „Jsi malá holka," ukázal rukou její výšku, aby si snad nemyslela, že přemýšlí nad jejím věkem „Předpokládám, že svléknout tě chtěl jen proto, abys tak rychle neutíkala pro pomoc, ale mohlas potkat někoho daleko horšího. To nemáš pud sebezáchovy?"

Píšťalička uhnula pohledem a tváře jí nabraly nachový odstín. Ta výzva k svléknutí se byla tak děsivá. „Měl můj výdělek. Potřebuju si večer zaplatit hostinec. A navíc ten čepec a to péro na něm," sevřela pokrývku hlavy a prstem přejela po sojčí letce, „jsou pro mě důležité."

„Takže také míříš do zdejšího hostince? I já se tam chci ubytovat. Aspoň tě můžu doprovodit," oznámil vilenic a pokračoval v cestě.

Zanedlouho prošli dveřmi do šenku a usadili se u jednoho z prázdných stolů. Zdejší hostinec se moc nelišil od jiných. Díky teplým letním nocím byly domy vyhřáté a tak prostor postrádal typický zápach potu a hořícího dřeva. Lokál byl také dobře větraný, tudíž nosy návštěvníků dráždila jen vůně jídla a piva.

„Proč si vůbec přisedáš?" nechápal vilenic.

„Protože jsi zajímavý," zazubila se a mávla na obsluhu. Tou byla blonďatá dívka o několik let mladší než Píšťalička. Chudinka si procházela dospíváním a měla tvář samý pupínek. Stejně rychle, jako přijala objednávky, také zmizela. Ani se neodvážela okounět, když Vel poskočil po desce stolu.

„A také jsem se chtěla zeptat, jestli jsi volný."

Deran si podepřel bradu dlaní a koutek rtů mu cuknul v poťouchlém úsměvu. „To je docela odvážná otázka."

Píšťalička se zamračila. „Mluvím o tvé práci," zafrfňala. „Chci vědět, jestli teď hledáš zákazníka, nebo už na tebe nějaký čeká."

„Nevím," pokrčil rameny vilenic. „Zítra se jdu podívat na pobočku a zjistit, jestli tu někdo nehledá doprovod." Blondýnka se vrátila a položila před oba porci dušeného masa s jáhly, džbán s vodou a dva hliněné hrnky. Velovi přinesla malou misku. „Jsme tu každý sám za sebe," vzhlédl od džbánu zamračeně k dívce, která sebou překvapeně trhla.

„Moc se omlouvám, pane," hlesla.

„To nevadí," přerušila další námitku bardka. „Je to jen džbán," nechala dívku jít a obrátila se zpět na vilenice. „Nejsem jedovatá a předpokládám, že ty taky ne," oznámila mu. „Tebe tu znají? Naše hostinská by byla celá brunátná, kdybys jí do lokálu přinesl nějaké zvíře," ukázala na Vela. Dravec na ni pohlédl. Skoro překvapeně, jako kdyby jí rozuměl.

„Teď ho urážíš. Vel přeci není nějaké zvíře," povytáhl obočí Deran. „Ano, občas tudy procházím. Ale zpět k naší předchozí rozmluvě. Chceš si mě najmout?"

Píšťalička nabrala na dřevěnou lžíci kus masa a pofoukala ho. „Ráda bych," přitakala a strčila sousto do úst. „Jen nevím, jak se to dělá. Nějak oficiálně? Musím do gildy?"

Deran se zašklebil, jak mluvila s plnými ústy. „Vlastně to můžeš domluvit přímo se mnou. V závislosti na době služby a na nebezpečí roste i moje cena."

„Hm," zahučela a polkla. „To je ten problém. Zatím toho u sebe moc nemám."

Další škleb. „To jsem tak trochu čekal, když sis vydělávala hraním na ulici," oznámil a sám začal jíst.

„Ale budu mít!" vyhrkla. „Ještě nevím kam, ale pořebuju tam jít, abych našla poklad. Z toho pokladu ti pak zaplatím všechny náklady, dostaneš i spropitné!"

„Vážně?" napodobil ji. „Takže si to shrneme: Hledáš poklad?"

„Ano."

„A nevíš kam pro něj jít."

„Zatím ne, ale..."

„A až ho najdeš, zaplatíš mi."

„Přesně tak. Mám šanci?"

„Ani náhodou."

Píšťalička se vrátila k jídlu. „Chápu. Jen jsem to zkusila."

***

Deran seděl ve svém pokoji na posteli a kontroloval si vybavení. To sice dělal už minulého dne a na lupiče, co přepadl tu dívku, nemusel vytáhnout ani pěstní klín, jenže šlo o jeho večerní rituál. Byl rád připravený, což znamenalo mít vybavení v pořádku.

Povzdychl si. Tu dívku nemohl pustit z hlavy. „Kde se tady vůbec vzala? Není místní," hlesnul zamyšleně k Velovi.

Pták seděl na čele postele a pozoroval vilenicovi ruce.

„To neví, že jsou cesty nebezpečné? Zvlášť teď, pár měsíců po válce?" nechápal. Navíc s jejími finančními možnostmi si jen těžko mohla najmout nějakou ochranku. I ten nejlevnější strážce si účtoval víc, než by byla schopná vydělat hraním na ulici za celý měsíc. Byla by tak zoufalá, aby sáhla po někom necertifikovaném? Najímat strážce mimo gildu byl vždycky hazard. Takoví lidé, a obzvláště ti levní, nebyli způsobilí a velmi často se stávalo, že zákazníka už nikdy nikdo neviděl.

Zarazil se. Měl na ni zlost, nebo o ni měl starost? Určitě zlost. Sám ale věděl, že nemohl zachránit všechny. Třeba nikoho nenajde a vrátí se domů.

Sled myšlenek přerušilo zaklepání. Vilenic odložil dýku, kterou zrovna čistil, a vydal se ke dveřím. Panty vrzly.

„Ty?" zamrkal překvapeně.

„Já," odvětila Píšťalička a upřela k němu oči. Byly hluboké, tmavě zelené a plné odhodlání. Skoro ho jimi táhla k sobě. „Mám ještě jednu nabídku."

„Ale," povytáhl obočí.

„Chci si tě najmout. Na měsíc. Proměnné riziko."

Jak diktovala, Deran v hlavě počítal. Nul bylo v částce rozhodně dost. Pro tuhle bardku až příliš. „A platit budeš hotově nebo bankovním převodem?"

„Část převodem," kývla. Jenže pak se zarazila a uhnula pohledem. Její tváře nabraly nachovou barvu. „Zbytek zaplatím vlastním tělem."

Vilenic při jejích slovech zbledl tak moc, jak mu to jen jeho nafialovělá kůže dovolila. „Prosím?" vypadlo z něj. Nebyl jediný, koho věta zaskočila. Muž, který se právě vracel ke svému pokoji, zastavil před dveřmi a vykuleně na dvojici hleděl. Deran obrátil oči v sloup, sebral dívku za zápěstí a vtáhl ji dovnitř. Raději zavřel. „Prosím tě, já tě asi špatně slyšel. O čem to hrome mluvíš?"

„Nemluvím v metaforách. Chápej má slova tak, jak jsem je řekla," oznámila mu s vážnou tváří. Její tělo však vyzařovalo známky nervozity. Nehty si zadrhávala o prsty a rozhodně se jí potily dlaně. Tváře měla zarudlé a dech nebyl pravidelný. Ona to opravdu myslela vážně.

„Jak jsi přišla na takovou věc?" rozhodil rukama. „To ti někdo poradil?"

„Vlastně ano. Hostinský. Vyslechl náš rozhovor. Prý tě zná. Řekl, že tohle by na tebe mohlo platit," přiznala se.

„Ten starej úchyl," zabrblal vilenic nesrozumitelně. „To ti na tom proklatým pokladu tak záleží, že jdeš a nabídneš to, co by mělo být jen tvoje?"

Skoro nafoukla tváře. „Není proklatý. Musím ho získat. Prostě musím. A udělám pro to cokoliv. Sama to ale nedokážu. Je po válce, cesty jsou nebezpečné. Je jen náhoda, že cesta sem se obešla bez komplikací," oznámila mu.

Deran vyfouknul nosem. Tohle tomu neřádovi dole spočítá. Odmítnout ji ale nemohl. Ne, když se rozhodla nabídnout mu takovou platbu. „Dobře," hlesl nakonec. „Zítra ráno se stavím v gildě a ohlásím se."