9. kapitola – Jsem barbar

Ráno pokračovali dále na jih. Zayne jí ještě dovolil mít nezakryté oči, ale stejně nevěděla, kde jsou. Sice často cestovala, ale těmi místy nikdy neprojížděla. Odpoledne si všimla určitých proměn v krajině. Hory se změnily na oblé kopce, smíšené lesy vystřídaly cypřišové háje a luční květy nahradily teplomilné trávy. To byl také okamžik, kdy jí její únosce zavázal oči.

„Nevím proč?" ohradila se. „V noci jsem k tobě přivázaná a sám jsi mi tvrdil, že se mi utéct prostě nepodaří. Poštovního holuba s sebou nemám, abych poslala zprávu, tak čeho se bojíš?"

„Jak už jsem řekl, tahle akce je pro mě hodně důležitá a já nedovolím, aby se něco pokazilo kvůli jedný zvědavý ženský," odpověděl Zayne netrpělivě a Valentina cítila, jak pečlivě váží slova, aby neřekl víc, než může.

„Někdo ti zaplatil?"

„Netvrdím, že pracuju zadarmo, ale tohle bylo i v mém zájmu."

„Kdo by měl zájem na obyčejné služce?"

„Říkalas, že jsi šlechtična?"

„Ale ty to odmítáš akceptovat a nazýváš mě služkou."

„Na tom nezáleží."

„Mně ano. Kdo má na mně zájem?"

„Moc se ptáš."

„A ty jsi jen něčí poskok."

Ťala do živého. Viděla, jakou mu dá práci, aby se ovládl.

„Nejsem ničí poskok," zavrčel jí do obličeje. „A věř mi, že to brzy poznáš. Vidím, že se nudíš, asi bude lepší, když se teď na chvilku projdeš, přijdeš na jiné myšlenky."

Zastavil bryčku, doslova stáhl Valentinu na zem a přivázal ji dlouhým provazem za vůz.

„Žertuješ?"

„Vypadám snad na to?" zasmál se a pro jistotu provaz ještě utáhl. Pak se vyhoupl zpět na bryčku a pobídl koně do kroku.

Valentina ze sebe vychrlila proud nadávek, ale nebylo jí to moc platné. Pomalu se šeřilo a věděla, že budou muset brzo zastavit, ovšem ve střevících, které byly určeny spíš na parádu než k chůzi, cítila každý krok. Tím spíš, že se Zayne ani neobtěžoval sundat jí z očí šátek, a tak co chvíli klopýtla.

Se západem slunce zastavili na noc v hostinci. To už měla paty plné krvavých puchýřů a padala únavou.

„Doufám, že teď budeš vědět, kdy držet jazyk za zuby," řekl přísně Zayne, když ji odvazoval.

Valentina zvedla hlavu. Zuřila, ale ani ji nenapadlo, aby se omluvila nebo dokonce rozbrečela.

„Potřebuju se vykoupat. Za vozem se práší, jestli sis nevšiml."

„Ale jo, všiml. Proč myslíš, že jsem tě tam uvázal? Podívej se na sebe, teď už nejsi tak hezká."

„Zato ty jsi krasavec, vsadím se, že máš ve vousech vši a blechy."

„V noci jsi spala se mnou, takže je dost možné, že je máš už taky. A jestli ne, zlato, budeš je mít určitě ráno."

„Právě proto se potřebuju vykoupat, tobě možná nevadí, že smrdíš, ale mně ano."

Zayne neodpověděl a nastrkal ji do dveří hostince. Jeho muži, kteří neztráceli čas hádkou, už popíjeli a cpali se pečenými kuřaty.

Valentina vdechla nosem vůni jídla a uvědomila si jaký má hlad, kuřetem by nepohrdla, ale přistála před ní jen miska husté polévky našedlé barvy a okoralý chléb. Ten nesnesitelný muž vedle ní si ovšem pochutnával na kuřátku.

Zhluboka se nadechla, vypila pohárek vody, ušklíbla se a klidně pronesla: „Ta slepice vypadá poněkud suchá, myslím, že potřebuje omáčku." Načež vylila svou polévku do jeho talíře.

„Tak dost," bouchl pěstí do stolu. „Půjdeš spát o hladu."

Chytil ji za zápěstí a za hlasitého smíchu mužů ji odtáhl do ložnice, kde ji přivázal k trámu.

Ten den už spolu nemluvili a následujícího dne také ne.

Cestovali dál na jih, ale jejich cesta se stočila k západu. K obědu posnídali několik suchých placek a Zayne řekl jednu jedinou větu: „Odpoledne budeme na místě."

Sotva se slunce přehouplo přes svůj nejvyšší bod, dal Zayne příkaz k zastavení.

Valentina se cítila k smrti unavená, ale nedala to na sobě znát, ani když ji Zayne táhl za loket neznámo kam.

Nosem nasála slanou vůni moře, ale když nasedli do loďky, věděla, že to musí být řeka, neboť s nimi nehoupaly vlny, ani nemuseli bojovat s přílivem nebo odlivem. Ale možná jen bylo ten den výjimečně klidné moře.

Zayne měl pravdu, byla zmatená a nedokázala by najít cestu zpět, ani kdyby nakrásně měla příležitost k útěku.

Chvíli pluli, potom loďka přirazila ke břehu a Valentina ucítila, jak jí někdo připevňuje k pasu lano.

„Čeká nás náročný výstup a my nechceme, aby se ti něco stalo. Aspoň ne hned," dodal.

Jen pokrčila rameny. Po třech dnech trmácení se kdoví kam, kdy musela navíc poslouchat jeho oplzlé vtipy, nejapné žerty a ustavičné krkání, už jí bylo všechno jedno. Jenom doufala, že když si srazí vaz, bude to společně s ním. V životě snad nepoznala nikoho, koho by nenáviděla víc.

Výstup nakonec nebyl tak náročný. Někomu zřejmě záleželo na tom, aby zůstala živá. Zayne ji celou dobu pevně svíral a pomáhal jí klást nohy na ta správná místa.

Po nějaké době, když už si myslela, že nemohou vystoupat výš, začali opět klesat. Nedávalo to smysl. Bloudili snad? Její průvodce však udržoval stálé tempo a zdálo se, že přesně ví, co dělá.

„Jsme tady," řekl a ona vzápětí ucítila závan studeného vzduchu. I se zavázanýma očima poznala, že vešli do nějaké budovy, po několika krocích uslyšela skřípání mříží, a teprve potom jí Zayne sundal šátek.

Byla ve vězení.

***

Marien se v Alastairově paláci líbilo. Všichni se k ní chovali hezky a neměla důvod ke stížnostem. Princ Gavin se však ještě neozval. Zato se ozval Valentinin otec, král Raynard, který byl ochotný vyjednávat.

Bylo jasné, že pokud přijede, zcela jistě pozná, že Marien není jeho dcera a ona nevěděla, jestli si má přát prozrazení, nebo ne. Nakonec se rozhodla, že to zatím nechá osudu a neřekla nic.

„Pošlu tam vyslance," pronesl zamyšleně princ Alastair u snídaně. „Dokud nejsme v otcově paláci, tak nemá cenu, aby sem někdo jezdil. Aspoň bude mít každá strana čas na rozmyšlenou, a to batole Gavin získá ještě pár dní na to, aby se ozval."

„Je starší než já, připadám ti jako batole?" zamračila se Marien.

„Na věku přece vůbec nezáleží. Někdo se nepřestane držet máminy sukně celý život, zatímco jiný je samostatný už velmi brzy. Ty jsi ten druhý případ, on bohužel ten první. Vážně chceš, aby se ozval a vybojoval si tě zpátky?"

Ne. Ale Valentina si jej zvolila a ona teď musela jednat v zájmu Valentiny.

„Líbilo se mi, že rozuměl knihám, květinám hudbě a všemu krásnému, ale to ty zřejmě nedokážeš pochopit."

„Máš pravdu. Já jsem barbar a nevzdělanec," zasmál se Alastair.

Kousla se do rtu. Byla v jeho zámku sice teprve třetí den, za tu dobu však měla možnost poznat, že nic z toho není pravda. Každá místnost byla vyzdobena s neobyčejným citem a smyslem pro detail, každičký kus skla, stříbra a porcelánu byl sám o sobě mistrovským kouskem. Z každé věci čišela kvalita, nikoliv jen okázalá nádhera nebo snad pouze pozlátko. Šaty, které jí věnoval, měly sice jednodušší střih, než bylo zvykem, ale vše vynahradila kvalita látky a precizní výšivka. Zahrady, na které se dívala z okna, lahodily oku. Upravené záhony, cestičky vysypané zlatým pískem a mramorové fontány, patřily k tomu nejlepšímu, co viděla. Ještě krásnější však byla zahrada za zámkem. Šikovný zahradník tam jen mírně upravil přírodní krajinu. Zkrotil přerostlé keře, využil velké balvany, mezi kterými se klikatily úzké pěšinky a přes zurčící potok postavil lávku.

Prohlášení o barbarství a nevzdělanosti rovněž odporovala obrovská knihovna, ve které princ trávil mnoho času. Minulou noc, dokonce zaslechla zvuk klavíru a Ruby jí prozradila, že ten skvělý hudebník je právě princ. Všechno, o čem Gavin jenom mluvil, Alastair dělal.

Bohužel, za těch pár dní rovněž zaslechla zvěsti o jeho otci a z těch jí naskakovala husí kůže. Král Harold byl nejspíš skutečně tak krutý, jak se říkalo.

„Omluv mě," špitla Marien, vstala od stolu a odešla do svého pokoje.

Byla z toho všeho zmatená. Od únosu už několikrát přehodnotila svůj názor na Alastaira a zřejmě ještě nebyla u konce.

Kéž by aspoň věděla, co vlastně chce.

Následujícího dne se vydali dva kočáry k paláci krále Harolda. I tentokrát dbal Alastair na její pověst a usadil ji do kočáru se Stephanií, mladou šlechtičnou, která jí měla dělat dvorní dámu a s Ruby.

Cesta byla poměrně pohodlná. V poledne se zastavili v zájezdním hostinci na oběd a pozdě odpoledne jejich kočáry zastavili před palácem.

Marien dostala pokoj, který nebyl zdaleka tak krásný jako v Alastairově zámečku, ale aspoň měla hned vedle Ruby a z druhé strany Stephanii.

„Odpočiň si, u večeře budeš oficiálně představena otci," rozloučil se s ní Alastair a vypadal nervózně.

Marien se rozhlédla po místnosti. Tmavé zdi a těžké závěsy ji doslova dusily. Pryč byla velká okna, voálové záclony a tapety se svěžím vzorem.

Na posteli ležely šaty, které si zřejmě měla obléct na večeři. I ty působily už od pohledu příliš těžce. Ty mušelínové od Alastaira byly lehoučké jako letní vánek, ale tyhle spíš jako mlýnské kolo zabalené do rudého sametu a zlatého brokátu.

Po krátkém odpočinku a malé svačince poprosila Ruby, aby ji převlékla a učesala. Zdůraznila, jak moc záleží na tom, aby udělala dobrý dojem, a proto neváhala a použila i šperky, které patřily Valentině. Princezna by se určitě nechtěla cítit jako chudá příbuzná a byl to teď Marienin úkol, reprezentovat království.

Když si ji přišel vyzvednout Alastair, poznala, že se rozhodla správně. On sám měl na sobě to nejokázalejší a z jeho naleštěných zlatých knoflíků ji bolely oči.

Slušelo mu to. Nesmírně. Ale víc se jí líbil na jeho zámku, když byl oblečený méně formálně a choval se uvolněně. Rovněž to byl další ze zmatených signálů. Smál se Gavinovi, že se drží maminčiny sukně a poslouchá tatínka, ale teď dělal všechno proto, aby se zavděčil svému otci.

Přijala nabízené rámě a nechala se odvést do hodovní síně, kde v čele stolu seděl obávaný král Harold.