8. kapitola – Vyčisti mi střevíček

Valentina, kterou teď považovali za služku, seděla na bryčce, choulila se zabalená do kousavé deky a snažila se zapamatovat si krajinu, kterou projížděli. Její počínání však neuniklo pozornosti muže sedícího vedle ní.

„Ušetřím ti práci," zasmál se. „Teď jedeme do města Eastford, které předpokládám znáš, tam přespíme a pak odbočíme na Riverdale, no a odtamtud už budeš mít zavázané oči. Dnes je pod mrakem a zítra bude také, takže nemůžeš ani spoléhat na to, jestli ti sluníčko bude svítit na levou tvář, či snad na záda."

„Mysleli jste na všechno," ucedila Valentina.

„Jak se vůbec jmenuješ, služtičko?"

„Marien," zalhala Valentina. Nemělo cenu jim to vyvracet. „A nejsem služtička. Moje matka a královna jsou sestřenice."

„No vida, ještě lepší, než jsme doufali. Z toho by nakonec mohlo i něco kápnout."

„O tom pochybuju." Marien měla důvod, proč se skrývala, a určitě existoval i důvod proč byl Evelynin obraz na půdě. Valentina si přála, aby znala celé kamarádčino tajemství, teď by se jí to hodilo. „Jak mám říkat tobě?"

„Zayne."

„Je to tvoje pravé jméno?"

„Ne, ale můžeš mi tak říkat."

„Jak chceš," pokrčila rameny.

Po zbytek cesty byla zticha. Měla sice tisíc otázek, ale obávala se, že jí dá Zayne stejnou odpověď, jako se svým jménem. Řekne jen to, co chce a většina bude zřejmě lež.

Snažila se přemýšlet, utřídit si myšlenky a dát smysl tomu, co už věděla. Nebylo toho mnoho. Blížili se ke hranicím jejich říše, ale podle toho, že musí přespat a teprve potom cestovat dál usuzovala, že ji i překročí. Zayne mluvil s přízvukem, ale jenom trochu a ten přízvuk jí spíš připomínal to, jak mluví lidé na západě a ne jihovýchodě. Ačkoli měl kápi, plnovous a masku s průstřihy na oči, byl jí povědomý. Neměla pocit, že by byl jeden z princů ucházejících se o její ruku, spíš člen doprovodu, ale jista si být nemohla. V poslední době poznala hodně mladých mužů a u poloviny z nich si ani nepamatovala jejich jméno.

Ten hlas však znala. I když se ušklíbal, oslovoval ji ‚služtičko' a z jeho slov ukapával sarkasmus, byl příjemný, mladý. Víc než pětadvacet mu být nemohlo.

K večeru zastavili před hostincem. Nejhorší nalévárnou ve městě.

Zayne objednal všem večeři a přikázal mužům, aby se mírnili v pití.

Pomačkaný cínový talíř přistál i před Valentinou. Nejdříve se zdráhala ochutnat něco, co vypadalo jako šlichta pro prasata, ale hlad byl silnější. Dušené maso se zeleninou a čerstvý chléb nakonec nechutnaly tak špatně a řídké pivo bylo lepší než zakalená voda.

Snažila se nejíst hltavě, i když zrovna seděla v té nejzaplivanější hospodě, stále byla princezna. Občas odložila lžíci, otřela si ústa vlastním krajkovým kapesníčkem a rozhlédla se kolem.

Zayneovi muži poslouchali na slovo a nepřeháněli to s pálenkou, ale každý už měl na klíně jednu z dívek, které byly v hostinci zaměstnány pro potěšení hostů. Kromě Zaynea. Ten seděl naproti Valentině a pozoroval ji.

„Nikam neuteču. Kam bych taky šla?" reagovala na jeho zírání, ačkoli útěk bylo přesně to, na co myslela.

Měla nějaké peníze a šperky, určitě by nebyl problém sehnat někoho, kdo by ji odvezl zpátky. Doufala, že i ta trocha alkoholu bude stačit k tomu, aby muži brzy usnuli a ráno našli jen prázdný pokoj.

Zayne však myslel na všechno.

„Děláš si legraci? Jsem šlechtična. Královna je moje teta," vychrlila na něj, když viděla, že s ním bude nejen sdílet pokoj, ale i lože, a navíc k němu bude připoutaná.

„Právě teď jsi jen zajatec. V lepším případě rukojmí, pokud se najde někdo, kdo za tebe bude ochotný zaplatit, o čemž pochybuju," usadil ji Zayne.

„Tohle je prostě nepřípustné, pověst mám jenom jednu."

„Nikdo se nic nedozví. A klid, nejsem na blondýny."

„Co když budu v noci potřebovat... no... prostě potřebovat?"

„Mám lehké spaní, vzbuď mě. Navíc jsem vypil dost piva, takže budu taky potřebovat. Počítám, že se spolu půjdeme tak dvakrát třikrát projít."

„Doufám, že nechrápeš."

„Po pivu vždycky," zasmál se a hlasitě si říhnul.

Valentina protočila oči v sloup. Primitivní hovado, pomyslela si, ale nahlas raději neřekla nic. Správně odhadla, že by to Zaynea jen vyprovokovalo k dalším nechutnostem.

***

Situace, která byla nepochybně divná a nebezpečná, přinesla Marien rovněž určitou úlevu. Věděla, že dokud ji považují za Valentinu, nemusí se bát o život, na to byla příliš vzácná. Navíc ji únosce neustále ujišťoval, že se jí nic nestane. Proste se rozhodla, že to bude brát jen jako dobrodružství a nepodlehne panice. Vadilo jí jen jedno, že byla odloučena od princezny. Tam už určitě nebezpečí hrozilo. S obyčejnou dvorní dámou by únosci nemuseli mít slitování. Valentina si však většinou uměla poradit a tím se Marien uklidňovala.

Cestovali dva dny a třetího dne ráno zastavili před malým zámečkem.

„Tady si odpočinete, princezno, a za několik dní vás převezeme do královského paláce," vysvětlil jeden z mužů.

„No proto, hned se mi to tu zdálo nějaké mrňavé," zvedla Marien bradu a snažila se vžít do role Valentiny.

„Toto je soukromé sídlo korunního prince."

„Výborně, ten bude určitě vědět, jak se chovat k princezně. Na té hrbolaté cestě jsem nemohla ani oka zamhouřit."

Muž, který ji doprovázel jen něco zadrmolil a zaklepal na kovanou bránu.

O několik minut později se Marien ocitla v překrásném sále. Na křesle u krbu seděl Alastair a popíjel víno. Poslal muže pryč a naznačil Marien, aby se posadila naproti němu a nalil víno i do její skleničky.

„To vy jste mě nechal unést?" ucedila Marien.

„Unést? Prostě jsem se chtěl jen rozloučit, než si vezmete toho... jak se řekne slušně poseroutka?"

„Princ Gavin?"

„Poseroutku prince Gavina. Tak tedy, to děcko, princ Gavin, dostal vzkaz, kde se nalézáte a může si pro vás kdykoliv přijít. Já tak budu mít příležitost promluvit si s ním o politice a vy se dozvíte, jestli vás skutečně miluje. To je přece férová nabídka."

Alastair se tvářil vážně, ale koutek rtu měl pozvednutý nahoru a Marien by přísahala, že si v duchu gratuluje k vlastní mazanosti.

Také se jí nelíbilo, že nazval Gavina děcko. Ona, i Valentina nedávno oslavily sedmnácté narozeniny a Gavin byl ještě o několik měsíců starší.

„Samozřejmě, že mě miluje. Za pár dní tady bude jako na koni, takže si dobře rozmyslete, co mu chcete říct a vezměte to rychle, nemám v úmyslu se zde příliš zdržet."

„Přece byste mi hned nedala košem. Mám ještě v úmyslu vás seznámit se svojí rodinou. Otec kvůli vám chystá velkou slavnost. Zlatým hřebem programu bude mučení a poprava, to si přece nenecháte ujít?"

„Jak bych mohla? Nedočkavostí nebudu ani spát," odpověděla Marien sarkasticky. „Ukážete mi, kde jsou mé komnaty? A potřebuji lázeň, něco k obědu, svá zavazadla a komornou, nějakou šikovnou."

„Obávám se, že v mém staromládeneckém doupěti se nic z toho nenalézá, ale nezoufejte, s oblékáním a svlékáním žen mám bohaté zkušenosti," smál se Alastair a ona doslova viděla, jak se kochá jejím strachem.

„O tom nepochybuji," pronesla stroze. Neměla v úmyslu nechat se zastrašit. „Pokud mi opravdu chcete nahradit komornou, tak můžete začít čištěním bot." Skopla z nohou střevíčky a jen tak naboso následovala Alastaira ke dveřím své komnaty.

Navzdory tomu, čím ji Alastair vyhrožoval, dostala překrásnou komnatu v části zámku, kterou on sám nazval ženským křídlem.

„Budeš tu v bezpečí," vysvětloval a přešel k tykání, „muži sem nemají přístup, ani já sám už s tebou dál nepůjdu. Neutrpí tak tvoje pověst. Máš tu všechno, co potřebuješ, včetně lázně a knihovny."

Marien přikývla a následovala jednu ze služebných do velké světlé ložnice s překrásným výhledem do zámecké zahrady. Dočkala se i toho ostatního. Vychutnala si lázeň, dobré jídlo, služebně přinesly zavazadla, patřící Valentině, a nakonec jí vrátily i vyčištěné střevíce. Pochybovala však, že je čistil přímo princ.

Byla unavená z cesty, a tak si po obědě na chvíli zdřímla.

Nejspíš by spala až do rána, kdyby ji nevzbudila komorná.

„Pán si s vámi přeje povečeřet, milostslečno, a posílá vám tyhle šaty."

Marien se ztěžka posadila na posteli a snažila se rozkoukat. Krásných šatů měla plné truhly, ale tyhle je překonaly. Bleděmodré hedvábí a mušelín, vyšívaný stříbrem a k nim střevíce rukavičky a vějíř ve stejné barvě.

„Jen se trochu opláchnu," zívla Marien.

Nejraději by poslala prince k šípku i s večeří, ale doufala, že se dozví něco o svém dalším osudu, proto neochotně vstala, umyla si zalepené oči a nechala komornou, aby ji převlékla a učesala.

Dívka, kterou pro ni vybrali, patřila skutečně k těm šikovnějším, korzet jí utáhla jen málo a vlasy jí upravila tak dokonale, jak je Marien ještě nikdy neměla. Když do nich nakonec ještě vetkla diamantovou čelenku, cítila se skutečně jako princezna.

„Jak se vlastně jmenuješ?"

„Ruby," opověděla komorná.

„Děkuji, Ruby, moc hezky jsi mi upravila vlasy. Ještě se tady nevyznám, doprovodíš mě do jídelny?"

Ruby přikývla a odvedla Marien dlouhými chodbami až k jídelně, přičemž jí rovnou vysvětlovala, co se nachází, za kterými dveřmi.

Marien vstoupila do místnosti osvětlené svíčkami. U dveří stáli dva sluhové a v každém rohu místnosti další. Mohli dávat pozor na to, aby neutekla, nebo byli zárukou toho, že nezůstane s princem o samotě a Gavin se tak nebude muset bát, že by snad nějak utrpěla její pověst. Tím spíš, že později ještě vešly do místnosti dvě mladé šlechtičny a posadily se k vedlejšímu stolu.

Alastair už seděl, ale když viděl Marien přicházet povstal a mírně se uklonil. I on měl na sobě formální oblečení.

„Sluší vám to," pochválil ji. „Na okamžik mi blesklo hlavou, že by si vás to princátko vůbec nemuselo vyzvedávat."

„Nechci nikomu způsobit zklamání, ale jsem si jistá, že přijede. A pokud vím, už jsme si tykali."

„No, ano."

Zdálo se jí to, nebo skutečně znervózněl?

„Doufám, že sis odpočinula?"

„Moc ne, byla to náročná cesta. Proto věřím, že ti nebude vadit, když se rychle najíme a půjdu se dospat."

„Chtěl jsem ti ukázat zámek, ale to můžu i zítra," řekl Alastair a skutečně působil trochu zklamaně. Potom naznačil služebnictvu, aby přineslo večeři.

Předkrm, hlavní jídlo i dezert, to všechno bylo mnohem lepší než v paláci Valentinina otce. Alastair si zřejmě potrpěl na přepych a kvalitu. Platil si toho nejlepšího kuchaře i služebnictvo. Brzy pochopila, proč jí Ruby nechala volnější korzet, i tak mohla sotva dýchat, a ještě si přidala čokoládový dort.

Naprosto spokojená ulehla večer do měkkých peřin. Teprve pak se ozvaly výčitky svědomí. Nevěděla, co je s Valentinou a tiše se modlila, aby se i ona měla stejně dobře.