7. kapitola – Já jsem princezna

Zámek nebyl Marienin domov, strávila tam sotva půl roku, přesto se jí loučilo těžko. A rozloučit se musela i s Valentinou, protože nevěděla, jestli jim bude dovoleno zůstat pohromadě. Gavin už Valentinu upozornil, že dostane nové dvorní dámy, aby se rychleji přizpůsobila tamním zvykům.

„Zůstanu s tebou," slibovala Marien, „Najdu si třeba práci v kuchyni nebo ve městě, ale neodejdu. Jakmile si některá dvorní dáma, nebo komorná získá tvoji důvěru, budeme zase ve spojení. Můžeme si posílat zprávy, a abys neprozradila pravé jméno můžeš mi říkat třeba Neira. To je moje jméno pozpátku, bez prvního písmenka."

„Tak já budu Anita," souhlasila princezna.

Marien si rychle v hlavě přečetla Valentinino jméno pozpátku a usmála se: „No, skoro."

„Ale potřebujeme i něco jiného, něco, podle čeho poznáme, že zprávě opravdu můžeme věřit. Něco, co neví vůbec nikdo na světě," zamyslela se Valentina. „Nevím, jestli to bude stačit, ale mám tady jizvu," sundala střevíc a punčochu a ukázala jizvu táhnoucí se od chodidla až na vnější kotník.

„Ale o té já přece vím. Viděla jsem už tenkrát, když jsme se v létě brouzdaly v jezeře a určitě o ní ví i tvoji rodiče a komorné."

„To ano," připustila, „Ale nikdo ze mne tenkrát nedostal, jak se to stalo. Utekla jsem z domova o Valpuržině noci a skákala jsem přes oheň, pak mi ale uklouzla noha, já spadla a spálila pravé chodidlo, a i kus na straně. To, jak jsem špatně šlápla."

Marien se zamyslela. Její tajemství bylo mnohem větší. Navíc si nebyla jistá, zda jí kouzlo vůbec dovolí jej prozradit, ale nakonec se přece netýkalo jí, ale její matky.

Zkusila to.

„Víš, jak jsme kdysi viděli ty staré obrazy v podkroví? Byl tam jeden s královnou a její sestřenicí Evelyn."

„Na to si vzpomínám."

„Evelyn je moje matka."

„Ale... ale... to by pak znamenalo, že jsme příbuzné," lapala Valentina po dechu a hledala ta správná slova. „Ona ještě žije? Vždyť ji vůbec nejsi podobná."

„Nevím, jestli ještě žije, už jsem ji dlouho neviděla a s tou podobou..." Marien si sundala řetízek s drobným přívěskem a přímo před princezninýma očima se proměnila.

„Vypadáš téměř jako já."

Marien si rychle připnula řetízek zpátky. Chtěla princezně prozradit víc, ale nemohla. Stejně jako v poustevníkově chatrči, se už nezmohla na slovo.

Valentina viděla, jak s tím zápasí a naštěstí pochopila i proč.

„Když si někdo dal práci s takovým kouzlem, tak se asi postaral, aby ho ochránil," odtušila.

Marien přikývla.

„Nesmíš se na mě zlobit, ale tys mi tohle ukázala, abych ti věřila a já ti právě kvůli tomu věřit nemůžu. Někdo schválně skryl tvoji podobu, kouzlem si pojistil, že nebudeš mluvit... Vlastně bys mě mohla kdykoliv nahradit. Nejsi mi sice podobné natolik, abys oklamala matku, otce nebo komornou, ale třeba takový Gavin by rozdíl nepoznal."

„Nikdy bych ti neublížila," řekla Marien.

„Zřejmě mi teď skutečně nezbývá nic jiného než ti věřit. Asi je dobře, že jsem to nevěděla, hned na začátku," vzdychla Valentina.

„Je mi to líto."

„Tak tohle ti věřím."

Marien se pomalu vrátila do svého pokoje. Cítila se mizerně. Princezna měla pochopitelně pravdu, tohle nepůsobilo ani trochu důvěryhodně. Na co myslela? Kdyby se to dozvěděl strýc, nejspíš by ji zabil.

Jenomže ona neměla v úmyslu zradit. Rozhodla se cvičit vůli a sebeovládání i bez Conalla, ať už bude ve své zemi nebo cizí a až přijde čas, dokáže princezně, že je na její straně.

Nastal den odjezdu. Valentina měla jet do Gavinovy země, kde se až do svatby měla učit jejich zvyky a řeč. K dispozici měla mít samostatné křídlo paláce a tucet vychovatelek.

S Marien se nepočítalo, to už potvrdil i strýc Edmund a pohotově využil svých styků a zajistil pro ni místo zahradnice, aby byla aspoň princezně na blízku.

V kočáře, doprovázeném vpředu i vzadu čtveřicí vojáků, jely ještě spolu, rozloučit se měly až v zámku.

„Myslím, že jsem se unáhlila," svěřila se Valentina, když už jeli několik hodin a Marien se poněkolikáté zeptala na důvod její špatné nálady. „Vybrala jsem si Gavina, protože je tichý a mírný, jenomže to bohužel také znamená neprůbojný. Nedokáže se postavit svému otci ani ve svém vlastním zájmu, natož v mém. Dneska bych si vybrala někoho, u koho bych si byla jistá, že mi vybojuje, co budu potřebovat."

„Vždycky sis uměla zjednat respekt."

„Já vím, ale nechci být na to sama. V cizí zemi to navíc nebude tak snadné."

„Budu ti na blízku, kdyby bylo nejhůř, jdi se projít do zahrady."

„Něco se stalo."

„Co? Zamilovala ses do někoho jiného?"

„Ne, teď se něco stalo. Zpomalujeme."

Kočár skutečně prudce zpomaloval, až úplně zastaví. Nebyl k tomu důvod, nenacházeli se ani u hostince ani nejeli přes město. Když utichla kola, uslyšely dívky řev a řinčení zbraní.

„Tohle je únos," zašeptala Valetina.

„Vyměníme se. Určitě chtějí tebe a tohle je šancí, jak ti pomoct."

„To po tobě nemůžu chtít."

Marien, ale neposlouchala, rozeplá si řetízek a podala jej Valentine, než si jej však princezna připnula, otevřeli se z každé strany dveře a maskovaní muži v černých kápích vytáhli dívky ven.

„Omlouváme se vám slečny za malé zdržení, ale zde se vaše cesty rozdělí," řekl jeden z mužů s mírně sarkastickým tónem v hlase a dovlekl Valentinu na stejnou stranu kočáru, kde už stála Marien.

Vzápětí mu ale ztuhl výraz ve tváři a na okamžik se zarazil. Očima rychle přelétl každou z dívek od hlavy k patě, a nakonec se znova usmál.

„Ale to není hezké. Ten trik se služtičkou už je starý. Takže se zase hezky vyměníme." Přistoupil k Valentině, sundal její diamantovou čelenku a nasadil ji na hlavu Marien.

„Půjdeš s námi," oznámil jí.

„Ale já jsem přece princezna," řekla Valentina odvážně.

„To jistě, kočičko," zasmál se muž. „Neboj se, pro tebe už máme taky plán."

Nemělo cenu jim něco vysvětlovat. Rozhlédly se kolem. Několik členů vojenského doprovodu bylo mrtvých, zbytek svázaný a vysvlečený z uniforem, do nichž se převlékali zbojníci. Tohle nebylo jen obyčejné přepadení kvůli měšci zlaťáků.

„Něco vymyslím. Najdu si tě," ujistila Valentinu Marien.

„S tím bych nepočítal," zavrtěl hlavou muž. „Služtička pojede hodně daleko. Na tuhle akci jsem se musel spojit se svým největším nepřítelem, dámy, takže mi věřte, když říkám, že od teď bude všechno podle mých pravidel."

„Chceme si vzít naše zavazadla," oznámila Marien.

„Dostanete všechno, co potřebujete."

„Jsme šlechtičny," trvala na svém a neuhnula pohledem ani o kousek.

Muž dal pokyn, aby vyložili zavazadla patřící Valentině a nechal je přeložit na bryčku. To byla také poslední laskavá věc, kterou udělal. Nedovolil jim ani se rozloučit.

Valentina, kterou považovali za služku, si musela sednout na bryčku a odjela na jih, zatímco Marien, teď v roli princezny, si znova nastoupila do kočáru, který změnil směr a místo na sever, jel teď na západ .