6. kapitola – Dámská volenka

Marien, si teď začala mnohem víc všímat pohledů, které si vyměňovala Valentina s Gavinem a divila se, že si toho dříve nevšimla. Jako zvěd byla nejspíš naprosto nepoužitelná.

Tuhle volbu princezně schvalovala. Princ Gavin zrovna oslavil osmnácté narozeniny, patřil k těm pohlednějším, byl tichý, mírný a uměl zajímavě mluvit o přírodě a historii.

Marien rovněž splnila svůj slib, a když zrovna neměla výcvik s Conallem, držela se poblíž princezny a plnila svou funkci společnice a dvorní dámy. Během týdne měla možnost blíže poznat všech sedm uchazečů, a kdyby mohla volit ona sama, vybrala by si stejně. O ní však nikdo zájem neprojevil, ačkoliv ji strýc sliboval, že se dobře vdá. Kdepak, ti muži si přijeli pro trofej a tou byla princezna. Na Marien zbyl zřejmě akorát sluha, který nosil z kuchyně jídlo.

Přesně sedm dní po velkém plese, uspořádal král slavnostní večeři, na které měla princezna oznámit jméno svého nastávajícího.

Strýc Edmund, který už to jméno znal předem si mnul ruce a naznačil své neteři, že pokud se nic nepokazí, bude bohatě odměněna.

Mnoho jiných vyslanců, avšak až do poslední chvíle doufalo, že se štěstěna obrátí ve prospěch jejich favorita.

Valentina počkala, až král skončí svou řeč, potom vstala a pronesla tu svoji.

„Přiznávám, že se mi zdá tento způsob poněkud ponižující, pro obě strany. Nesmírně mě trápí, že musím někoho odmítnout, ale stará tradice si to žádá. Jak můj otec řekl, jsem už poslední, a tak i můj vyvolený může být jenom jeden. A proto si po dlouhé a zralé úvaze volím prince Gavina. Ostatním děkuji za projevený zájem a doufám, že se ještě několik dní zdrží a oslaví s námi zásnuby."

Sálem to zašumělo. Dokonce ani král nevypadal spokojeně.

Krátce na to se strhla hádka. Odmítnutí nápadníci obviňovali své vyslance, že se málo snažili a dožadovali se zpátky svých peněz vynaložených na úplatky. Nakonec došlo i na strkanice. Valentina popadla Gavina za loket a odtáhla ho ze sálu dřív, než se šlechtici servali jako psi.

Jediným místem, kde spolu mohli být o samotě, aniž by to znamenalo skandál a kde by nikoho nenapadlo je hledat, byla knihovna.

„Tohle jsem nečekal," řekl Gavin, klesl do křesla a tvářil se vyplašeně.

„Já také ne. S mými sestrami to bylo jednodušší. Pěstní souboj se pokud vím nekonal," smála se Valentina.

„Jak se můžeš smát? Tohle je vážná situace."

„A co mám dělat? Brečet? S tímhle se prostě budou muset smířit. Přece věděli, že se na všechny nedostane."

„Mám chuť se tam vrátit a... no... nechceš si to ještě rozmyslet?"

„Cože? Žertuješ? Ty mě nechceš?"

„Ale ano, samozřejmě. Já jen... nemám moc rád konflikty."

„Jsi princ a jednoho dne budeš král, bez konfliktů se zřejmě neobejdeš."

„Já vím," vzdychl Gavin a sáhl po knize, nejspíš aby naznačil, že už by o tom raději nemluvil.

Valentina na něj nevěřícně zírala, ale pak jen mávla rukou a odešla. Odolala pokušení prásknout za sebou dveřmi.

Vážně se jí chtěl vzdát jen proto, aby měl klid? Uvědomoval si vůbec v jaké situaci je ona? To ona musela učinit rozhodnutí a nebylo jí to vůbec příjemné.

Své rozhodnutí nezměnila. Přičítala to na vrub nervozitě a doufala, že se Gavin později trochu sebere. Měl na to dost času.

Následující měsíc pokračovala diplomatická jednání, nejenom se zástupci prince Gavina, ale i s ostatními uchazeči, kteří měli pocit, že by měl král zvolit náhradníka, pro případ, že by se princi stala před svatbou nehoda.

O výsledcích jednání se Valentina nedozvěděla vůbec nic. Ani o to nestála. Rozhodla se nechat všechno osudu a dělala to, co se od ní očekávalo. Tvářila se mile a moc nemluvila.

***

Marienin každodenní výcvik s Conallem začal přinášet výsledky. Dokonce se na něj začínala těšit, i když věděla, že bude potit krev a ráno ho proklínat.

„Nemáme moc času," upozorňoval ji téměř neustále. „Já mám naši princeznu rád, a když si představím, že jednou možná bude záviset její bezpečí a život na někom, jako jsi ty..."

„Dělám, co můžu," ohradila se Marien.

„Ani bych neřekl. Mí muži tu trénují od rozednění až to setmění, jen s přestávkou na oběd."

„Já jsem žena."

„Bohužel."

„Co tím myslíš?"

„Včera jsi například vůbec nepřišla, kde jsi byla místo výcviku?"

„Měla jsem zkoušku šatů," sklopila oči.

„Přesně o tom mluvím."

„Jenomže já jsem hlavně dvorní dáma. Musím se naučit všechno nejenom o zdejší etiketě, ale hlavně o zvycích na dvoře prince Gavina, které se od našich liší. Strýc mě upozornil, že jakmile přijedeme, bude snaha nahradit veškeré členy princeznina doprovodu jejich vlastními lidmi a já nechci opustit Valentinu jenom proto, že jsou moje šaty na jejich konzervativní módu příliš odvážné, nebo že mám divný přízvuk."

Conall si prohlédl Marien od hlavy k patě a jen utrousil: „No dobrá, tak jdeme na to. Nechci ztrácet čas zbytečným tlacháním. Vyber si jednu bojovou hůl a zaujmi základní postoj."

Ten den ji šetřil.

A hned příštího rána úplně změnil strategii.

„Nebudu tě cvičit jako muž, to nemá cenu. Nikdy se jim nevyrovnáš silou," vysvětloval. „Ne, když je tvůj výcvik jen velmi časově omezený. Musíme se spíš zaměřit na to, jak využít překvapení a hlavně věci, které máš, nebo budeš mít po ruce. Každý protivník bude samozřejmě předpokládat, že jsi jen slabá žena a vyřídit tě bude hračka. Ty už ale umíš dost na to, abys ho přesvědčila o omylu. Přesně to bude ta chvíle, kdy se přestaneš bránit a začneš útočit. Vějíř, jehlice do vlasů, podpatek, pohrabáč u krbu, to všechno můžeš použít."

„Promiň, víš, že jsem se ti nikdy nepletla do tvých výcvikových metod, ale tohle všechno budu dělat v těžkých šatech a v korzetu, ve kterém můžu sotva dýchat. Tohle všechno mě zpomalí. Nebudu dost rychlá na útok."

Conall se zamyslel.

„Co kdybys zítra přišla v šatech? Nemusí to být zrovna ty nejlepší. A možná řekni komorné, ať ti nechá ten korzet trochu volnější."

Marien přikývla a pak ji něco napadlo. Přece jen v ní ještě byl kus rebelky.

Nelitovala času ani peněz a hned druhý den se nejen dostavila na cvičiště v šatech, ale dokonce nesla pro Conalla dárek.

S úsměvem na tváři mu předělá malý lehký balíček zabalený do hedvábného papíru.

„Ale měl by sis to rozbalit někde o samotě."

„Tak pojď do skladiště zbraní," vyzval ji a jakmile za nimi zapadly dveře, rozbalil dárek. „Co to je?" zeptal se, když si konečně prohlédl jeho obsah.

„Mužský korzet," pokrčila Marien rameny. „Nikdy bych nevěřila, kolik mužů je nosí, dokud mi to neprozradila komorná. Většina samozřejmě tvrdí, že je to kvůli rovným zádům, ale většinou je za tím jen marnivost."

„Proč mi to dáváš? Já nejsem marnivý a už vůbec nemám křivá záda."

„To ne, ale jak mi chceš radit, co mám dělat a jak dýchat, když o tom nic nevíš?"

„Tohle si na sebe nikdy nevezmu."

„Ale vezmeš."

„Co si o sobě myslíš? Včera jsem ti řekl, že mě nebaví ztrácet čas tlacháním a dneska se chceš bavit o nesmyslech a tropit si žerty na můj účet?"

„To není žert. Jsem přesvědčená, že to skutečně pomůže mému výcviku."

Conall neodpověděl. Pečlivě korzet sroloval, zabalil jej zpátky do potrhaného papíru a vrazil ho Marien do ruky.

„Běž, pro dnešek máš volno. Přijď zítra, až se zase budeš chovat normálně."

„Normálně? Celou dobu mi dáváš najevo, že jsem jenom žena. Míň než kůň nebo pes, které tu cvičíš. Pořád mi opakuješ, že se nic nenaučím, že nikdy nebudu dost silná, dost rychlá a já nikdy neřekla ani slovo. Neustále slyším ve tvém hlase, jak mnou opovrhuješ, jenom proto, že jsem se náhodou narodila jako žena a já mlčím a dělám všechno, co chceš. Nikdy jsem neměla vetší chuť nakopat ti zadek," vychrlila ze sebe, otočila se a chystala se opustit zbrojnici.

„To bys nesměla být holka," uchechtl se Conall.

Přece jen ji něco naučil. Nezaváhala ani na okamžik. Nepočkala na další nádech, jednala okamžitě. Obrat, přidržení obruče spodničky a perfektní kop do podhrudní jamky následovaly rychle za sebou. Než se stačil vzpamatovat, popadla jednu z holí, úderem do kolen ho poslala k zemi, hůl mu tentokrát přitlačila na krk a obkročmo si na něj sedla. Teprve pak se znova nadechla. Chtěl ji kopnout do zad a dostat se z jejího sevření, ale nohy se mu zamotaly do mnoha loket látky použité na sukni a spodničky.

„Myslím, že jsem vyhrála," usmála se a pro jistotu trochu přitlačila na hůl. „Teď si vezmeš ten zatracenej korzet a naučíš mě všechno, co potřebuju umět."

„Nebyl jsem připravený," chropěl Conall.

„Využila jsem moment překvapení," ušklíbla se Marien.

„Jsi obyčejná mrcha."

„Prostě se dobře učím."

„Ten tvůj pitomej korzet si vezmu, ale jestli mě v tom někdo uvidí, přísahám, že tě zabiju."

„Vezmeš si přes to prošívanici a nikdo nic nepozná," uklidnila ho, a teprve potom uvolnila sevření.

Conall se tvářil všelijak a klel po celou dobu, po kterou ho šněrovala, možná i proto ho utáhla pevněji, než musela. Neváhala ho ani pořádně dloubnout pod žebra, aby musel vydechnout a uvolnit svaly. Pomohla mu i do hrubé lněné košile a prošívanice.

„Nemůžu dýchat," stěžoval si Conall už po několikáté.

„Já vím, zvykneš si. Dělej kratší a rychlejší nádechy."

„Nechci si zvykat," odsekl.

„Tak pojď, půjdeme na cvičiště a zkusíme aspoň něco snadného."

Conall se na ni zamračil, ale stejně ji následoval ven.

Před ostatními se tvářil sebevědomě, ale ve skutečnosti se nezmohl vůbec na nic, a po krátké rozcvičce ho musela Marien odtáhnout zpátky do skladu, aby mu korzet sundala.

„Promiň, asi jsem to moc utáhla. Příště to udělám volnější," omlouvala se, i když uvnitř cítila jakési zadostiučinění.

„Ten ďáblův vynález už si v životě neobléknu."

Jenomže mu to nedalo. Později se svěřil Marien, že přece jen přemýšlel nad tím, jak usnadnit výcvik pro ženy a nechal se znova ušněrovat.

***

Nevěděla přesně, kdy to začalo, a už vůbec netušila, jestli to první začala cítit ona nebo on, ale jejich každodenní trénink začal připomínat spíš milostnou předehru. Cílem už nebylo porazit soupeře, ale spíš snaha zamaskovat pohledy a úsměvy.

Oběma bylo jasné, že to nemá cenu, Marienin odjezd se rychle blížil, ale nemohli si pomoct. Jejich lekce se stávaly delšími a několikrát se Marien vykradla v noci ze zámku a přišla na schůzku k jezeru.

K ničemu nedošlo, kromě pusy na rozloučenou, a i tu dostala vždycky jen na tvář. Conall si byl vědom svých povinností a ona také. Přesto se jejich nevinný vztah rychle rozkřikl.

„Šetříš si to jenom pro Conalla, nebo rozdáváš na potkání?" ozvalo se za ní, když se vracela temnou chodbou zpět do svého pokoje.

Podle nepříjemného hlasu poznala Ralpha, nejnamyšlenějšího sluhu v paláci. Každá služka, švadlena, či zahradnice zažila jeho narážky a osahávání. K těm mladším se choval obzvlášť hrubé.

Už nějakou dobu obtěžoval i Marien, ale dál než k slovním narážkám se nedostal. Tentokrát se však nedal odbýt a to, že Marien nestál ani za odpověď, ho rozzlobilo.

„Mluvím s tebou, ty děvko."

Ani se neotočila, jen dál pokračovala v chůzi ke svému pokoji. Uslyšela za sebou zrychlené kroky, takže když hrubé položil ruku na její rameno a bolestivě jí zkroutil paži, byla připravena. Nemusela vůbec přemýšlet, co udělá, loktem ho udeřila pod bradu, až mu secvakly zuby a pak mu malíkovou hranou ještě přerazila nos. To už si byla jistá, že ji nechá na pokoji, tak odvážný zase nebyl.

„Teď běž, a všem vykládej, že ti to udělala holka. A mimochodem, jestli ještě jednou sáhneš na některou z mladších služebných, tak si to můžeme zopakovat."

„Ještě si to s tebou vyřídím, ty čubko," křičel za ní Ralph a držel se za nos.

Z toho si Marien nic nedělala. Do odjezdu zbývaly tři dny a jejich kufry už byly sbalené. Věděla, že Ralpha už nejspíš nikdy neuvidí.