4. kapitola – Sedm prstenů

Vrchol plesové sezóny. Událost, na kterou všichni čekali. Podle předpokladů skutečně přijel každý, kdo v království a okolí něco znamenal. Muži ze široka daleka, se chtěli ucházet o princezninu ruku. Ji samotnou jejich snaha nechávala chladnou. I když na ni otec naléhal, pokaždé odpověděla, že jméno oznámí až po velkém plese, ale zdali si někoho vybrala, nebo ne, netušila ani Marien. Po nocích si sice šeptaly, kdo má jaké oči, který má nejhezčí postavu a jaký z mužů nepřichází vůbec v úvahu, rozhodnutí však zatím nepadlo.

Jejich bezstarostnost už byla dávno ta tam. Ani nádherné šaty a šperky jim nevykouzlily úsměv na tváři. Valentina byla nervózní z volby a Marien ze strýce Edmunda.

Valentinu si hned ráno zavolal otec a vysvětlil jí, z politického, ekonomického a historického hlediska, jak je tento krok důležitý pro blaho říše. Na její vlastní blaho už v proslovu nezbyl čas.

Po obědě si pro změnu poslal Edmund pro Marien.

Strýc vypadal vážněji než obvykle.

„Už jsme skoro u cíle. Teď to nesmíš zkazit," ušklíbl se a pokračoval: „Vlastně, co to říkám?! Ty přece musíš udělat, co ti přikážu. Tady máš tři seznamy, támhle si sedni a prostuduj si je. Musíš si je zapamatovat, hned potom je spálíme. Na tom prvním jsou jména mužů, které upřednostňuji, muže na druhém seznamu sice nepreferuji, ale dalo by se s tím pracovat, ovšem jména na třetím seznamu, na ty nesmí princezna ani pomyslet."

„Co by se stalo?"

„Musela bys ji zabít," pokrčil strýc rameny a tvářil se, jako by Valentina nebyla víc než jen obtížný hmyz. „Nebo jeho."

Marien se trochu ulevilo, Valentinu by zabít nedokázala, ale nějakého cizího chlapa nejspíš ano.

Pečlivě si prostudovala jména. Na posledním seznamu, byla jenom tři. Alastair, Arren a Conrad. Žádného z nich neznala. Aspoň ne zatím.

Edmund spálil seznam v krbu a nechal ji odvézt zpět do paláce.

Byl nejvyšší čas, všichni už se po ní sháněli a komorná čekala, aby ji převlékla a upravila její vlasy.

Marien poslušně dělala, co jí přikázali, nechala se učesat, ušněrovat do šatů které sice vypadaly draze, ale jejichž barva se jí vůbec nelíbila, a obula si střevíce, které ji tlačily. Nic z toho však nevnímala. V duchu si opakovala seznam mužů a modlila se, aby si Valentina vybrala správně.

Ale co vlastně znamenalo správně? Edmund chtěl tahat za nitky a Marien si nebyla jistá, že chce, aby princezna byla pouhou loutkou. Na jejím přání však pramálo záleželo. Jediná možnost byla splnit strýcův rozkaz, shrábnout odměnu a odstěhovat se někam hodně daleko.

„Tak se rychle ještě najezte, ať nemáte během plesu hlad. Je neslušné přejídat se na veřejnosti," připomněla jí komorná a položila před ni talíř s dušenou šunkou a jedním sucharem.

Marien sklopila oči a pustila se do jídla. Celý palác si zřejmě povídal o tom, jak na prvním plese snědla kuře, olivy a čokoládové pralinky a udělalo se jí špatně. Naštěstí tenkrát stihla doběhnout do zahrady, kde se vyzvracela do fontány se zlatými rybkami.

„Můžete mi trochu povolit korzet?"

„To není korzetem, prostě jste ztloustla," odbyla ji komorná.

Měla sice pravdu, ale jen částečně. Marien skutečně přibrala, ale pořád byla velmi štíhlá, štíhlejší než princezna.

Utažený korzet měl jeden jediný důvod. Někdo, kdo mohl sotva dýchat, neměl chuť vymýšlet nepřístojnosti. Král se tak chtěl ujistit, že dívky budou způsobně sedět, držet se při tanci rovně a vést jen minimální konverzaci. Komorná jen plnila rozkaz.

Ceremoniář ji odvedl do tanečního sálu a ukázal jí špalír dvorních dam, do kterého se měla postavit. Věděla, že tak bude stát minimálně hodinu a nemohla myslet na nic jiného než na to, jak moc ji tlačí boty.

Rozhlédla se kolem. Valentina už seděla na menším trůně, po králově levé ruce a tvářila se znuděně. A neukázala úsměv, ani když před ní začali defilovat princové, knížata a markýzové a ceremoniář je jednoho po druhém představoval.

„Alastair, korunní princ Gescarie, země věčného jara," pronesl ceremoniář formálním hlasem.

Marien sebou trhla. Ty oči, do kterých se nedokázala dívat, patřily korunnímu princi. Dobře sledovala princezninu reakci, ale ta se naštěstí tvářila stejně znuděně, jako v případě kohokoliv jiného. Jen ukázala, na kterou hromadu má princ položit svůj dárek a věnovala pozornost dalšímu nápadníkovi.

Zdálo se, že princeznu zaujali pouze dva muži. Princ Frederick, který byl ovšem v následnictví až třetí, a vévoda Esteban. Toho preferoval strýc ze všech nejvíc. Pocházel ze starého šlechtického rodu, měl značné majetky, ale byl mladý nezkušený a na první pohled na něm každý poznal, jak moc se třese na trůn. Princezna, která měla jen dvě sestry, a ještě k tomu provdané, představovala nejsnazší cestu.

Ještě několik dalších jmen a tanec mohl začít. Princezna měla od krále za úkol, zatančit si s každým nápadníkem. Marien měla naprosto stejný úkol, ale tentokrát od princezny, která byla zvědavá na názor. Pochopitelně to pro ni ráda udělala, bylo nakonec i v jejím zájmu, aby si princezna dobře vybrala, a zdaleka ne jen proto, že to bylo strýcovo přání.

Vydržela přesně čtyři tance. Bylo neslušné zmizet, ale střevíce ji tak tlačily, že se prostě musela jít přezout. Jeden z tanců tedy vynechala, nenápadně se vytratila a běžela do své komnaty. Tam si ošetřila puchýře a vklouzla do pohodlných střevíců, které se sice k šatům vůbec nehodily, ale naštěstí nebyly pod dlouhou róbou vidět.

Vydechla úlevou a chtěla se vrátit do sálu, než však otevřela dveře, uslyšela za nimi rozhovor:

„Dobře jsem vám zaplatil, tak se snažte, kníže Gilbert neobětoval statisíce zlatých pro nic za nic."

„Slíbil jsem vám to," ujišťoval ho muž, v jehož hlase Marien poznala králova pobočníka.

„Nevšiml jsem si, že by se mu princezna nějak zvlášť věnovala."

„Princezna se nedá tak snadno ovlivnit."

Marien se posadila na pohovku.

Byla naivní. Vůbec ji nenapadlo, kolik mužů se bude snažit získat trůn a co budou schopni pro to udělat. Měli za sebou armádu poradců, velvyslanců a diplomatů, neomezené finanční možnosti a nemalý vliv. Ona neměla vůbec nic. Byla jen bezvýznamným pěšákem na šachovnici, který ještě ke všemu vůbec nepatřil do hry, ale zatoulal se odněkud z vedlejší šachovnice.

Strýc jí dal několikrát najevo, že pokud neuspěje, nemá pro něj žádnou cenu. V podstatě byla už mrtvá, jenom ještě dýchala.

Aniž by dokázala ovládat svoje tělo, pomalu se zvedla a odešla z komnaty. Muži už na chodbě dávno nebyli, kdo ví, jak dlouho tam seděla. Došla do tanečního sálu, vmísila se do davu a postavila se ke stolu s občerstvením.

„Kde jsi byla?" zavrčel na ni strýc.

„Musela jsem si... no... odskočit."

„Příští tanec tě chci vidět v kole."

Marien přikývla a raději podešla k hloučku dvorních dam, které zrovna hodnotily róby dam z cizích zemí. To bylo přesně to, co mělo být i její starostí, ne intriky a politika.

Možná by bylo lepší to strýci říct. Přece musí sám vidět, že ona na takový úkol nestačí. Určitě by byla prospěšná i v budoucnu. Valentina se vdá, odjede na panství svého muže a určitě si ji vezme s sebou jako společnici. Strýc by tak získal spolehlivého zvěda a spojence.

Samotné se jí udělalo ze svých myšlenek špatně. Chtěla si zachránit vlastní mizerný život a vůbec by jí nevadilo zradit princeznu. Zbývalo jediné řešení.

Po zbytek večera se bavila, tančila a smála se a než ples skončil, měla vymyšleno, jak to provede.

Hudba utichla, všichni se usadili na svá místa nebo postavili do špalíru podél stěn. Ceremoniář požádal o klid a král promluvil: „Děkuji, jménem celého království, všem mužům, kteří vážili mnohdy dalekou cestu a poctili nás svou návštěvou. Byli jste našimi nejmilejšími hosty posledních několik dnů a týdnů. Bohužel mám však jen jednu dceru, a proto budou mnozí z vás odjíždět zklamáni. Podle staré tradice, teď má dcera věnuje sedmi z vás vzácný prsten, ti mohou zůstat a po uplynutí sedmi dnů bude oznámeno jméno toho, kdo se stane jejím snoubencem a později manželem, mým milovaným zetěm."

Valentina vstala z trůnu, převzala od ceremoniáře tmavě rudý sametový polštářek se sedmi prsteny a se zamračeným výrazem na tváři, věnovala prsten sedmi mužům.

Zdálo se, že jde o náhodný výběr. Žádnému nevěnovala úsměv, či aspoň pohled, u žádného se nezdržela ani o chviličku déle. Nikdo netušil, kdo má největší šanci získat si její srdce nebo aspoň náklonnost.

Marien bylo jasné, že následujících sedm dní bude důležitějších než všechny plesy dohromady. Teprve teď měly začít schůzky, rozhovory a nekonečná jednání o osudu říše. Osud Valentiny nikoho nezajímal.

Sedm dní, které byly důležité i pro Marien. Teď měla šanci ovlivnit princeznino rozhodnutí. Úkol to nebyl v žádném případě snadný, mezi zvolenými muži totiž byl i kníže Conrad a princ Alastair.