3. kapitola – Mourovatý králík

Plesy. Kde by měly být velkolepější a okázalejší než v královském paláci?

Začalo to menšími večerními tanečky a jak se pomalu sjížděli hosté, byly i plesy čím dál větší. Ovšem na ten osudový si musely Marien a Valentina nějakou dobu počkat.

Nevadilo jim to. Od chvíle, kdy začala plesová sezóna, měly mnohem více volnosti a patřičně ji využívaly. Nejčastěji tak, že utíkaly do lesa, k jezeru nebo řece a schovávaly se před nápadníky, kteří se snažili ukradnout si pro sebe aspoň chviličku o samotě s princeznou.

„Chápu, že mají zájem poznat budoucí nevěstu," ošklíbala se Valentina. „Ale nevím, proč bych měla ztrácet svůj drahocenný čas s těmi, které si nakonec stejně nevyberu."

„Ani jeden z nich se ti nelíbí?" zeptala se Marien.

„Myslím, že ti nejzajímavější ještě nedorazili. Ti přijdou až na hlavní ples."

„To jich bude ještě víc?"

„Taky se divím, že je o mě takový zájem," zasmála se Valentina, ale od srdce jí to nešlo. V poslední době často trpěla divnými náladami.

Naopak Marien byla veselá. Nikdy nic takového jako ples nezažila a užívala si každou minutu. Ráda tancovala i s muži, nad kterými její kamarádka ohrnovala nos, jedla lahůdky jejichž jména většinou ani neznala a pila víno, po kterém se jí příjemně točila hlava a měla pak sny, u kterých se červenala i ve spánku. Muž, jehož oči jí ve snech pronásledovaly, se však ještě na žádném z plesů neobjevil.

Měla pocit, že život nemůže být krásnější, ale princezna ji překvapila. Vymohla si svolení jet do vesnice, v prostém oblečení se přimíchat mezi vesničany a oslavit zimní slavnosti.

„Posvícení tomu říkají," vysvětlovala Valentina a podala své společnici nové šaty.

Marien se usmála. Představa královské švadleny o prostém oblečení byla značně zkreslená. Venkovanům nebyla povolena purpurová barva, a jejich šaty sice byly překrásně vyšívané, ale nikoliv stříbrnou nití a perlami.

„Můžeme přespat v hostinci a vrátit se až druhý den."

„Předpokládám, že nás bude hlídat půl tuctu stráží," poznamenala věcně Marien.

„Jasně, že ano, spíš rovnou celý tucet, ale odmítám si podobnými úvahami kazit radost."

Zásnuby už byly doslova na spadnutí a princeznino panenství se tak stalo tím nejstřeženějším pokladem v zemi, ale proč si neurvat aspoň kousek bezstarostné zábavy, dokud to ještě šlo?

Oblékly se do šatů, své dlouhé vlasy si spletly do prostého copu a přesně, jak Valentina předpokládala, vydaly se do vesnice v doprovodu tuctu strážců, z nichž polovina byla rovněž v přestrojení.

„Dívej se dobře," pošeptala Valentina Marien, když jejich kočár zastavil před hostincem, „vsadím se, že další tucet bude už čekat ve vesnici."

Měla pravdu. Zvýšené ostrahy si všimli i vesničané a zábava byla toho dne poněkud škrobená. Dívkám to však nevadilo, rychle se vmísily do davu, začaly obdivovat zboží u stánku a nakupovat. Peněz měly dost. Zvlášť pro Valentinu to bylo nové, věci jako valcha, mašlovačka z husího peří nebo mlýnek na mák vůbec neznala.

Nakoupila vlněné šály, rukavice a ponožky, kožešinové rukávníky, náhrdelníky ze skleněných korálků, vyšívané sáčky se sušenou levandulí, krajkové dečky, perníková srdce a spoustu dalších sladkostí. Odchytila nejbližšího nohsleda, přikázala mu, aby to odnesl do jejich pokoje v hostinci a pokračovala v nakupování.

Marien si počínala opatrněji. Koupila si jen vlněný šátek a rukavice, aby jí nebyla zima a náhrdelník z drobných granátů, který hodlala poslat matce.

Jakmile se setmělo, začala v hostinci ta pravá zábava. Tančilo se v sále i ve vyklizené stodole, stoly uvnitř i venku se doslova prohýbaly pod hromadami koláčů, slaných placek, masa i klobás. Zdálo se, že nikomu nevadila zima, a kdo se přece jen potřeboval zahřát, učinil tak u jednoho ze čtyř drátěných košů, ve kterých neustále hořel oheň.

To však Valentina ani Marien nepotřebovaly, neustále byly v kole. Divoké venkovské tance se v ničem nepodobaly tancům na královských plesech, při kterých se člověk skoro nehýbal, našlapoval jen na špičky a vedl předepsanou konverzaci.

Zábava sice ještě pokračovala, sotva však odbila půlnoc, zahnali strážní Valentinu a Marien do ložnice.

„Ještě se nesvlékej," zašeptala Valentina, když osaměly. „Chvíli počkáme, a pak utečeme ven. Přímo pod naším oknem je střecha stájí a po ní se snadno dostaneme za hostinec. Garrett, se kterým jsem několikrát tančila, mi prozradil, že postavili za vesnicí velkou hranici, bude to příjemné povyražení."

„Ale také to bude nebezpečné," projevila své obavy Marien, která dobře věděla, že kdyby se něco stalo, padne veškerá vina na její hlavu.

„A právě proto, je to vzrušující. No tak, je to naposled," zaprosila princezna, i když vůbec nemusela. Klidně jí to mohla dát rozkazem.

Ještě chvíli počkaly a pak udělaly přesně to, co Valentina navrhla. Oknem se dostaly na střechu stájí, potom po vyskládaných polenech na zem a zmizely ve tmě.

Hořící hranici viděly už z dálky. Snadno k ní došly, aniž by se musely ptát na cestu. Stejně by nebylo koho, všichni trávili posvícení buď v hostinci, nebo u ohně.

„Tak jsi přece přišla," uvítal ji Garrett a podal jí putovní láhev pálenky, aby se zahřála. Valentina se zhluboka napila, byla však zvyklá jen na víno a sladké likéry a rozkašlala se.

„Co je tohle za utrejch?" prskala a podala láhev Marien.

Ta už byla opatrnější a napila se dvěma malými doušky.

„Odkud jsi? Nikdy jsem tě tady neviděl," zeptal se Garrett princezny.

Chvíli si pak povídali, a protože ani jeden z nich nevěnoval Marien nevěnoval, ta si šla najít vlastní zábavu.

V blízkosti hranice hořelo ještě několik menších ohňů, nad nimiž se opékalo maso a jakési sladké spirálky z těsta vonícího skořicí.

„Chceš taky?" zeptala se dívka, o něco mladší než Marien a zručně namotala váleček těsta na bezinkový klacek.

Marien jí vtiskla do ruky drobnou minci a šla si najít místo u jednoho z ohňů.

Vůbec jí nevadilo, že se s ní nikdo nebavil. Pozorovala lidi, nasávala vůni a atmosféru a napadlo ji, že i kdyby se teď vdala, bude na tuhle noc do smrti vzpomínat. Rozhlédla se kolem, určitě nebyla sama, kdo na jednu jedinou noc zapomněl na nesnáze a prostě si jen vychutnával okamžik. Lidé, oblečení do nejnuznějších šatů, se smáli, hřáli se u ohně a jedli pečená kuřata a horké brambory, vyhrabané z popela.

Několik, lahví pálenky, kterou věnoval kdoví kdo, putovala od úst k ústům a jednou nebo dvakrát se zastavila i u Marien.

Našli se však i tací, kteří si zábavu vysvětlili po svém a pustili se do rvačky nebo obtěžovali mladá děvčata.

Jeden takový se zaměřil i na Marien. I když už sotva stál na nohou, nestyděl se přijít až k ní a činit jí neslušné návrhy.

Marien se rozhlédla, zda někdo z převlečených sráží napadlo jít hlídat k hranici, nebo se jít prostě jen pobavit, ale nikoho nepoznávala.

„Promiňte, ale na takovou nevázanou zábavu si musíte najít někoho jiného. Já už jsem zasnoubená."

„Slušná žena se nebude potloukat sama," vycenil na ni opilec zkažené zuby a hrubě ji chytil za ruku.

„Zbláznil jste se?! To bolí!" vyjekla Marien, ale muž ji zmáčkl ještě silněji a smýkl s ní do udupaného sněhu.

„Dáma řekla ne," ozval se hromový hlas s cizím přízvukem a něčí silná ruka zvedla násilníka, tisknoucího Marien k zemi, do vzduchu.

Chtěl ho zřejmě odhodit stranou, ale mužovo chatrné oblečení povolilo a ten spadl jen kousek od Marien, která se naštěstí duchapřítomně překulila stranou.

„Dovolíte, abych se pokusil tuhle neblahou zkušenost nepravit a pozval vás na kousek jemného uzeného?" Záchrance podal Marien ruku a pomohl jí zpět na nohy.

Teprve teď měla šanci si ho pořádně prohlédnout. Ty pronikavé, uhrančivé oči by poznala kdykoliv.

„Tohle byla nejkrásnější noc v mém životě," svěřila se princezna, když se vracely ráno domů.

V jejích komnatách se pak převlékly do běžných šatů a začaly se přehrabovat v hromadě zbytečností, které nakoupily.

„Co je tohle?" vyprskla Marien smíchy a ukazovala na chlupatou věc na vrchu hromady.

„Co by to bylo? Rukávník z králíka."

„Viděla jsi někdy mourovatého králíka?"