2. kapitola – Než se vdám

Valentina šťouchla loktem do Marien, aniž by zvedla oči od vyšívání.

„Dělej," sykla.

Marien se sehnula pod stůl a předstírala, že tam hledá špulku hedvábných nití. Pak se postavila a pomalu došla k vychovatelce, která si četla milostnou poezii a zasněně vzdychala.

„Pamatujete, jak jsme včera probírali biologii, lady Grace," zeptala se nevinným hlasem a způsobně se uklonila. „Co je tohle za druh?"

Myslela si, že vychovatelku jen trochu vyleká, ale rosnička ukrytá v dlani zašla ještě o kus dál a skočila přímo do ženina mohutného výstřihu, kde hledala úkryt mezi jejími ňadry.

Jekot, který následoval, by probral k životu i oběšence, jenž se už týden houpal na náměstí. Když se do místnosti vřítilo služebnictvo, využily dívky zmatku, rychle vyběhly ven a zamířily do nedalekého lesa.

„Tentokrát to schytáme," pronesla tiše Marien, když popadla dech.

„Jedna mrňavá rosnička. Copak jsi mohla vědět, že ta sůva bude takhle ječet?" utěšovala ji Valentina. „Teda ta má hlas, mohla by zpívat v opeře."

Podívaly se na sebe a začaly se smát.

„No dobře, asi dostaneme vynadáno, budeme se muset omluvit a pár dní se chovat slušně, ale když už jsme tady, tak si to aspoň pořádně užijeme," rozhodla Valentina a sundala si střevíce a punčochy.

„Nepíchá tě to?"

„Píchá, ale... asi to bude znít jako hloupost, ale mám seznam věcí, které chci udělat, než se vdám a tohle je jedna z nich. Projít se bosá po jehličí."

„Není to hloupost," odpověděla Marien a udělala to samé.

Společně pak došly do hájovny, kde snědly mísu čerstvých koláčů, zapily je vodou ze studánky a vrátily se domů.

Na bílé mramorové podlaze po nich zůstávaly krvavé šlápoty, ale tvářili se šťastně. Nepřestaly se usmívat ani ve chvíli, kdy jim sluha oznámil, že si s nimi král přeje mluvit.

„S oběma," zdůraznil.

Dívky vešly se sklopenými hlavami do královy pracovny, ale okamžitě poznaly, že jim tentokrát falešné pokání nepomůže. Král se tvářil přísněji než obvykle. Přítomna byla tentokrát i královna a její bledá tvář prozrazovala, že jednání nebude příjemné.

„Mám na srdci dvě věci, které s vámi potřebuji probrat a ani jedna z nich se mi neříká snadno," začal nesmlouvavým tónem.

„Marien, měla jsi skvělá doporučení a já jsem tě přijal, abys byla princezně dobrou společnicí a trochu ji mírnila, ale ty děláš pravý opak. Nedokážu ani vyjádřit, jaké je to pro mě zklamání. Ber tohle jako varování, pokud se stane ještě něco podobného, jako dneska, budeme se muset neprodleně rozloučit."

Marien zbledla ještě víc než královna. Nevyděsilo ji to, co říkal král, ale co by udělal strýc. Pokud by přišla o pozici princezniny společnice, už by ji k ničemu nepotřeboval.

„Valentino, tohle pro tebe nebude překvapení, už jsme o tom mluvili, ale tentokrát se na nějaký odklad už uprosit nenechám. Zanedlouho budu pořádat několik plesů a na nich si musíš vybrat ženicha. Pokud si nevybereš sama, a to musíš uznat i ty, že je více než velkorysé, vezmeš si toho, koho ti já určím. A věř mi, že se nebudu ohlížet na to, jestli se ti líbí, nebo zda se k tobě hodí."

„Plesy?" protáhla Valentina obličej. „Vždyť ještě ani nezačal pořádně podzim."

„Než se všechno nachystá, bude zima," odvětil král stroze.

„Ber to z té lepší stránky, holčičko," řekla královna smířlivě. „Plesy znamenají i zábavu, dostanete obě krásné šaty, najmeme vám učitele tance, aby s vámi opakoval a..."

„Můžete jít," přerušil král manželčinu řeč.

Dívky opustily pracovnu, ale ještě na chodbě slyšely křik.

„Jestli si myslíš, že vyhodíš polovinu státního rozpočtu za šaty, boty a šperky, tak se příšerně pleteš!"

Dívky se vrátily do studovny. Valentina se za chvíli oklepala a vrátila se jí dobrá nálada, ale Marien se třásla strachy, kdy si pro ni strýc pošle.

Nemýlila se. Edmund se nespokojil s psanou zprávou, kterou by jako obvykle poslala po jednom ze špehů, nýbrž chtěl svou neteř vidět osobně.

Nastrčený sluha ji vyvedl z paláce na cestu, kde už na ni čekal kočár, který ji odvezl do strýcova přepychového domu na náměstí.

„Nečekáš doufám, že tě budu chválit," udeřil na ni sotva vstoupila do dveří.

„Promiň, strýčku," sklopila oči. „Jenom jsem chtěla, aby byla princezna chvíli šťastná, než se vdá."

„Kvůli tomu tam nejsi. Ale když už jsi to zmínila. Seznam ženichů už samozřejmě mám, ovšem nechci žádná překvapení, takže se uvidíme na každém z těch plesů. Pak já vyberu vhodné uchazeče a ty Valentinu přesvědčíš, aby dala přednost právě jemu. Jak, to už je tvoje starost, aspoň tak odčiníš to, co už jsi způsobila. Ještě existuje pár mužů, z významných šlechtických rodin, kteří jsou ve věku, aby se princezně líbili, a zároveň dostatečně slabí na to, aby dokázali sami vládnout."

Edmund ještě chvíli mluvil a Marien poslouchala. Nic neriskoval. Mohl jí klidně vyzradit celý plán. Kouzlo poslušnosti zaručovalo naprostou oddanost. On to věděl, a Marien také. Stačilo, aby jen pomyslela na tajemství, které ji tížilo a cítila, jako by jí ochrnul jazyk.

Přemýšlela, zda kouzlo někdy pomine, nebo zda bude vázána poslušností na věky. Občas se jí zdálo, že existuje hranice, za kterou leží její svobodná vůle, a že kdyby opravdu musela, překonala by ji. Možná, že slib, který dala matce, nebo Valentinino přátelství byly víc než kouzelný nápoj, ale zatím nechtěla pokoušet osud.

„Jak se má matka?" zeptala se tiše, když strýc skončil s proslovem.

„Lépe, než si zaslouží. Odstěhovala se až k hranicím země, kde ji nikdo nezná a pokud bude chytrá, povede se jí dobře. Není to tak špatný osud, na vražedkyni, ale nemusím ti snad připomínat, že jestli selžeš, má ochrana pomine."

Marien se dostala do postele, až pozdě v noci, ale oči už nezamhouřila. Snažila se, ale spánek nepřicházel, nešlo to. Hlavou se jí honilo tisíc myšlenek, jedna černější než druhá.

Život matky a nejspíš i její vlastní, štěstí Valentiny a osud celého království, ležely teď na jejích bedrech a ona byla jediná, kdo s tím nemohl vůbec nic dělat.

***

Dělala, co mohla, aby Valentinu mírnila. Ta naštěstí pochopila, že Marien musí poslouchat krále a zbytečně jí to nekomplikovala. Několik týdnů, byly úplně vzorné. Vyšívaly, učily se tanci a trpělivě chodily na zkoušky nových šatů.

„Ta žlutá se ke mně vůbec nehodí," odvážila se Marien jen jednou jedinkrát protestovat.

„Naopak, slečno," ujišťovala ji švadlena. „K vašim černým vlasům se hodí báječně."

„Ale já přece..." kousla se do rtu a větu nedokončila.

„Nepozná černou od hnědé," mrkla na ni Valentina a chichotala se.

Po zkoušce se měly vrátit do studovny, ale Valentina společnici přemluvila, aby se na chvíli zdržely a podívaly se do podkroví.

„Už skoro dva měsíce jsme hodné a bude to jen okamžik."

„Proč je to tak důležité?"

„Viděla jsem, jak včera večer nesli do podkroví portréty princů a knížat. Chci je vidět, než budou oficiálně vystavené v zámecké galerii. Mám totiž tušení, že je otec nejdřív přebere a neukáže mi všechny."

Pro tohle měla pochopení. Všechno jí říkalo, aby to nedělala, přesto přikývla a doprovodila princeznu do podkroví.

V temné místnosti viselo asi dvacet portrétů, přibližně stejný počet byl zabalený do plátna a opřený o zeď a pět jich bylo upevněných do stojanů.

Marien zapálila od své svíčky další, které byly ve svícnech a pomalu procházela kolem stěn, aby si prohlédla portréty.

Zastavila se u jednoho, na kterém byly vymalované dvě plavovlasé dívky, přibližně v jejich věku. Neomylně je poznala.

„To je maminka a teta Evelyn," vysvětlovala Valentina. „Sestřenice, ale vyrůstaly jako sestry. Teta se pak vdala někam do zámoří a zemřela při porodu. Zvláštní, zdá se, že si byly blízké, a přitom o ni matka nikdy nemluví. A proč je ten obraz vlastně tady?"

Pak nad tím, ale mávla rukou, princové byli důležitější.

Odhrnula plátno a prohlížela si jeden obraz po druhém.

„Moc starý, moc mladý, moc ošklivý, nosáč, hrbáč, hubeňour..." s každým byla rychle hotová. Následovalo několik poměrně pohledných mladíků, ale z žádného z nich nerozbušilo princezně srdce. A Marien už vůbec ne, tím spíš, že věděla, že žádný z nich není určen pro ni.

„Posviť mi sem," požádala Valentina a s funěním vytáhla obraz, který byl až úplně vespod. „Fuj, jde z něj strach. Myslím, že půjdeme. Opravdu nevím, jak si otec představuje, že si z tohohle vyberu. Posloucháš mě?"

Marien poslouchala, slyšela, ale nedokázala se pohnout. Nedokázala odlepit své oči, od těch na obraze.

Ta dokonalá tvář ji uhranula a oči, i když jen namalované, snad dohlédly až na samé dno její duše.

„Marien!"

Konečně se probrala z transu. „Už jdu, ještě je tady zakryju tím plátnem."

Cestou zpět si Valentina stěžovala na neskutečně špatný výběr mladých šlechticů, ale její společnice byla ráda, když se zmohla na jednoslovnou odpověď.

Bála se myslet, bála se zavřít oči a bála se usnout. Věděla, že ji bude všude pronásledovat pronikavý pohled neznámého muže z obrazu.