17. kapitola – Rusé vlasy

Edmundovi se nedařilo a dával to za vinu úplně každému, jenom ne sobě.

„Slíbila jsi mi, že je oba zabije," vyčítal Cassandře.

„Ano, ale pouze kdyby mělo dojít ke sňatku, ale ten se zatím nechystá," vysvětlovala čarodějka. „Tohle byly tvoje vlastní požadavky."

„Víš přece, že občas je potřeba improvizovat a měnit pravidla i v průběhu hry."

„Takhle ale kouzla nefungují," vrtěla Cassandra hlavou.

„Tvrdíš o sobě, že jsi nejlepší čarodějka v zemi, ale zatím jsi to nedokázala. Tvé služby byly až doposud velmi drahé, a ještě úplně zbytečně."

„Už jsem ti navrhovala, že bys mohl mít moje služby zcela zdarma."

„Jsi čarodějka," zasmál se Edmund. „Snad si nemyslíš, že bych si tě vzal."

Cassandra se zamračila. Byla si dobře vědoma své krásy. Každý muž by mohl oblíznout všech deset. Edmundovi nevadilo kdo je, když potřeboval její pomoc, nebo když s ní spal.

„Ty potřebuješ mou pomoc a já potřebuju slušné postavení ve společnosti," vysvětlovala, přičemž ani na chvíli nepřestala pracovat a míchat lektvary. „Měl bys to udělat už jen proto, kolik toho vím."

„Možná jsem se unáhlil," řekl Edmund a v očích se mu zalesklo. „Přece jen jsi krásná a když tě obléknu do pořádných šatů, budeš vypadat jako šlechtična."

„Věděla jsem, že si to rozmyslíš. Uvidíš, že dokážu být užitečná."

„O tom nepochybuju," zašeptal Edmund, přišel blíž, vzal z její ruky sáček s bylinkami a položil jej na stůl. Potom ji objal kolem štíhlého pasu a políbil na nádherně vyrojené plné rty.

Cítil, jak se v jeho náručí Cassandra uvolnila a vrátila mu něžný polibek. Na chvíli zaváhal, ale svému plánu obětoval už hodně. A nakonec to vyslovila ona sama. Věděla příliš mnoho a on si byl jistý, že by to neváhala použít.

Nechtěl ji zbytečně trápit, ale jedno bodnutí nestačilo.

Překvapení v jejích očích se smísilo s bolestí a vztekem, ale nakonec se mírně usmála a než vydechla naposledy, vyřkla kletbu.

***

Marien nevěděla kudy kam. Nikdy na ten výlet neměla přistoupit. Každý den, který strávila s Alastairem, ho milovala o trochu víc. A to bylo špatně.

Znova a znova si opakovala proč. Patří Valentině, král Raynard se chystá na návštěvu a už brzy bude naše výměna prozrazena, zřejmě skončím ve vězení, vyhnanství nebo na popravišti, a když vyjde plán strýce Edmunda, nejspíš budu muset prince zabít. A Valentinu. Možná, že po tom všem budu konečně volná a podaří se mi vzít si život.

Obrátila se na bok, podložila si hlavu loktem a podívala se na něj. Ve spánku vypadal snad ještě lépe. Dlouhé vlnité vlasy mu padaly do tváře, jeho pleť byla snědá a čistá. Nedokázala pochopit, proč si Valentina nevybrala rovnou jeho.

Jenomže kdyby si ho vybrala, byli by už oba mrtví a Marien nejspíš také. Splnila by svůj úkol a strýc už by ji nepotřeboval.

„Dobré ráno, krásko," promnul si oči a podíval se na ni.

Marien se rychle vrátila na své místo a zírala do stropu.

„Není ti líto, že k ničemu nedošlo?" pokračoval.

„Je to tak lepší," odpověděla a v duchu za to byla vděčná.

Nejdřív projížďka na koni, potom soukromý tanec, několik skleniček vína a nekonečné mazlení. Kdyby on sám nepřestal, nenašla by k tomu sílu. Ovšem ráno se dostavily výčitky svědomí.

„Dnes v noci si to vynahradíme," usmál se, otočil se na bok a políbil ji. „Vynecháme večeři a půjdeme brzy do postele. Možná vynecháme i oběd. A klidně i snídani."

Byla ztracena. Tomuhle se prostě nedokázala bránit. Stačilo, aby se na ni podíval, promluvil, dotkl se jí a přestala se ovládat. A přitom už si tak dlouho trénovala pevnou vůli.

Možná je právě tohle ta nejtěžší zkouška, pomyslela si, a když to zvládnu, překonám i Cassandřino kouzlo.

„Uvolni se," zašeptal jí do ucha a znovu ji políbil.

Přisunul se blíž, jednu nohu přehodil přes její a proměnil pusu v polibek.

„Doufám, že nerušíme," ozvalo se za nimi.

Marien si rychle přitáhla deku, až pod bradu, ale Alastair se jen otočil a s úšklebkem pronesl: „No, popravdě ano, měl jsem právě úplně jiný program. Ale když už jste tady, Arrene, pravá Valentino, počkejte v salonku, hned se vám budeme věnovat."

„Teď jsem Zayne."

„Jak chceš," pokrčil Alastair rameny a sledoval, jak se za příchozími zavřely dveře.

Oba se rychle oblékli a upravili a pospíchali do salonku. Tohle nevypadalo dobře. Zayne a Valentina museli mít pádný důvod, aby je vyhledali.

„Zatímco se tu pelešíte, zřejmě vám unikla informace, že jsme ve válečném stavu," přivítal je Zayne, když vešli do salonku.

„K ničemu nedošlo," špitla Marien, ale nikdo ji neposlouchal.

„A co máme podle tebe dělat?" opáčil Alastair směrem k Zayneovi. „Teď už je to v rukách králů, generálů a velitelů vojsk."

„Jenomže něco udělat musíme," řekla Valentina netrpělivě.

„Co navrhuješ?" zeptal se Alastair stejně netrpělivě jako ona a mračil se víc než Zayne.

„Musíš si mě vzít."

Všichni ztichli, podívali se po sobě, jenom Valentina klidně pokračovala: „Vím, že tohle není ideální situace ani pro jednoho z nás, ale teď je důležité zabránit válce. Ta naše záměna, která se vám teda vážně nepovedla, nemohla vydržet věčně, to nám bylo všem jasné. Takže teď je na čase promluvit si s našimi otci a vyřešit vše sňatkovou politikou."

„Radši bych válčil," prohlásil Zayne.

„Už jsem ti řekla několikrát, že ta tvoje revoluce počká. Srovnej si priority," obořila se na něj Valentina.

„Sňatek je na celý život, nemůžeš si vzít někoho, koho nemiluješ," zkoušel to dál Zayne.

„Snad bude aspoň Marien spokojená," ušklíbl se Alastair. „Zamilovala se do tvého obrazu. Kde vůbec je?"

První zareagovala Valentina. Odrazila útok a zbavila Marien nože, i když za cenu zranění. Oba muži jí okamžitě přišli na pomoc, ale ani ve třech ji nedokázali zvládnout. Marien jednala jako v tranzu sápala se po noži, který ležel jen malý kousek od ní a škrábala jako lvice.

„Chvíli vydržte," křikla Valentina, strhla z okna brokátový závěs a společnými silami do něj nešťastnou dívku pevně zabalili a převázali točenou šňůrou.

Ani tak se nevzdala. Svíjela se, vydávala ze sebe podivné zvuky a prskala.

„Musíme zrušit to kouzlo. Ale jak?" přemýšlel Zayne nahlas.

„Kouzelnice Cassandra. Víš kdo to je?" obrátil se Alastair na Valentinu.

„Znám cestu, ale jak to...?"

„Mluvila ze spaní," vysvětlil rychle Alastair.

Sklonil se k Marien, ignoroval její snahu dostat se ze závěsů a pohladil ji po tváři.

„Slibuju, že se ti brzy uleví," řekl konejšivě.

„Nesmíme ztrácet čas," připomněla mu Valentina, zatímco si ovazovala ruku kusem vyšívaného ubrusu.

Alastair přikývl a o nějakou chvíli později už mířili k čarodějnici. On a Marien v kočáře, na jehož kozlíku seděl Zayne a vedla je Valentina na koni.

‚Musím tě zabít,' které křičela Marien, se změnilo na ‚Prosím, zabij mě'. Po nějaké době už nedokázala ani křičet, jen chroptěla a sípala.

„Nikdo nikoho nezabije, postaráme se o to," snažil se ji Alastair zklidnit a nepřestával hladit její čelo a spánky. „Nevím přesně, co ti kdo udělal, ale vyřešíme to. Nejsi na to sama."

Zdálo se, že ji marné pokusy dostat se z pout vyčerpaly a vypadala uvolněně. Nejspíš vůbec nevnímala, co jí říkal, ale přesto pokračoval: „S tou svatbou to nakonec může dopadnout úplně jinak. Zayne je prvorozený, vůbec mi nebude vadit, když se pokusí uplatnit své nástupnické právo. My dva se odstěhujeme někam k moři, budeme zahradničit a chovat plnokrevné koně."

Alastair mluvil, dokud Marien neusnula a nakonec se začaly klížit oči i jemu.

Putovali celou noc a teprve druhý den, když už slunce stálo vysoko na obloze, zastavili uprostřed lesa před Cassandřiným domem.

Dveře otevřené dokořán jim rychle napověděly, že není všechno v pořádku. Velmi záhy uviděli na vlastní oči i důkaz v podobě do běla ohlodaných kostí. Z krásné čarodějky zůstaly jen rusé vlasy.