16. kapitola – Smysl pro povinnost

Conall byl mladý a v dobré kondici, proto se za několik dní vzchopil dost na to, aby jim mohl vypovědět, co se vlastně stalo.

„Mí vojáci se vrátili do zámku, většinou zranění. Byli potrestáni za to, co se stalo, i když podle mého se tomu nedalo zabránit. Zprávy, které jsme dostávali byly zmatené, zdálo se, že nikdo pořádně nic neví. Vím, že jste mě zachránila před šibenicí," obrátil se k Marien, „ale nezlobte se, nemůžu vám věřit. Jste jen nastrčená ženská za naši princeznu a já sloužím jen jí. Jakmile se trochu seberu, musím ji jít hledat. A také Marien. Slehla se po ní zem, a já... chtěl jsem si ji vzít."

„Já jsem Marien."

„Se vší úctou paní, ale nejste jí ani vzdáleně podobná. To vám opravdu nestačí vydávat se za Valentinu? Pokud mi tvrdíte tyhle lži, abyste se dozvěděla nějaké informace, tak se namáháte zbytečně. Pracuju na vlastní pěst."

Zamyslela se. Vzpomněla si na to, o čem se před odjezdem bavila s Valentinou. Jediná možnost, jak přimět někoho, aby uvěřil i tomu nejmíň uvěřitelnému, je říct mu něco, o čem vědí jen oni dva. Trošku zčervenala, naklonila se k němu a chvíli mu něco šeptala do ucha.

„To ses mohla klidně dozvědět od ní," zavrtěl hlavou Conall, když si vyslechl příhodu s utaženým korzetem.

„Ale tohle popřít nemůžeš," vykasala si sukni a spodničky a ukázala mu jizvu těsně nad kolenem. „Zrovna probíhal výcvik, učil jsi mě zacházet s mečem, sekl jsi do dřevěného sloupku, ale meč se odrazil. Reagoval jsi rychle a zbrzdil jsi pád, ale špička mě přesto poranila."

„Tohle se opravdu stalo, ta jizva odpovídá," polkl nasucho. „Myslel jsem, že můžu věřit aspoň vlastním očím."

Marien se posadila vedle něj na postel a sevřela ho v náručí.

„Je divná doba," řekla tiše. „Nemůžeme věřit vůbec nikomu."

„Víme, kde je Valentina a potřebujeme ji doručit zprávu," vmísil se do hovoru Alastair. „Troufneš si na to?"

„Vyrazím klidně hned."

„Až zítra. Připravím ti průvodní dopis, věci na cestu a hlavně mapu."

Následujícího rána opustil Conall město a jen o chvíli později se konala poprava, které o vlásek unikl.

Tentokrát se obešla bez mučení. Pár největších bídáků bylo oběšeno a několik z těch, kterým zůstalo aspoň kousek cti, zemřelo pod katovým mečem.

Marien, která už na to měla být zvyklá, to sebralo víc než kdy jindy. Nejspíš proto, že jedním z nich měl být Conall. Otrhaný, hubený a zbičovaný by pod šibenicí vypadal úplně stejně jako ti ostatní chudáci. Lidé by ho měli za zlodějíčka a kapsáře, házeli by po něm zkažená vejce a nikdo by netušil, že je ve skutečnosti čestný a statečný člověk.

Její podivné nálady si všiml i Alastair a hned po popravě, ji navštívil.

„Co kdybychom si někam vyjeli. Vzal bych tě na pár dní na svůj zámek, myslím, že se ti tam tehdy líbilo a teď v létě je tam ještě nádherněji."

„To nejde," odmítla. „Kompromitovala bych princeznu. Ostatní si stále myslí, že já jsem ona."

„Vzali bychom s sebou velký doprovod."

„Promiň."

„Je to kvůli Conallovi?" zkusil to princ jinak. „Vážně jste spolu zasnoubení? Budete se brát? Ví vůbec o tom, že miluješ Arrena? Co vlastně chceš, Marien?"

„Žít svůj vlastní život."

„Jo," odfrkl si, „to bych si také přál."

Sklopila oči. On, jako korunní princ, měl ještě méně svobody než kdokoliv jiný.

„Pojedu moc ráda."

Oba dva si potřebovali užít pár dní klidu a výlet na jeho malý zámeček, se jevil jako nejlepší řešení.

***

Valentina se nedala vyšachovat ze hry. Slíbila Zayneovi podporu, ale jedině za cenu, že bude do všeho zapojená rovným dílem. Celé dny spolu seděli nad lejstry a vylepšovali zákony a ústavu.

Neobešlo se to bez vzrušených debat a vášnivých hádek, po kterých většinou následovalo ještě vášnivější milování.

Zayne však často uznal Valentininy návrhy a jejich plány tak dostávaly mnohem lepší a srozumitelnější podobu.

„Vedu zajatce," ozvalo se za nimi zrovna když debatovali o trestním právu.

„Ale to je přece Conall! Náš velitel stráží," zvolala Valentina. „Jak jsi nás našel? Sundejte mu pouta, proboha," přikázala muži, který jej přivedl.

„Nebylo to snadné, princezno, ale teď už jsem tady a mohu vám předat vzkaz od Marien."

„Od Marien?" Valentina se natáhla pro pomačkaný papír.

„Kdo všechno o tom ví?" zeptal se Zayne.

„No, kromě vás asi jen Marien a princ Alastair, Ale... je tu ještě něco jiného. Tahle zpráva není součástí dopisu, protože je ta událost úplně čerstvá. Král Harold nepřistoupil na kompromis, a právě teď se nacházíme ve válečném stavu."

Valentině vypadlo lejstro z ruky. Zayne zbledl.

„Kolik máme času?" zašeptala.

„Nějakou dobu bude trvat, než se generálové dohodnou, než se sešikuje armáda... možná pár týdnů," odpověděl Conall, který se vyznal ve vojenských strategiích.

„Jsi prvorozený, musíš se ucházet o trůn, společně to zastavíme. Republika počká. Slibuji, že ani jako královna tu myšlenku neopustím a budu tě dál podporovat."

„To nejde, otec mě vydědil."

„Musí to jít, Dřív než si Alastair vezme Marien."

„K tomu nedojde, tvůj otec by ji poznal," namítl Zayne.

„No právě. Zbývá jen jediná možnost," svěsila Valentina ramena, „vezmu si Alastaira."

„To snad nemyslíš vážně?"

„Nemám na výběr, jsem princezna. Musím dělat to, co je dobré pro moji zemi. Sám víš lépe než kdo jiný, že to není snadné, avšak být královským potomkem není jen výsada, ale i povinnosti."

„Právě kvůli tomu jsem opustil palác."

„Nemám ti to za zlé," konejšila ho Valentina, „ale já teď skutečně musím udělat to, co je správné."

„Půjdu s tebou," rozhodl se Zayne. „Pokusím se promluvit s otcem. Odpočiň si," obrátil se na Conalla, „a zítra vyrážíme na cestu."

Valentina na něj vděčně pohlédla. Byla ráda, že to nevzdal, že byl ochotný kvůli ní upozadit své zájmy, na kterých tak dlouho pracoval a kvůli nimž se vzdal trůnu. Doufala, že jsou její rodiče v pořádku a že je v bezpečí i Marien.