15. kapitola – Jen jednou

Zayne se postavil a sundal Valentině řetízek.

„Byla jsi krásná i s tím kouzlem, ale takhle se mi líbíš víc. Proč jsi vlastně neutekla?"

„Protože tvou myšlenku v podstatě sdílím a podporuju."

„Vážně?"

„No, máš tam sice nějaké nedostatky v podobě ženských práv a tak, ale to už společně doladíme."

„Společně?"

„Pokud budeš chtít."

„Chci tě od naší první hádky. Byla jsi první člověk, který se nebál poslat mě do patřičných mezí."

„Mně to trvalo trochu déle, ale teď..."

„Pojď se mnou," vzal ji za ruku a vyvedl ji z jeskyně.

Úzkou uličkou na skalní římse sešli kousek dolů a dostali se k další jeskyni, před kterou vyvěralo ze země termální jezírko.

„Chceš se vykoupat? Tahle voda je příjemně teplá i v zimě."

„A já se myju ve škopku," zamračila se Valentina.

„Tohle je moje soukromá residence, teď je i tvoje."

Chtěla mu vmést do tváře, jak si teda představuje rovnost v té své republice, ale vidina dokonalé očisty těla byla lákavější.

Svlékla si šaty a se slastným vzdychnutím se ponořila do jezírka. Zayne ji následoval. Posadil se do mělké vody přímo za ni a začal jí umývat záda a vlasy. Jeho doteky jí byly příjemné, i letmé polibky, které jí sem tam vtiskl na krk a ramena.

Věděla, že si na nic víc netroufne, musela začít sama. Otočila se, posadila se mu obkročmo na klín a políbila ho na rty. Úplně lehounce, zbytek nechala zase na něm.

Tohle povzbuzení mu úplně stačilo. Odhrnul jí z obličeje mokré vlasy, pevně ji objal a přitiskl své rty na její. V ten okamžik nad sebou ztratili veškerou kontrolu. Cítila to stejně jako on. Ani nádherné, vášnivé polibky jí za chvíli nestačily.

Zayne ji vzal do náruče a odnesl ke svému lůžku.

Viděla, jak zaváhal.

„Stalo se něco?" zeptala se.

„Poprvé je to jen jednou, nechceš si to ještě rozmyslet?"

„Ne. Jsem princezna, celý život dělám to, co musím, aspoň jednou chci udělat to, co chci."

„Doufal jsem, že to řekneš," vydechl úlevou a znova ji políbil, tentokrát jemně a něžně.

Stejně něžně a pomalu se s ní i miloval. Nebylo kam pospíchat.

„Co bude teď?" zeptal se, když se schoulila v jeho náručí.

„Nevím," vzdychla. „Musíme dát zprávu tvému bratrovi a Marien. A mým rodičům. Ti budou z tebe na větvi."

„No počkej, já přece nejsem žádný pobuda. Jsem prvorozený syn krále Harolda."

„Který posledních deset let, žije v jeskyni s bandou zbojníků."

„Dá se to podat i jinak. Můžeš třeba říct, že jsem rozumný a vzdělaný muž, který shromažďuje zdroje k budoucí prosperitě země."

„Když jsi prvorozený, proč jsi vlastně nepočkal, až ti připadne trůn a pak prostě nevyhlásil republiku?"

„To zní asi rozumné, že ano? Byl jsem mladý, horkokrevný a chtěl jsem všechno hned. Jenomže i otec byl na vrcholu sil a samozřejmě nechtěl ustoupit. Teď s odstupem času, se mu nedivím. A protože neměl jenom mě, ale i Alastaira, učinil ho dědicem a následníkem trůnu a já dostal na vybranou mezi službou bohu nebo armádě. Vybral jsem si to druhé. Tam jsem se naučil poslušnosti, trpělivosti a politice a pak se stáhl do ústraní, kde jsem čekal na vhodnou příležitost. Teprve nedávno se mi podařilo kontaktovat Alastaira, kterého jsem dlouho považoval za nepřítele a zjistil jsem, že se v některých názorech shodneme."

„První společnou akcí byl únos dvou holek a ani ten se vám nepovedl."

„Bohužel jsme netušili, že se jedná o dvě tak mazané potvory," zasmál se a dal jí pusu na špičku nosu.

„Budu to brát jako lichotku."

„To byla lichotka. Od špehů a od Cassandry, kterou se nám podařilo přesvědčit, jsme se dozvěděli, jak byla Marien zneužita a nemohli jsme potřebovat, aby zapíchla Alastaira a tebe."

„Takže měla být v chládku, až do svatby, nebo do revoluce?"

„Ne, pouze do té doby, než Cassandra zruší kouzlo."

„A proč ho ještě nezrušila?"

„To je právě ten problém. Nikdo neví, kde je."

***

Marien, se podívala do zrcadla. Šaty, které jí přinesl Alastair jí padly, možná měly jen příliš velký výstřih. Snažila se popotáhnout živůtek trochu nahoru, ale Alastair ji zarazil.

„Jdeš svádět žalářníky, a ne do kláštera," zamračil se a stáhl živůtek ještě níž, než byl původně.

„Máš malý prsa, tak se aspoň snaž kroutit pořádně zadkem."

„Dělám, co můžu," zavrčela Marien.

„Ne, já dělám, co můžu. Vůbec bych ti s tím neměl pomáhat. Nemusím ti asi připomínat, co se stane, když nás otec chytí."

„Ten už dávno spí, princátko."

„Za to princátko ti pak nasekám na holou. Teď si vezmi tady ten džbán s vínem a laškuj s nimi, dokud nezačne fungovat uspávadlo."

„Půjdeš se mnou?"

„Ne, ale počkám u vchodu do sklepení a budu ti krýt záda."

„Bojím se."

„Conall se asi bojí víc. Věřím ale, že to zvládneš," usmál se na ni povzbudivě.

Vděčně na něho pohlédla a vydala se k zadnímu schodišti. Před vchodem do vězení převzala od Alastaira košík makových koláčů, rovněž hojně napuštěných uspávadlem a zabušila na dveře.

„Kuchařka má narozeniny, tak posílá pár koláčů," spustila dřív, než stihl žalářník promluvit. „Jé, vy to tady máte hezký, takový strašidelný a nebojíte se? No bodejť, takovej pořádnej mužskej se přece nebude bát ničeho. Ukážete mi to tady?"

Nejspíš hrála svou roli dobře, žalářník ji zatáhl dovnitř a plácl po zadku.

„Tak pojď, kočičko, a dej sem to pivo."

„Mám pro vás víno, ale jestli chcete odnesu to zpátky a přinesu pivo."

„To bych se taky už nemusel dočkat," zasmál se žalářník, vzal si od ní džbánek a přiložil jej k ústům.

„Máte taky nechat pro Fitze," upozornila ho Marien, když viděla, jak v něm víno mizelo.

Musela si vyslechnout pár oplzlých výrazů a vydržet poplácávání po zadku i osahávání ňader, ale nakonec oba strážní přece jen usnuli.

Rychle jim vzala klíče, a běžela ke Conallově cele. Potom nastala ta úplně nejhorší část. Všichni vězni ji prosili, aby je pustila, ale ona věděla, že nesmí. Rozdala jim aspoň zbylé koláče, aby je na chvíli umlčela. Stokrát si zopakovala, že nesmí, ale nedalo jí to. Kromě Conalla osvobodila i stařenku nařčenou z čarodějnictví, která čekala na popravu.

Bála se, že jí za to Alastair vynadá, ale neřekl ani slovo. Naopak, pomohl stařenku podpírat a vedl je do starého křídla zámku, které se mělo brzy začít rekonstruovat.

„Tady jste v bezpečí," řekl jim konejšivě. „Máte tu všechno, co potřebujete. Můžete se vykoupat, najíst i převléknout, až trochu zesílíte, vyvedeme vás ze zámku."

„Pámbů vám to zaplať," rozplakala se babička. „Jak se vede mým vnoučatům?"

„Postaral jsem se o ně, jsou teď u své tety."

„Děkuji, jasnosti. Teď už můžu klidně umřít. Té ruky je mi líto."

„To už je v pořádku, vašeho zetě jsme bohužel nedostali, ale myslím, že do města už se nevrátí."

Marien všechno pozorovala, ale ničemu nerozuměla.

„Říkal jsi, že ti to zranění udělal manžel, který tě načapal u své ženy," připomněla mu, když ji doprovodil zpět do její ložnice. „A jak to, že jsi měl všechno připraveno i pro tu babičku? Nemohl jsi přece vědět, že ji vezmu s sebou?"

„Ne, ale tušil jsem to. Byla to zkouška, jestli ti můžu věřit. Občas někoho pustím a otec předstírá, že o tom neví a já se s ním na oplátku nehádám o tom ostatním."

„Takže cela tahle komedie s vínem byla k ničemu? Mohl jsi je klidně pustit i bez mojí pomoci?"

„To jsem mohl, ale takhle to byla větší zábava."

„Někdy tě vážně nenávidím. Běž pryč."

Alastair pokrčil rameny a dal se na odchod, ale ve dveřích se ještě otočil a řekl: „Ten převlek kuchtičky ti vážně moc sluší. Nechceš si ještě chvíli hrát?"

Hodila po něm skleničku, ale naštěstí stihl rychle zavřít dveře.