14. kapitola – Hodina pravdy

„Cože?!" Alastair se opřel o lokty a podíval se upřeně na Marien.

„Jsem její dvorní dáma. Naše vzájemná podoba je čistě náhodná," vysvětlovala Marien. „Když nás unesli, snažila se Valentina vysvětlit, že dělají chybu, ale nikdo ji neposlouchal."

„Lhala jsi mi."

„Nelhala. Nikdo nechtěl slyšet pravdu. Navíc jsem se bála, aby nebyli potrestáni ti, kteří se spletli, a také jsem potřebovala nejdřív zjistit, co tohle všechno znamená."

„Co tohle všechno znamená? To bych právě teď taky rád věděl," obořil se na ni. „Proboha, já jsem se do tebe zamiloval. Jak se vůbec jmenuješ?"

„Marien."

„Marien," zamyslel se Alastair, vstal z postele, došel psacímu stolu, zapálil svíčku a našel nějaké lejstro.

Marien odvrátila oči, protože princ na sobě neměl ani spodky.

On měl však na řešení důležitější věc než nedostatečný oděv. Vrátil se a podal jí lejstro i svíčku.

„Tuhle zprávu jsem dostal před několika dny, ale ignoroval jsem to. Jako korunní princ dostávám výhrůžky a vyděračské dopisy v jednom kuse. Přečti si to a řekni mi, že to není pravda."

Rychle přelétla řádky a se slzami v očích přikývla.

„Kdybych si vzal Valentinu zabila bys nás?"

„Neměla bych na vybranou."

„Každý má na vybranou."

„Já ne," vypravila ze sebe ztěžka a cítila, že se začíná dusit. Proto rychle dodala: „Byla jsem přinucena vypít nápoj poslušnosti."

Alastair reagoval rychle. Obkročmo se posadil na Marien a koleny jí přitlačil ramena tak silně, že se nemohla pohnout, potom sáhnul pod polštář, zpod kterého vylovil dýku a přitiskl ji na její hrdlo.

„Já mohu naštěstí používat svou svobodnou vůli a tohle dělám zcela při smyslech."

„Prosím, dokonči to. Snažila jsem se zabít, ale nešlo to. Kouzlo mi brání v tom, abych si sama ublížila. Udělej to, se smrtí jsem už smířená."

Dívala se mu do očí, ve kterých se zračila celá škála emocí a tiše zopakovala svou prosbu. Ucítila, jak přitiskl nůž o něco silněji, ale smrt nepřišla. S prudkým výdechem se svalil na postel vedle ní.

„Shniješ v pekle," ulevil si.

„To vím."

Chvíli bylo ticho. Marien se postupně uklidňovala, a i z Alastaira brzy pocítila klid. Přála si, aby si s ním mohla normálně promluvit, říct mu všechno, co měla na srdci a vyslechnout si jeho příběh, ale víc už ze sebe dostat nedokázala.

Princ to však nejspíš pochopil a začal podivný monolog.

„Naši špehové sice neodhalili tvou výměnu s Valentinou, ale vědí toho dost. A zbytek si dokážu domyslet. Tu zbraň z tebe udělal Edmund Wickes. A ten dopis, který si četla, psal také on. Zřejmě se potřeboval pojistit pro případ, že by všechno prasklo. Měl by důkaz, že nás varoval. Předpokládám, že něco podobného napsal i Raynardovi. Dobře, jsem ochotný připustit, že k té záměně došlo omylem, a i dalších pár věcí, které mi v tom nesedí, ale..." otočil se na bok a podíval se na Marien. „Tohle všechno má jediný důvod, abych si nevzal Valentinu, ale kdybych si vzal tebe..."

Marien zaúpěla. Tohle bylo špatně. Všechno to bylo špatně. Neměla šanci, ani princ by ji neochránil. Nemohla celý život lhát a už vůbec ne zradit Valentinu.

„Nesmírně mi lichotíš, ale... Prošla jsem výcvikem a ten zahrnoval i lekce lásky." Nechtěla lhát, ale tentokrát musela. „Nezbylo nic, co bys mě mohl naučit. Navíc už miluju někoho jiného."

„To ti nevěřím. A koho?"

„Jeho obraz přišel společně s portréty ostatních nápadníků. Ten muž se nikdy nedostavil, ale jeho oči mě uhranuly. Stejný obraz jsem viděla i tady. V té malé studovně na konci chodby. Ten muž je ti podobný, ale oči jsou jiné."

„Arren," rozesmál se Alastair nahlas. „Ty ses zamilovala do mého bratra Arrena. A dokonce ani ne do něj, ale do jeho obrazu. No, hodili byste se k sobě. Černá ovce rodiny, republikán."

„A přesto jste se na tom únosu dohodli společně," vpálila mu do tváře.

Tohle si vymyslela, plácla první věc, která ji napadla, ale podle princova výrazu okamžitě poznala, že se trefila.

„To jste se domluvili vy?" zopakovala nechápavě. „Ale proč?"

„Ty máš své důvody a já taky," zamračil se Alastair. „Tak proč jsi sem vlastně přišla?"

„Kvůli Conallovi."

„A to je zase kdo?"

„Jeden vězeň."

„Nic jiného bych od tebe ani nečekal," ušklíbl se Alastair, ale nakonec jí přece jen slíbil pomoc.

***

Valentina musela svůj plán změnit. Amy se bála, a nejspíš právem, že by byla za její útěk potrestaná.

Nakonec přišla s plánem naprosto geniálním a na příležitost k jeho provedení nemusela dlouho čekat.

Jelikož byla zavřená už více než tři měsíce, Zayne polevil v ostražitosti a když ráno odešel na obvyklou pochůzku, nechal doma na hlídání jen dva největší hlupáky.

„Přines mi prosím tě odvar z vrbové kůry a dva lokte čistého plátna. Mám své dny," křikla na něj přes mříž a Zayne za hlasitého smíchu mužů, opustil jeskyni.

Chvilku počkala a pak zavolala na hlídače hrající opodál karty.

„Chlapi, tady máte každý láhev pálenky, dejte si, ale prosím vás nerušte mě, půjdu si ještě lehnout."

Muži se lačně natáhli po pálence.

Valentina se schovala do výklenku jeskyně a Amy si povídala se smotanou dekou pod peřinou. Jakmile muži přestali sledovat kobku, odstranila princezna rychle mříž odemkla dveře a protáhla se dovnitř. Amy za ní zase uvedla vše do pořádku a předstírala, že pečuje o nemocnou.

Valentinu ovanul studený vzduch. Křesadlem zapálila jednu z pochodní, kterých tam měla připraveno rovnou několik a uvázala provázek na vnitřní stranu dveří. Musela si dodat odvahy, než udělala první krok, chodba byla tmavá a úzká, ale neměla jinou možnost.

Říká se, že nejtěžší je první krok, ale pro ni byl stejně těžký i ten druhý, třetí a tisící. Bála se, byla v ní malá dušička, chodby se všelijak klikatily, zužovaly a zase rozšiřovaly, a hlavně křížily. Pochopila proč ji Zayne varoval, tohle byla rovnou několika úrovňová síť. Chodby se táhly nejen dopředu a dozadu, ale i nahoru a dolů a doslova do všech stran. Některé křižovatky nabízely až pět možností, kudy se vydat.

I když denně trénovala se Zaynem, nebo jiným z mužů, odvykla dlouhým pochodům a brzy ji začaly bolet nohy. Už ani nepočítala, kolikrát se vrátila na začátek a později k některé z křižovatek, aby začala znova. Ztratila pojem o čase a vyčítala si, že si nevzala aspoň láhev s vodou. Vyčerpaná, hladová a žíznivá došla na konec klubíčka a téměř ve stejný okamžik jí zhasla pochodeň. Klesla na zem, křečovitě se držela konce provázku a rozbrečela se.

Její oči si pomalu přivykaly tmě a snad i díky tomu uviděla to, co by s pochodní přehlédla. Světlo na konci tunelu.

Rozhodovala se jen okamžik. Pustila se provázku a vydala se za světlem. Netrvalo dlouho a mohla se konečně nadechnout čerstvého vzduchu.

Zpátky se vrátila hlavním vchodem. Opilí hlídači tvrdě spali, a tak se mohla nepozorovaně vrátit do své kobky a zamknout za sebou. Netrvalo dlouho a vrátil se i Zayne s muži. Venku už se stmívalo, takže byla pryč celý den.

Poděkovala Amy a dala jí jako odměnu prsten a několik zlatek.

„Vyšlo vám to, milost slečno?" zeptala se Amy na odchodu.

„Lépe než jsem čekala," potvrdila Valentina.

Pak se umyla, vyčesala z vlasů pavučiny, převlékla se a počkala na Zaynea.

Přinesl jí večeři a věci, o které si řekla.

„Rád vidím, že už je ti lépe," pozdravil ji.

„Trpím jako zvíře, ale dovedu se překonat," odpověděla s úsměvem. Pak ale zvážněla a dodala: „Zayne, přines prosím láhev vína, mám pro tebe důležitou zprávu a bude to dlouhý rozhovor."

Podíval se na ni nechápavě, ale udělal to, co chtěla.

Sama nalila víno do skleniček a přiťukla si s ním.

„Nezačali jsme dobře a chyba byla nejspíš na obou stranách, ale dnes nehledej v mých slovech žádnou jízlivost."

„Stalo se něco?" podíval se na ni, jako kdyby skutečně měla horečku.

„Povím ti všechno, ale nejdřív mi musíš slíbit, že zůstaneš v klidu. Je to jen pro tvoje uši, nechci vzbudit pozornost žádného z tvých přátel."

„Slibuju, povídej."

„Nebudu jen mluvit, dneska ti dám i důkazy. Když dojdeš k těm zamřížovaným dveřím, zjistíš, že mříž jde snadno odstranit a dveře jsou odemčené. Zevnitř na kování je přivázaný vlněný provázek a když se ho budeš držet, provede tě bezpečně labyrintem. V místě, kde provázek končí, uděláš přesně sto třicet dva kroků a dostaneš se ven. Myslím, že už tohle se dá snadno dokázat, ale já jsem zašla ještě dál, přesněji řečeno až do vesnice."

Vstala od stolu a přinesla uzlík z květovaného šátku, ze kterého pomalu vyndala kalíšek na pálenku se jménem hostince, jízdní řád dostavníku a mapu místa, kde se nachází, kterou jí ochotně nakreslila bodrá paní hostinská, a ještě přidala varování, aby se vyhýbala dračím jeskyním.

„Mohla jsem utéct a neudělala jsem to, proto věřím, že si konečně zasloužím tvoji důvěru."

„Prostě sis jen spočítala, že bych tě stejně brzy chytil."

„Kdepak," zavrtěla hlavou Valentina, „Nepoznal bys mě, ani kdybys se mnou mluvil," vytáhla z kapsy poslední trumf v podobě řetízku s diamantovým přívěskem a pověsila si jej na krk.

Přímo před jeho očima se změnila ze zelenooké plavovlásky v modrookou kudrnatou brunetu s pršákem a plnými rty.

Zayne ztuhl jako socha a nějakou dobu tak zůstal, než se zmohl na slovo.

„Kdo jsi?"

„Valentina. A ty?"

„Arren."