13. kapitola – Jehla a nit

Valentina byla připravená. Zámek dveří uměla kdykoliv odemknout, mříž byla vyviklaná a jen tak zlehka nasazená, a Marieniny vlněné ponožky a rukavice rozpárané a smotané do slušně velkého klubíčka. Doufala, že jí klubko vlny bezpečně provede labyrintem chodeb. Na rozdíl od těch zabedněnců četla a dobře věděla, co je to Ariadnina nit.

Teď už zbývaly jen dvě věci. Amyina pomoc a vhodná příležitost. Té příležitosti se možná dalo trochu vyjít vstříc.

„Napiješ se?" zastavil se Zayne u její mříže a podával jí sklenici vína.

„Kdybych věděla, že mě navštívíš, vzala bych si na tu příležitost své nejlepší šaty a nechala bych si upravit vlasy. No, co se dá dělat, pojď dál," usmála se a ukázala na malý stolek se dvěma židlemi, u kterého většinou sedávali.

Zayne odemkl mříž a vešel dovnitř. Nezůstalo jen u sklednice vína, společně povečeřeli a popíjeli až do pozdních hodin. A povídali si, samozřejmě hlavně o republice. Byly to většinou jen krásné sny, ale hodně z toho bylo i reálného a dalo by se uskutečnit.

„Přemýšlel jsi o kompromisu?" zeptala se Valentina, když už nějakou dobu poslouchala jeho vyprávění.

„Co tím myslíš?"

„Parlamentní monarchie. Prý jsou země, kde to funguje."

„S tím by král Harold nikdy nesouhlasil," odfrkl si Zayne. „Ten chce buď všechno, nebo nic. Revoluce je jediná cesta."

„Revoluce," ucedila Valentina. „Pořád jen mluvíš o svobodě a rovnoprávnosti, ale držíš mě za mřížemi, jako zločince. Myslím, že je na čase, abys mě pustil, slibuju, že neuteču."

„To nejde," zavrtěl hlavou. „Je to i pro tvoje dobro a hlavně bezpečnost."

„Zajímavé, jak se dá všechno obalit do krásných a ušlechtilých slov. Tak víš co, když už tu musím zůstat, tak mi to tady trochu zpříjemni."

„Tos mohla říct hned," naklonil se k ní, odhrnul jí z tváře pramínek vlasů a lehce ji políbil na rty.

„Tohle jsem nemyslela," odstrčila ho.

„Jsi si jistá? Příjemnější zpestření si nedokážu představit."

„Já jo. Hoď mi sem občas lahev nebo dvě pálenky."

„Věděla princezna, že její dvorní dáma chlastá?"

„Jsem prostě zkažená," ušklíbla se.

„Tak dobře. Jednu ti můžu dát třeba hned." Opustil její kobku, pečlivě za sebou zamkl a po chvíli se vrátil s lahví pálenky, kterou jí podal přes mříž. „Nevypij to všechno najednou."

„Neměj strach," odvětila stroze.

Položila se na postel a zírala na strop, ze kterého visely drobné krápníky. Na chvíli věřila, že by ji Zayne přece jen mohl pustit, ale nestalo se tak. Teď už ji skutečně nezbývalo nic jiného než utéct.

***

Pozorovala ho, jak se probouzí a bylo jí líto, že ta noc, kdy k sobě měli blíž než jindy, už končí.

„Musím ti převázat ránu," zašeptala, když otevřel oči.

„Co se stalo?" zeptal se nechápavě, sykl bolestí a chytil se za hlavu. Teprve pak si všiml i ovázané paže.

„Zřejmě máš kocovinu. Když jsem ti šila tu ránu, trochu jsi to přehnal s pitím," vysvětlila a podala mu sklenici studené vody.

„Ty jsi mě zašívala?"

„Musela jsem, bylo to moc hluboké, určitě bys vykrvácel, ale jak jsi k tomu zranění přišel, to už nevím."

„Začínám se rozpomínat," zasípal Alastair a znova se napil vody. „Byl jsem u milenky a její manžel se nečekaně vrátil domů."

Tohle nepotřebovala slyšet. Doslova pocítila fyzickou bolest, jak ji bodlo u srdce. Nemělo cenu žárlit, nepatřil jí a nikdy nebude, ale nemohla si pomoct. Sklopila oči a raději se soustředila na převaz. Rozmotala obvaz, do kterého se přece jen vsáklo trochu krve a prohlédla ránu. Teď v denním světle viděla, že by to dokázala zašít i lépe, ale rána vypadala dobře, už nekrvácela a hezky se zatáhla.

„To jsi šila ty?"

„Nedal jsi mi na výběr, když jsi tady o půlnoci zaklepal."

„Asi jsem dobře udělal," usmál se.

Neodpověděla, měla vztek. Možná nepodváděl ji, ale rozhodně podváděl Valentinu. Chtěl si ji vzít a zatím si krátil čas u milenky, a ještě k tomu u vdané. Tohle probuzení přišlo v pravou chvíli, znova si uvědomila, proč by ho nemohla nikdy milovat.

Ustřihla kus čistého batistu, vylila na něj poslední zbytky pálenky, která zůstala na dně a očistila ránu a její okolí, potom připraveným pruhem plátna, ránu opět úhledně zavázala.

„Za týden ti vyndám stehy."

„Děkuji, to už zvládnu sám. Kde ses to naučila?"

Málem už mu začala vyprávět o podivných existencích, které si matka vodila domů, ale na poslední chvíli se kousla do rtu.

„To víš, od tří let sedím u okna a vyšívám. Musela jsem se držet, abych ti na tu ruku nevyšila monogram."

„Doufám, že to zůstane mezi námi."

„Co si o mně myslíš?" odpověděla skoro dotčeně.

„Promiň, ale musím se ujistit. A hlavně nesmím kompromitovat tu dámu."

„Dámu," odfrkla si Marien a byla ráda, když si Alastair posbíral své věci a odešel.

Odpoledne se konal soud. Marien se chtěla vymluvit na nevolnost a zůstat ve své komnatě, ale znova si připomněla, že jedná v zastoupení Valentiny a budoucí královna by měla o takových věcech vědět. Ač nerada, dostavila se do trůnního sálu a zaujala své místo vedle Alaistairovy matky.

Z deseti odsouzených si jeden vyslechl doživotí a zbylých devět trest smrti. Mezi odsouzenými k smrti oběšením byla i stařenka obviněná z čarodějnictví a...

Conall!

Málem ho nepoznala. Byl hubený, špinavý, potrhaný a zakrvácený, jak ho bičovali, ale byl to on.

Její srdce se téměř zastavilo. Zamilovanost, kterou k němu kdysi pociťovala už byla pryč, ale přátelství zůstalo. To, co spolu prožili, se nedalo zapomenout.

Měla chuť padnout na kolena prosit krále o milost, ale věděla, že by to bylo zbytečné. Navíc by musela vysvětlovat odkud se znají a pak tu byla ještě další věc. Conall ji vlastně neznal. Ne v téhle podobě. Pro něj byla hnědooká zrzka s pihami na nose. Tohle musela dobře promyslet.

Popravy se konaly jen jednou měsíčně, nebo u příležitosti nějakých významných dnů a většinou se ani na všechny odsouzené nedostalo. Mnoho z nich hnilo v temných kobkách pod palácem i několik let. Času tedy měla dost. Jenomže Conall byl vyhublý na kost a do otevřených ran mohl dostat kdykoliv sněť.

Když už se nejednalo jen o ni, bylo najednou snazší, dodat si odvahu, přesto jí trvalo několik dní, než uprostřed noci vklouzla do Alastairovy ložnice.

„Co tu děláš?" zavrčel rozespale. „Na stehy je ještě brzy."

„Potřebuju s tebou mluvit."

„To sis nemohla vybrat lepší chvíli?"

„Podruhé už nenajdu odvahu."

„Tak povídej, co je tak choulostivé, že jsi k tomu našla odvahu až po půlnoci," zeptal se a naznačil jí, aby se posadila na kraj postele.

Váhavě poslechla, ale nevypravila ze sebe ani slovo.

Tentokrát o tom přemýšlela, dokonce i polohlasně trénovala, aby věděla, co zvládne říct a co ne, ale bez lži se to neobešlo a ona už mu lhát nechtěla. Kvůli Conallovi však nakonec dokázala sebrat veškerou vůli, kterou měla a začala se svěřovat.

„Nejdřív potřebuju vědět, že ti můžu věřit."

„Myslel jsem, že tohle už máme vyřešené."

„Prosím."

„Slibuju. Ať už mi potřebuješ říct cokoliv, bude to u mě v bezpečí." Na stvrzení svých slov ji vzal za ruku. „Jsi jako kus ledu," zvolal a navzdory jejím protestům ji položil vedle sebe a přikryl. „Nemusíš se bát, nikdo si netroufne sem přijít, a navíc jsi už téměř moje žena. Věř mi, že jsem proti dohodnutému sňatku protestoval, pohádal jsem se s otcem, na nějakou dobu jsem se odstěhoval pryč, ale pak jsem tě viděl a... teď, když jsem tě poznal..."

„Vůbec mi to neulehčuješ," přerušila ho Marien zoufale.

„Pst," položil jí ukazováček na rty a lehounce ji pohladil a pak políbil na to samé místo. „Uklidni se, ať je to cokoliv, spolu to zvládneme, Valentino."

„Nejsem Valentina!" vyhrkla.

Tajemství bylo venku.