12. kapitola – Táhni, máš bílé

Valentina si s tou myšlenkou pohrávala každý den. Byla už v jeskyni dost dlouho na to, aby odpozorovala, jak to tam chodí. Všimla si, kdy muži odchází pryč, kdy se vracejí a kolik jich zůstává v jeskyni, aby ji hlídali. Většinou to byli jen dva.

Rovněž si dobře prohlédla hlavní jeskyni i přilehlé výklenky a chodby. Díky mnoha malým kruhovým průduchům, které dovnitř pouštěly denní světlo a odváděly kouř, si dokázala spočítat, že jsou dobrých padesát stop pod povrchem, možná ještě hlouběji a úzká chodba, by tak mohla být, opravdu pěkně dlouhá. Hlavní dóm byl totiž neuvěřitelně vysoký a rozlehlý. Jako kdyby se uprostřed jícnu pradávné sopky utvořila obrovská vzduchová bublina a vytvarovala tak ten velkolepý vnitřní prostor. Postranní výklenky pak sloužily jako ložnice, skladiště, spižírny a její vězení.

Pomalu připravovala plán k útěku. Jestli měla něčeho opravdu hodně, tak to byl čas. Potřebovala jenom dvě věci, trpělivost a Amyinu pomoc. Trpělivá byla dost, ale stále nevěděla, zda může Amy věřit. Jejich přátelství se prohlubovalo, ale dobře věděla, že lidé se kolikrát dovedou přetvařovat celé roky. Musela to prostě risknout.

Zatím nebylo kam pospíchat. Využívala všeho, co se mohla naučit, výcviku i informací, které jí Zayne poskytoval. Ty informace většinou prozradil nevědomě, ale Valentina měla čas přemýšlet a pochopila často i to nevyřčené. Zmínku o počasí, nápis na soudcích s pivem, či jména měst a vesnic z hovoru mužů. Z toho všeho už měla docela dobrou představu o tom, kde se nalézá. Gratulovala si, že dávala při geografii pozor, a proto si byla téměř jistá, že celé to několikadenní cestování mělo jediný důvod. Zmást ji. Pravděpodobně se nalézala jen několik mil, za nejjižnější hranici jejich království, nedaleko od místa, kde se protínaly všechny tři hranice. Nemohla si být sice zcela jistá, ale byla ochotná si na to vsadit.

Dveře se naučila odemykat už dávno a vytrvale pracovala i na odstranění mříže. Stačilo jen viklat, viklat a viklat.

„Přišel jsem si zahrát šachy," přerušil Zayne její myšlenky.

„Chceš zase prohrát?" ušklíbla se.

„Posledně jsem vyhrál."

„To byla náhoda, nesoustředila jsem se."

„Díky, už vím, jak na tebe," zasmál se.

„Zlato, takový muž, ze kterého by se mi podlomila kolena, se ještě nenarodil," odpověděla vážně a rozložila figurky na šachovnici.

„Zatím se nenarodila žena, kterou bych nedostal."

„Co třeba já?"

„Myslím z těch, které jsem chtěl."

„Jsem ráda, že je to vzájemné, z toho zablešeného plnovousu mi už od pohledu naskakuje vyrážka. Vezmi si klidně bílé."

„Ne, děkuji, nebojím se výzev," zamračil se Zayne a obrátil šachovnici černými k sobě.

Snad to byla jen náhoda, že se hned příštího dne oholil.

A Valentině se podlomila kolena.

***

Marienin čas se krátil.

„Král Raynard konečně přislíbil osobní návštěvu," oznámil Alastairův otec při snídani.

Zbledla jako stěna a měla co dělat, aby na ni nikdo nic nepoznal.

Víc toho král Harold neprozradil, ale měl dlouhé jednání s Alastairem, který se jí pak svěřil, že pokud nedojde ke shodě mírovou cestou, čeká je nejspíš válka. Ani jeden z panovníků nechtěl ustoupit.

Měla jen dvě možnosti. Utéct, nebo říct Alastairovi pravdu.

A potom ji napadla ještě třetí možnost, naprosto šílená. Nedokázala se zabít, ale možná by mohla spáchat něco, za co by ji popravili.

Okamžitě ji však zavrhla a vynadala si za své podle myšlenky. Dokud jednala v zastoupení princezny Valentiny, nemohla udělat nic, co by jí ublížilo.

Čekala tedy na vhodnou příležitost, aby mohla říct Alastairovi pravdu a doufala, že bude schopná ji vyslovit. Pokud ne, nejspíš ji král Raynard sám odvede na popraviště, až zjistí, že není jeho dcera.

Šla spát s těžkou hlavou. Ať přemýšlela, jak chtěla, nenacházela správné řešení. Nejraději by se vzdala krásných šatů, měkké postele a vybraných jídel a vrátila se k matce do prádelny. Tam měla jen jednu starost, jak zaplnit žaludek.

Byla hluboce zabraná do svých myšlenek, takže když se otevřely dveře a nějaký muž vešel dovnitř, neubránila se výkřiku.

„Tiše, to jsem já, Alastair," jedním skokem byl u ní a zacpal jí pusu.

Přikývla a on ji opět pustil.

„Co tady děláš?"

„Potřebuju pomoc, ale rychle nebo vykrvácím. Umíš šít?"

Znova přikývla.

Drsný život mezi chudinou ji naučil na nic se neptat a rychle jednat. Otázky mohly klidně přijít až potom.

Rozžehla tedy svíčku a od ní zapálila další. Potřebovala co nejvíc světla.

Alastair si mezitím sundal kabátec i košili. Rána na horní straně paže nebyla dlouhá, ale zato hluboká.

„Musím ti to vyčistit. Ve studovně je kabinet s likéry, myslím, že jsem tam viděla pálenku," řekla spíš sama pro sebe a zmizela na chodbě.

Vrátila se za okamžik i s lahví čiré tekutiny, vyčistila mu ránu a podala mu láhev, aby vypil zbytek. Potom našla v košíku s vyšíváním tenkou jehlu a to nejčistší hedvábí a pustila se do práce. Nedělala to poprvé a věděla, že v podobných případech záleží víc na rychlosti než na úhlednosti, přesto byla s výsledkem spokojená. Sedm krátkých stehů v pravidelné vzdálenosti zdobilo Alastairovu paži.

Netrvalo jí to dlouho, přesto stačil princ během té krátké doby dopít láhev, která byla téměř plná, a usnout v Marienině posteli.

Zavázala mu ránu čistým plátnem, aby krev neprosákla na povlečení, zula jeho vysoké boty a nohy, kterýma se stále dotýkal podlahy, mu položila na postel.

Rozhodla se, že přespí na pohovce, ale nedokázala se hnout z místa. Alastair byl špinavý, chrápal, a z pootevřených úst mu tekla slina, přesto měla pocit, že v životě nic dokonalejšího neviděla.

Byl přesně v tom věku, kdy měl charisma zralého muže a zároveň v něm stále zbývalo ještě dost chlapeckosti. Jeho postava byla štíhlá, bez jediného kousíčku přebytečného tuku, svaly se na něm rýsovaly, i když uvolněně ležel.

Všimla si, že jeho paže a hrudník pokrývá víc zhojených ran než ta, kterou právě ošetřila. Samozřejmě nemohla vědět, jak vznikly, ale tušila, že některé z nich při výcviku a jiné nejspíš při lovu.

Bříškem ukazováčku pohladila zavázanou paži. Možná, že za jeho život těch jizev přibyde mnohem více, ale tahle bude už na pořád jen a jen její.

Dodala si odvahy, posadila se na kraj postele, sklonila se a políbila ho na tvář. Víc se neodvážila. Potom si povzdechem vzala polštář a deku a šla spát na pohovku.

Tohle už nemohla dlouho vydržet. Naprosto zoufale si přála, aby se mohla s Valentinou vyměnit zpátky. Neuměla se chovat jako princezna, bylo jen otázkou času, kdy někdo pojme podezření a ze všeho nejhorší bylo, že se zamilovala do muže, kterého nemohla nikdy mít. Který patřil Valentině. A který byl první na seznamu Edmundových nepřátel.