11. kapitola – Volební právo

Říká se, že člověk si zvykne na všechno a nejspíš je to pravda. Valentina si po měsíci zvykla i na svou malou kobku.

Marien počítala s tím, že se stane zahradnicí a její zavazadlo tak obsahovalo praktické šaty, k jejichž oblečení Valentina ani nepotřebovala komornou. Našla v něm i další užitečné věci. Knihy, vyšívání, křesadlo, svíčky, vlněné rukavice a ponožky, které spolu kdysi koupily na trhu, a hlavně slušnou zásobu bavlněných pruhů látky, vzorně obháčkovaných, které ocenila, když nastaly její dny.

S úsměvem pak Zaynea poprosila, aby je pro ni vypral. Teprve poté se uvolil a přivedl mladou dívku, která jí měla pomáhat.

Valentina si Amy okamžitě oblíbila a nesčetněkrát se kvůli ní se Zaynem pohádala. Přes své zamřížované dveře dobře viděla, jak jeho muži Amy zneužívají ke svým choutkám.

„Vytáhl jsem ji z bordelu. Ať je ráda, že je tady," ohradil se Zayne.

„Jestli si takhle představuješ tu svoji republiku, tak s mojí pomocí nepočítej," odplivla si nad ním.

Svou frustraci si pak na něm vybila při každodenních trénincích, kde mu nedala nic zadarmo. V bojových uměních se sice nikdy necvičila, ale skvěle jezdila na koni a díky mnoha letům baletní průpravy byla mrštná, ohebná a perfektně držela balanc. A právě to byla její silná stránka. Kdykoli si vzpomněla, dokázala Zaynea vyvést z rovnováhy, takže každou chvíli upadnul a válel se v prachu. Jeho to pokaždé rozzuřilo, tím spíš, že se mu muži smáli. Valentina se však nedala, jakmile odhalil jeden její trik, okamžitě přišla s dalším.

Postupně se zlepšovali oba. Ona se naučila práci s mečem a on se přestal spoléhat pouze na sílu.

Navzdory neustálým hádkám a otevřenému nepřátelství za ní chodil každý večer do cely a při společné večeři pomalu skládali mozaiku toho, co o sobě potřebovali vědět.

Každý den jí vysvětloval, jak by si představoval republikové zřízení a ona kupodivu dokázala vidět, že na tom něco je. Ovšem stejně tak dokázala vidět slabiny.

„Z jakého důvodu bys nedal volební právo ženám?" zeptala se při jedné z večeří.

„Ženy přece vůbec nerozumí politice. Na to, aby dokázaly skutečně zodpovědně rozhodnout o budoucnosti musí mít v hlavě víc, než jen recept na nedělní nádivku."

„Sám jsi nádivka. Kdyby byly ženy hloupé, tak bych tě pětkrát za sebou neporazila v šachu."

„Dobře, jsem ochotný uznat, že existují i výjimky, ale kvůli jedné ženě z tisíce neohrozím blaho země."

„Blaho země? To pravé ženy chtějí pro své děti blaho země. Ne jako muži, kteří chtějí jen moc a majetek a všechno by řešili válkou."

„Prostě žena má stát u plotny, a ne se cpát do politiky."

„Věř mi, že i od té plotny, má žena kolikrát větší přehled než muž," nedala se Valentina. „I obyčejná žena a matka musí dobře počítat, aby vyšla s mužovou výplatou, musí vědět, kolik bude potřebovat zásob na zimu, aby jí nic nescházelo, ale ani nezbylo, protože dobře ví, že si nemůže dovolit nic vyhodit. Musí si spočítat, kolik bude potřebovat mouky, oleje a plátna, kolik brambor může rodina sníst, aby jim na jaře zbyly nějaké na zasazení. Které z jejích dětí potřebuje nové boty a zda je lepší koupit je u obuvníka z horního konce, nebo radši u konkurence. Musí si dát stranou peníze na nenadálá vydání a být za dobře s krupařem, protože je ochotný dát jí na dluh. Věř mi, že ženy mají ekonomiku v malíčku."

„To je běžný chod domácnosti."

„A přesto nám svobodní muži a vdovci denně dokazují, že to sami nezvládnou. Nehledě na to, že neexistují jen malé domácnosti. Třeba taková královna Sophie, řídí všechno, co se děje v zámku, dohlíží na všechny zaměstnance, zásobování, stravování dvořanů, poddaných i vojska. Ví, kolik mají koní a dobytka, stará se o finance na obnovu a rozšiřování zámku a dohlíží na řemeslníky, a u toho všeho ještě musí vypadat svěže a půvabně. Řídit manufakturu se stovkami zaměstnanců je proti tomu hračka."

„Proto se nikdy nevdáš," uzavřel Zayne debatu. „Jsi napůl chlap."

Valentina se jen usmála. Možná ho nepřiměla změnit názor, ale rozhodně o tom přemýšlel. Dokonce se k tomu sám ještě jednou vrátil, ale ani tentokrát se nedobrali žádné shody. Zayne neustále tvrdil, že ženy nemají dostatek znalostí a vědomostí k něčemu tak důležitému.

„Neexistuje nic snadnějšího. Prostě jim neodepírejte vzdělání, naopak, zaveďte povinnou školní docházku i pro ženy."

„Já osobně proti tomu nejsem. Ale takovou ženu si pak žádný muž nevezme. Nikomu se nebude líbit, pokud bude jeho manželka vzdělanější než on."

„Aha, takže jsme u toho. Nejde o to, že by ženy a dívky nebyly dost chytré na to, aby pochopily politiku, ale že by to urazilo mužskou ješitnost. Víš co, pořádně si to promysli a až budeš mít pořádný program, možná tě s tou republikou i podpořím."

Zayne byl nedůtklivější než předtím, ale Valentině to nevadilo. Řekla si, že sice nemůže změnit život všem ženám, ale může ho změnit aspoň jedné.

Každou volnou chvíli, která jí zbývala, věnovala Amy. Začala ji učit číst, psát a počítat a její snaha nemohla padnout na úrodnější půdu. Amy se jí měnila před očima.

***

Marien si krále neoblíbila, nepokrytě jí dával najevo, že pro něj není a nikdy nebude nic jiného než zboží. Zato královna Isabella k ní byla milá. Často spolu vyšívaly a královna se skoro až omlouvala za politické tahy svého manžela.

A pak tu byl Alastair. Za poslední měsíc se sblížili. Už dávno věděla, že není nevzdělaný barbar a lhala by, kdyby řekla, že se jí nelíbí, ale ona nebyla Valentina. Princ nebyl pro ni. Musela si neustále opakovat, že se do něj nesmí zamilovat a držet své srdce zamčené. Trochu jí v tom pomáhalo, že s ním v lecčems nesouhlasila.

Každý čtvrtek se například konal soud, kterému mohla Marien přihlížet. Král soudil většinou těžší zločiny, o zbytek se postarali soudci. Občas však soudil i několik dalších případů, a podle Marien, ne vždy spravedlivě. Lidé, kteří věděli, že je bude soudit král, se už předem třásli strachy a Alastair neudělal vůbec nic, aby jim pomohl.

Kdykoli se jí zdálo, že jeho oči jsou podobné muži z obrazu, vzpomněla si na ženu odsouzenou za smyšlené cizoložství, nebo babičku, která měla na starosti pět vnoučat a ukradla pro ně trochu starého chleba, a hned pocítila úlevu. Toho muže by prostě nemohla nikdy doopravdy milovat.

Zbabělec však nebyl a když to muselo být, dokázal se s otcem i pohádat. Vymohl pro Marien lepší pokoj a volnější režim, takže se spolu mohli projíždět na koni pod záminkou, že jí musí ukázat království.

To ji bavilo, nehledě na to, že předci krále Harolda si ze společného království zabrali ten nejkrásnější díl. Stačilo popojet kousek za městské hradby, opustit špinavé uličky a mohli se kochat krásou kopců, lesů a jezer.

„Vykoupeme se?" navrhl Alastair při jedné z jejich projížděk, když se jim zcela výjimečně podařilo opustit palác bez doprovodu stráží.

Marien zrudla a zavrtěla hlavou.

„Neumíš plavat?"

„Umím," odpověděla a zvedla bradu. Vyrůstala s vesnickými dětmi a plavat uměla skoro stejně brzy jako chodit. „Ale jednak se to nehodí a jednak je zima."

Byl sice teprve konec dubna, ale jižní poloha zaručovala teplejší podnebí a navíc, zima jí nevadila. Kolikrát si s matkou nemohly dovolit ani dřevo, natož uhlí a o teplém oblečení si také mohla nechat jen zdát.

„Mám svoje místo, tam nás nikdo neuvidí," nepřestával naléhat. „Rozcuchané vlasy svedeme na vítr a zpátky do šatů ti pomohu. Korzet umím zašněrovat lépe než komorná."

Marien se kousla do rtu. Pocítila žárlivost a vůbec se jí to nelíbilo. Dobře si všimla, jak se na prince dívají všechny ženy a dívky starší patnácti let a bylo jí jasné, kolik z nich už se vystřídalo v jeho posteli. Už kvůli tomu měla odmítnout, přesto uslyšela sama sebe, jak vyslovuje souhlas.

Následovala ho za husté keře, kde skutečně měli dostatek soukromí.

„Věříš mi?" zašeptal přiškrceným hlasem, když ji začal svlékat.

Znova přikývla, i když měla chuť utéct.

Alastair ji opatrně rozšněroval šaty a potom i korzet, přehodil je přes větev, aby se nepomačkaly, a ještě opatrně sroloval její hedvábné punčochy.

„Asi bude lepší, když si sundáš i spodní košili. Holé tělo uschne lépe než látka. Neboj, nebudu se dívat. Počkám, až budeš ve vodě, a teprve pak se otočím."

Marien neodpověděla, rychle svlékla i poslední zbytek oblečení a vběhla do ledové, ale křišťálově čisté vody jezera. Zůstala k němu obrácená zády, dokud se i on nesvléknul a nedoplaval k ní.

„Měli jsme počkat, až bude tma," smál se. „Ta voda toho moc neskrývá."

„Lituju, že jsem s tím souhlasila."

„Promiň, ale jinak se nemáš za co stydět, jsi nádherná. Ještě hezčí než obraz, který nám tvůj otec poslal."

„Ty také vypadáš lépe než na obraze," vrátila mu lichotku, která byla naprosto zasloužená. Obraz nedokázal zachytit světlo v jeho očích, když se usmíval, ani jeho naprosto dokonalou postavu. „Vypadáš mladší, podle obrazu jsem myslela, že je ti nejmíň sedmadvacet," dodala, aby mu trochu srazila hřebínek.

„Je mi sedmadvacet," odpověděl dotčeně.

„Jenomže mně je sedmnáct," ušklíbla se. „Každý, komu táhne na třicítku, je pro mě stařec."

„Zlato," řekl tichým a hlubokým hlasem, „řekni jediné slovo a ukážu ti, co dokáže sedmadvacetiletý stařec."

Nasucho polkla. Měla chuť říct jakékoliv slovo, vyprovokovat ho, aby ji položil na břeh do měkké trávy a ukázal jí, nejlépe opakovaně, všechno, co umí. Její život byl stejně krátký, věděla, že brzy zemře, ale nemohla zničit pověst Valentině.