1. kapitola

Muž vtrhl bez zaklepání do domu. Nebo spíš tam, co kdysi bývalo domem. Polorozpadlá chýše v nejšpinavější a nejchudší částí města držela pohromadě už jen silou vůle.

Žena stojící u necek zvedla hlavu a podívala se na příchozího.

„Sestřenice královny a vypadá jako nejhorší služka," zasmál se. „Vždyť jsem málem zapomněl. Buďto vyhnanství, nebo šibenice."

„Až se přestaneš kochat tím, jaký máš skvělý život, oproti mému, Edmunde, můžeš zase odejít. Na rozdíl od tebe se živím rukama a tohle prádlo musím vyprat, usušit a doručit ještě dnes."

„Klidně, pokračuj, o tebe mi vůbec nejde, Evelyn, jdu za tvou dcerou. Kolik jí je? Jedenáct, dvanáct?"

„Šestnáct. A ať už máš za lubem cokoli, Marien z toho vynech."

„Z čeho, maminko?"

Oba se obrátili ke dveřím, ve kterých stála dívka s prázdným košem.

„Nic, co by se tě týkalo," odsekla Evelyn. „Pojď sem s tím košem a nezdržuj, vypadá to že bude pršet."

Edmund ji ignoroval a udělal pár kroků směrem k Marien.

„Je ještě krásnější, než jsi bývala ty. Je podobná naší princezně, ty zelené oči a plavé vlasy se nezapřou, ale v šestnácti už je na převýchovu pozdě. Budu muset použít záložní plán."

„Řekla jsem ti, ať zmizneš," zasyčela Evelyn.

Ignoroval ji i tentokrát.

„Marien, co bys řekla na to, kdybys odjela se svým strýčkem, žila v paláci a naučila se vybranému chování. Za rok bys mohla pracovat jako společnice mladých šlechtičen. Možná i jako dvorní dáma princezny Valentiny. Pomohla bys matce z chudoby, a ještě by ses dobře provdala."

„Pořád se sápeš na trůn, Edmunde? Já se bez Marien a její pomoci neobejdu."

Edmund se napřímil, uhladil si světlé, bezvadně střižené vlasy, nadzvedl cíp sametového kabátce a sňal z opasku jeden z měšců, jehož obsah vysypal na stůl.

„Víš, že si můžu Marien klidně odvést a nikdo mi v tom nezabrání, ale kvůli starým časům, se chci zachovat slušně. Za tohle si pořídíš dům ve městě, najmeš si služky a pokud budeš chytrá, můžeš začít podnikat. Do konce života se budeš mít dobře."

„Svědomí si nekoupíš," zavrčela Evelyn, ale nespouštěla oči ze zlata na stole.

„Ne, oba se budeme škvařit v pekle, ale můžeme si to čekání aspoň trochu zpříjemnit," souhlasil muž. „Tak co bereš?"

Žena sotva znatelně přikývla.

„Můžete se rozloučit, zajdu zatím do kočáru pro nějaké lepší šaty. Doufám, že ji budou, čekal jsem ji poněkud mladší, ale naštěstí je dost hubená."

Edmund odešel a matka přišla blíž k nic nechápající dívce.

„Nevím, kdy tě znovu uvidím, ale každá matka si přeje pro svoje dítě šťastný a spokojený život a ten ti já poskytnout nemůžu. Vím, že se budeš mít u strýce dobře a jak vidíš, i o mně teď bude postaráno. Slib mi jen jedno, nikdy, ani z donucení nedělej nic, co bude proti tvému přesvědčení."

„Ale já přece nechci odejít," plakala dívka.

„Budeš muset, tohle přece není žádný život. Za dva, za tři roky se vdáš a pak se zase setkáme," naléhala matka. Došla ke krbové římse, uvolnila jeden kámen a zpoza něj vyndala černý plátěný váček, úplně obyčejný. Vysypala z něj do dlaně nádherný zlatý medailon, otevřela a jej ukázala Marien podobiznu krále, když byl ještě mladý a také svoji vlastní.

„To mi bylo jako tobě. Dostala jsem ho, když jsem byla poprvé uvedena do společnosti. Tenhle nápis," ukázala na vybroušená slova, „je důkaz, že jsem královské krve a tím pádem i ty. Nikdy ho nesmíš prodat nebo ztratit."

„Budu ho chránit," slíbila dívka třesoucím se hlasem.

Matka vrátila medailon do sáčku a podala jej dceři právě ve chvíli, kdy vešel do domu Edmund a nesl blankytně modré šaty.

„Tohle si obleč, na cestu to bude stačit a v paláci dostaneš jiné. Musíme se ještě zastavit v lázních," řekl zamyšleně, když viděl její špinavé ruce a mastné vlasy.

Marien šaty váhavě přijala a šla se převléknout. Už v nových šatech se vrátila do místnosti, naposledy matku objala a nechala strýce, aby ji odvedl do kočáru.

„Slibuju, že jí nezkřivím ani vlas a jestli bude tak mazaná jako ty, vezme si možná i prince," zavolal Edmund na Evelyn od kočáru, pak nastoupil a dal kočímu povel k odjezdu.

Následovaly lázně, kde lazebnice vydrhla Marien do ruda, umyla a rozčesala její vlasy a upravila je tak, jak to bylo módní mezi mladými šlechtičnami.

Strýc vypadal spokojeně.

„Ještě uděláme jednu zastávku," oznámil neteři, i když vůbec nemusel, její názor nebyl podstatný. „Zastavíme se u čarodějnice."

Marien se otřásla. O těch ženách slyšela dost na to, aby s nimi nechtěla mít nic společného, ale neměla na vybranou.

„V těch šatech, s upraveními vlasy, jsi Valentine víc podobná, než se mi původně zdálo. Potřebujeme nějaké kouzlo."

Čarodějnice nevypadala ani trochu tak, jak si ji Marien představovala. Žila sice v chalupě uprostřed lesa a měla křišťálovou kouli a černou kočku, ale tam podobnost končila.

Nebyla to žádná ošklivá stařena, ale přibližně třicetiletá, nesmírně krásná, rudovlasá žena.

„Vítám tě Edmunde, co to bude tentokrát," pozdravila muže, jako svého starého známého.

„Mám tady takový malý problém, Cassandro," ušklíbl se a postrčil Marien před sebe.

„Kdybych nebyla vědma, tak bych přísahala, že je to Valentina. Mluvil jsi pravdu. S tímhle esem v rukávu, bys ten trůn i mohl získat."

„Já nechci vládnout."

„Od kdy?"

„Stačí mi, když budu mít značný vliv. Tahat za nitky někde v pozadí se mi zamlouvá mnohem víc."

„Nic jiného bych od tebe nečekala," usmála se Cassandra. „Tak se posaď, mám pro tebe to, co potřebuješ, ale doufám, že na mně nehodláš šetřit."

Edmund odvázal od opasku podobný váček, jaký dal ráno Evelyn a posunul ho před Cassandru. Ta otevřela malou krabičku vykládanou drahokamy a vydala z ní zlatý řetízek s nenápadným přívěskem, diamantem ve tvaru slzy.

„Chtěl jsem prsten," namítl Edmund.

„Prsten jí sundá snoubenec, tohle může nosit stále," pak se podívala na Marien a pokračovala: „Jsi příliš podobná naší princezně, a to nemůžeme dopustit, tenhle amulet tě učiní neviditelnou. Samozřejmě ne doslova, ale nikdo neuvidí tvou pravou podobu. Kdyby tě portrétovalo deset nejlepších malířů, každý by namaloval něco jiného. Neboj, tvá krása ti zůstane. Sice se s princeznou ještě nejmíň rok nesetkáš, ale nechceme, aby se rozkřiklo, že má Edmund její dvojnici. Teď vypij tohle." Podala jí pohárek s nějakou tekutinou, která vypadala jako víno.

Marien měla chuť odmítnout, ale věděla, že by ji strýc nejspíš donutil. Vypila tekutinu až do dna a položila prázdný pohárek na stůl.

„Promiň, je mi to líto. Sama si své svobody vážím nadevše, ale tebe jsem jí musela zbavit. Odteď budeš dělat všechno, co ti strýc přikáže. Bude to pro tebe lepší věř mi, čeká tě spousta učení a ty jsi ve věku, kdy mají dívky vlastní hlavu. To, co se učí mladé šlechtičny celý život, musíš ty zvládnout za rok."

Cassandra ještě chvíli něco povídala, ale Marien nevnímala ani slovo.

Vytržená z domova, zbavena své podoby a svobodné vůle, a to všechno v jeden den. Nikdo se jí neptal, zda chce opustit matku, domov, ať už byl jakýkoli, nebo mladého rybáře, svou první tajnou lásku.

Po roce

Marien seděla u okna a vyšívala. Snažila se, dokonce jí to i bavilo, ale stejně se její výšivky nevyrovnaly těm princezniným.

Valentina vztekle píchala jehlou do hedvábí, nadávala, stěžovala si, že by šla raději jezdit na koni, a přesto vytvářela květiny jako živé, jen je utrhnout. Tohle nemělo co dělat s učením a praxí, tohle byl prostě talent.

Marien byla už několik týdnů princeznina společnice. Musela denně podávat strýci zprávy. Aniž by jí musel něco vysvětlovat, věděla, že čeká na vhodnou příležitost. K čemu, to netušil ani on sám. Když se nějaká naskytla, dokázal ji však okamžitě poznat a využít ve svůj prospěch. Tohle učil i svou neteř, ale jí zřejmě chyběly potřebné vlohy.

Zprávy podávala svědomitě a pravidelně, ale doufala, že se vhodná příležitost ještě dlouho nenaskytne. Princeznu Valentinu, nejmladší z králových potomků, si totiž okamžitě oblíbila.

„Ještě hodinu, slečny, teprve pak se bude moct jít procházet do zahrady," řekla lady Grace, první dvorní dáma, a jejich vychovatelka. Reagovala tak na Valentinino ustavičné vzdychání.

„Ale já opravdu potřebuji na čerstvý vzuch, lady Grace," zaúpěla Valentina a dřív než stačila vychovatelka odpovědět, pozvracela princezna ubrus z bruselské krajky. Potom chytila Marien za ruku a rychle běžely do zahrady.

„Teď bude mít lady Grace, co dělat, aby dostala tu skvrnu z ubrusu," smála se Valentina.

„Jak jsi to udělala?"

„Normálně, vzala jsem si nepozorovaně malou lžičku soli ze slánky na stole. Bože, já mám žízeň."

„No teda, ty máš ale odvahu."

„Příště je řada na tobě," culila se princezna.

„Kam půjdeme?"

„Někam, kde nás Grace nenajde. Co k jezeru, zrovna nedávno si stěžovala, co je tam žab. Ona se jich štítí."

Marien přikývla, vykasala si šaty a následovala Valentinu k nedalekému jezeru. Na písčitém břehu, ve stínu smutečních vrb si zuly boty a brouzdaly se v mělké vodě.

„Jsou dny, kdy že cítím jako normální mladá holka," vzdychla Valentina.

Její společnice neodpověděla, normální mladou holkou už byla, ale také to nebyl žádný med.

***

Král Raynard nikdy své podezření nahlas nevyslovil, ale Valentina byla tak jiná, že prostě nebylo možné, aby byla jeho vlastní dcera. Paulline a Rosalina byly mírné, klidné a poslušné, obě se dobře vdaly a dělaly svému jménu čest.

Valentinu by král ze všeho nejraději poslal do kláštera, ale na to byla příliš krásná, mnohem víc než její starší setry, a tak byla výhodným artiklem pro sňatkovou politiku.

„Ale to by se musela trochu zklidnit," vyčetl Raynard své manželce.

„Lady Grace má nejlepší výsledky, vychovávala přece Paulline i Rosalinu," bránila se královna Sophia.

„Jenomže na Valentinu by museli být čtyři," odfrkl si král.

„Viděl jsi její výšivky?"

„Výšivky, výšivky, vždycky když dojde na výchovu, strkáš mi pod nos její výšivky. Už jsem se rozhodl. Vdá se co nejdřív a bude. Nápadníků má hned několik. Například Knize Franco projevil zájem."

„Tomu je přece nejmíň šedesát a pochoval uzd ve manželky," zvolala královna.

„Vévoda Archibald."

„V jeho rodu se už několik generací žení bratranci se sestřenicemi a jeho babička s dědečkem snad byli dokonce sourozenci."

„To jsou jen pomluvy."

„Možná, ale tu jeho vodnatou hlavu jsme viděli oba na vlastní oči."

„Má nesmírný majetek."

„Majetek není všechno."

Král vyjmenoval ještě několik dalších šlechticů, ale všichni byli buď přestárlí, zdegenerovaní, nebo sotva odrostlí plenkám.

„Ještě se ozval princ Alastair."

Královna se otřásla. Jeho otec, sousední král Harold, byl krutovládce a totéž se říkalo i o jeho synovi. Navíc prý karbanil, pil a měl desítky milenek, k nimž se rovněž choval krutě. Jeho země oplývala přírodním bohatstvím, zlato a stříbro se těžilo v nevídaném množství, a i proto měl rovněž obrovskou armádu.

„Copak nevíš, kolikrát nám hrozili válkou."

„Vím, ale právě tímto bych hrozby ukončil a zajistil mír."

„Harold ani Alastair nechtějí mír, nechtějí nás mít za sousedy. Chtějí naše země spojit a vládnout oběma."

„To je nesmysl," mávl rukou král.

Královna si myslela svoje, ale nehádala se. Na jedné věci se shodli oba, Valentina se musí co nejdřív vdát.