Azure:
Unaveně jsem zachrčela.
„Rychleji!" syčelo něco nad mou hlavou. Šedohnědá vlčice si mě měřila pohledem.
„Ale... Já už nemůžu Ger..."
„Dělej!"
Její drápy prosvištěly před mým čenichem.
Povzdechla jsem si a rozběhla se rychleji.

Ger ke mně po chvíli přišla.
„Tak pozor. Jestli se nebudeš snažit uvidíš!"
Otráveně do mě strčila.
„Já se snažím!"
„Uh... Tak aspoň dones ty pytle..."

Něco jsem zamumlala a rozešla se k naházeným pytlům. Válely se všude okolo.
„Kolik?!" stihla jsem ještě křiknout na Ger.
„Hm. Přines tak tři, to bude stačit."

Podívala jsem se na tašky. Chytila jsem první co jsem uviděla, ale vzápětí jsem sykla bolestí a pustila ho. Rozbolela mě čelist.

Pytel se s křupáním zřítil k zemi. Zkusila jsem chytit další a další. Všechny byly lehké. Až na ten první...
Tlapou jsem se ho pokusila otevřít a když to nešlo, použila jsem zuby.
Listy se roztrhaly a ven vypadly kamínky a něco blyštivého...
Kameny... Mňam mňam...
Upřela jsem na to oči. Mělo to tvar několika cípé hvězdy. Barvou byla černá jako noc. Zvědavě jsem zabručela.

Chvíli jsem si s tím pohrávala ale vyrušilo mě výhružné vytí.
„Vrať to sem!"
Zježila se mi srst. Tryskem jsem s hvězdou v tlamě běžela po úzké cestě. Netušila jsem kdo to volal a ani jsem neměla v úmyslu se otáčet.

„Proč bych to měla vracet," procedila jsem skrze zuby spíše k sobě.
„Protože tě teď můžu dovést za mým otcem který je Alfa Ayasko..."
Vlk se objevil přede mnou. Byl starý jako já a jeho srst byla černá. Břicho, špičku ocasu i čumák měl ale bílý. A ještě ke všem těm barvám měl občas někde i modrou. Nebo jsem měla jen halucinace. Máchl křídly jako by ukazoval jak dobrý je v létání. Prohlédl si mě. Modré oči se mu chvíli mile leskly, ale když viděl že mu tu věc prostě nedám zlostně se na mě obrátil.

„Dej mi tu hvězdu po dobrém Ayasko."
„Nejsem žádná Ayaska. Myslíš, že jsem ve své smečce dobrovolně chytráku?" zasyčela jsem.
„Tu hvězdu," pokračoval v ignoraci mých slov.
„Ale nejdřív... Mi řekni k čemu je."
,,To není potřeba Ayasko."
Mrštně se odrazil a skočil aby si už tu hvězdu vzal, ale já uhnula.
„Říkám ne."
Mladý vlček se naježil.
„Tak tedy po zlém," prskl a chytl mě za zátylek. Vypadal, že se pokouší vzletět, ale neunesl mě.
Jak jinak když je nám podobně let...
„Jestli to měl být nějaký úžasný chvat, kdy mě zvedneš jako ten největší pitomec a chystáš se hrdině odletět, působilo to trapně," zabručela jsem.
„Pojď za mým otcem, udělí ti trest," vyplázl jazyk.
„A když nechci?" oplatila jsem mu to.

„Tak stejně půjdeš," ozvalo se za mnou vrčení. Otočila jsem se. Tyčil se nade mnou velký béžový vlk s jizvami.
Tvář měl rozzuřeně skrčenou a cenil tesáky.
V duchu jsem zaklela a pohlédla na něj.
„Z jaké jste smečky?"
„Leras," odpověděl hrdě, „jsem Alfa."
Úžasné...zahučel ironický hlásek v mé hlavě.
„Teď jdeš s námi pískle."
Možná jsem menšího vzrůstu, ale můžete přestat s tím pískletem všichni?!
Pevně jsem sevřela tu pro ně tak cennou hvězdu.
Vlček jež si říkal Syn Alfy se na mě jen ušklíbl.

Dobže je tu další. Zatím nic moc no, nuda. Ještě jsem se moc nerozepsala.
Je celkem krátká :c Příští by měla být delší... Eeh... Ty pytle byly poslední lidská věc, vážně! ;-;
S těma hvězdama to ještě bude divný... xD

💙Bloody💙