Je to tu zase. Opět to je všechno jenom jeden dlouhý sen. Zmateně rozevřu oči a sleduju bílý strop nad sebou. Co všechno se mi ale zdálo? To o strašidelném domě? Nebo je i Walter výplodem mé fantazie? Otočím se v posteli na bok a zašmátrám po mobilu. Když ho konečně nahmatám, odemknu ho a ťuknu na ikonku zprávy.

V tu chvíli mi hrudí projede bolavé píchnutí. Poslední zpráva, kterou vidím je od mamky, přitom by tam ale měla být ještě zpráva od Waltera. Od něho ale nemám v telefonu ani jednu. Je to jasné. Celé moje seznámení s tím úžasným klukem bylo pouhým snem. Ve skutečnosti žádný Walter neexistuje.

Srdce se mi bolestně sevře. Před očima se mi začnou přemítat vzpomínky. Před svýma očima vidím samu sebe. Ta holka se usmívá od ucha k uchu a ve svém objetí svírá Waltera. Můj obličej se, aniž bych to nějak ovládala, zkřiví do kyselého úšklebku. Proč to musí být sen? Pustím svůj telefon do peřin a dlaň si přitisknu na hruď. Je to jako by mi do ní někdo zapíchl jakýsi ostrý šíp. Při každé další vzpomínce se mi jeho ostří zatíná hlouběji a hlouběji do masa. V puse při tom cítím nepříjemnou hořkost.

Nemůžu uvěřit, že to, co jsem zažívala, není realitou. Nechci tomu věřit. Ze všeho nejvíc toužím po tom znovu usnout a ponořit se do snového světa. A to taky, i přes to, že už je téměř čas vstávat, udělám. Nemůžu si pomoct. Nemůžu Waltera nechat té holce ze snu.