Už po pár týdnech strávených s Walterem, můžu s jistotou říct, že jsem zamilovaná. Všechno vypadá téměř pohádkově, dokud však Waltera neuvidím znovu s tou holkou, se kterou jsem ho viděla v obchodním centru. Skoro bych na ní i zapomněla. V tu chvíli však vím, že mi z hlavy nějakou tu dobu určitě nezmizí. Tentokrát si byli tak blízko, ne jako přátelé, ale jako milenci. Určitě museli být milenci.

Stojím uprostřed městského parku, civím na onu bezstarostně se procházející dvojici a s každým zvonivým smíchem ozývajícím se od nich se uvnitř mé hrudi rozdmýchává bouře. Dech mi najednou ztěžkne a ruce se mi lehce roztřesou. Nedokážu uvěřit tomu, že mě Walter takhle tahal za nos. Jak mohl být něčeho takového schopný? Přivřu oční víčka a věřím, že kdyby to bylo možné, šlehaly by rovnou z mých duhovek blesky.

Hlasitě funím a ve spáncích mi silně tepe. Cítím velmi nutkavý pocit pohnout se z místa, doběhnout za nimi a pořádně Walterovi vyčinit. Něco, nedokážu přesně říct co, mě ale drží zpátky. A tak tam dál jen stojím. S pohledem upřeným stále na ty dva jednou nebo dvakrát silně nakopnu kamínek povalující se přede mnou v trávě. Dlaně při tom pevně sevřu v pěst, až si nehty bolestně zarývám do kůže. Na patře cítím nepříjemnou hořkost a celá se nekontrolovatelně třesu.