Oči se mu rozsvítí radostí a po tváři rozlije široký úsměv. ,,Pamatuješ si na mě?" ptá se s až dětským nadšením v hlase.

Že by se mi nakonec o té směně nezdálo? Zapomněla jsem snad, že to byla skutečnost?

,,No..," vysoukám ze sebe zmateně, přičemž mi neujdou slzy, které se mu zrcadlí v očích. Že by slzy štěstí? Ale proč? ,,Jo," dodám a chci ještě doplnit, že si přeci kupoval mou oblíbenou knihu, a tím se ujistit, že to nebyl pouze sen, on mi ale skočí do řeči.

,,Kdy končíš?"

Tázavě pozvednu obočí. Proč ho taková věc zajímá? A proč mi najednou tyká?

,,Chci tě někam vzít," dodá s jiskrným pohledem, když mlčím.

,,Klidně běž, Ar, já už to tady zvládnu," ozve se za námi hlas mé vedoucí.

S nadšením vyzařujícím snad z celého jeho těla na mě pohlédne. Já se naopak podívám na vedoucí a všimnu si, jak na mě spiklenecky mrká. Jen kdyby věděla, že toho muže vlastně vůbec neznám.

,,Půjdeš?" promluví znovu a netrpělivě se podrbe na zátylku.

Asi bych s ním nikam chodit neměla, vždyť je úplně cizí. I tak však po chvilce přemýšlení souhlasím a vzápětí zaskočeně vyjeknu, když mě popadne za ruku a s úsměvem od ucha k uchu mě táhne přes celý krámek ven.

Nakonec spolu strávíme moc fajn odpoledne. Zavede mě ke stánku se zmrzlinou, se kterou se procházíme po nábřeží, chvíli se pobaveně smějeme, když si od zmrzliny upatlá nos a následně ho naschvál upatlá i mně. Pak se zastavíme u zrezivělého zábradlí a sledujeme lehce rozbouřenou řeku. O sobě si toho moc nepovíme. On mi totiž neustále opakuje jak je rád, že jsem souhlasila a že jsem teď s ním a na tváři mu visí hřejivý úsměv. Jeho slova ve mně vzbudí rozpaky. Naštěstí s nimi po nějaké době přestane a místo toho začne všemožně vtipkovat, takže se spolu docela dost nasmějeme. 

Sice moc nechápu proč se mnou tak moc chce být. Nejspíš jsem ho při našem prvním setkání musela velmi zaujmout. Ale čím? Je pravda, že je velice pohledný, a jak jsem nově zjistila i vtipný takže mi jeho pozornost nevadí. Vlastně je to téměř muž dle mých představ. Stejně bych tomu všemu ale chtěla přijít na kloub. Celé naše seznámení mi přijde až moc zvláštní.

Už už se ho na to chci mezi řečí zeptat, když v tom viditelně zvážní. ,,Jsem tak rád, že sis vzpomněla," pronese.

Nechápavě na něho pohlédnu. ,,Vzpomněla? Na co?"