Celý zbytek dne na onen sen nemohu přestat myslet. Vlastně ani nevím proč tomu tak je. Možná to je kvůli tomu, že byl sen tak živý, nebo neskutečně podivný. Vůbec nechápu, co měla mužova poslední slova znamenat. V životě jsem ho neviděla. Jak jsem znala své sny, určitě se jednalo o nějakého Hollywoodského herce, kterého jsem zahlédla ve filmu, ale nepamatuji si to. Vzhledem by tomu odpovídal a hlavně si jinak vážně neumím vysvětlit, kde by ho můj mozek vzal.

Mířím si to zrovna rušnou ulicí mého rodného města pospíchajíc na nadcházející směnu v knihkupectví, když najednou...

Zaraženě se zastavím s pohledem upřeným na protější chodník.

To snad...to není možné, probleskne mi hlavou.

S otevřenou pusou údivem koulím očima na muže štrádujícího si to ulicí. Vždyť to je on! Delší rozcuchané hnědé vlasy, pihatý nos a plné rty. Určitě to musí být on. Muž z mého snu. Nevypadá však jako herec, spíš jako obyčejný smrtelník stejně jako já. Jak se pak ale dostal do mé hlavy?

Sleduju ho několik minut, takže není vůbec divu, že si mého upřeného pohledu všímá. Když na mě pohlédne, nepatrně na mě vykulí oči. Něco ho na mě viditelně překvapilo. Ale co? Jeho překvapení však trvá pouhou chviličku. Jakoby se snažil si něco vyhnat z mysli, zatřepe hlavou a pak ode mě pohled odvrátí.

Zmateně sleduju jeho prchající záda a snažím se si vzpomenout, zda jsem ho neviděla ještě někdy před tím. Na žádný takový okamžik si však nevzpomínám. V práci jsem se sice setkala s mnoha lidmi, ale na takového muže bych si, troufám si říct, pamatovala. Byl totiž neskutečně hezký. Tak hezký, že bych se vlastně ani nedivila, kdyby se mi o něm zdálo. Takhle ale, když jsem přesvědčená o tom, že jsem ho dnes viděla, mimo sen, poprvé, mi to vůbec nejde na rozum.

Ještě, že příval práce, která se na mě svalí hned, jakmile přejdu práh menšího krámku s knihami, mi myšlenky na neznámého muže ze snu vyženou z hlavy.

***

,,Neříkej, že si na mě nepamatuješ," ozve se za mými zády pro mne již známý mužský hlas.

Odlepím pohled od krabice, do které zrovna pečlivě skládám knihy jako kostičky tetrisu a s vytřeštěnýma očima se ohlédnu za sebe.

,,Ty?" vyhrknu a absolutně nechápu jak to, že na mě mluví.

Jestli jsem byla před směnou zmatená z toho, že se mi zdálo o klukovi, kterého jsem nikdy dřív neviděla. V tuto chvíli jsem zmatená ještě stokrát víc.

Stojí za mnou. Dívá se na mě, jakoby mě dobře znal. My se ale viděli přeci jenom ve snu, a to ještě jenom jednou! To jsem opět snila? Nebo...sakra! Co mi tady uniká?