Od té doby jsem už Waltera nikdy neviděla. Splnil mi mé přání. Jediné, co mi po sobě zanechal, byla malá žlutá kniha Ten, kdo stojí v koutě a vzkaz, ve kterém se omlouval.

"Pokud budeš chtít, stačí lusknout a přát si zapomenout a znovu zmizím z tvých vzpomínek"

Stálo na konci jeho vzkazu.

Hodně dlouho jsem na něho byla naštvaná. Zvažovala jsem, že bude nejlepší, když zapomenu. Když jsem se ale chystala lusknout, něco mě v poslední chvíli zadrželo. Až postupem času jsem si uvědomila, že to něco byla láska k němu. Nemohla jsem ho jenom tak vymazat.

Když si na Waltera vzpomenu teď, už necítím vztek. Mé tělo zahalí příjemný hřejivý pocit a tvář se mi zkroutí do nepatrného úsměvu. Podvedl mě, obelhal a upřednostnil své touhy před mým smutkem. Zároveň mě ale naučil tolika různým pocitům a emocím. Některé sice bolely, ale některé hřály. A ta nejdůležitější - láska, za tu mu budu do konce svého života vděčná.

Tak jsem to zvládla! Sice s trochou zpoždění, ale roční výzva je dokončena! Musím říct, že občas mi tento příběh dal opravdu zabrat a ani nevím, jestli vůbec dává smysl. Nezbývá mi než doufat, že ano, a že se mi alespoň jednou na Vás čtenáře podařilo přenést nějakou emoci.

-M.