,,Tentokrát ti dám šanci se rozhodnout pro mě," vysouká ze sebe Walter potichu.

,,Cože?" vyjeknu nechápavě.

,,My už jsme spolu jednou chodili," snaží se mi vysvětlit.

,,Co to povídáš?" zamračím se na něho, ,,nevím o tom, že bychom spolu už chodili."

Walter si ztěžka povzdychne, ,,to protože jsem ti vymazal paměť."

Slzy, které se mi ještě před minutou zrcadlily v očích najednou zcela zmizí. ,,Počkej, počkej," zamumlám a s pokrčeným obočím se snažím pochopit, to co mi právě řekl, ,,můžeš mi to říct pěkně od začátku, prosím."

Chvíli mlčí, jako by se mu nechtělo nic říkat, ale nakonec mě poslechne a s pohledem upřeným k zemi začne mluvit.

,,Zhruba před rokem jsme se poprvé potkali. Seděla si na lavičce v parku a četla sis svojí oblíbenou knížku. Ihned jsi mě zaujala a tak jsem si k tobě přisedl a dal se s tebou do řeči. Rozuměli jsme si a netrvalo to dlouho, než jsme spolu začali chodit. Všechno to vypadalo naprosto skvěle, dokud si nezjistila, kdo doopravdy jsem, že žiju pouze ve tvých snech. Měla si mě ráda, ale víc si měla ráda svůj starý život. Trápila ses. Snažila ses se rozhodnout, co pro tebe má větší cenu, ale bylo to těžké. Už si to nebyla ty a tak jsem se rozhodl ti vymazat paměť."

Nějakou dobu po tom, co domluví, na něho pouze civím. V hlavě mi znějí jeho slova, které se snažím zpracovat. ,,Věděla jsem o tom?" vypadne pak ze mě.

Walter ke mně vzhlédne s tázavým výrazem ve tváři.

,,Věděla jsem, že si mi vymazal paměť?"

Nesouhlasně zavrtí hlavou.

V tu chvíli se mi po celém krku rozlije nepříjemný kyselý pocit. Rozhodl za mě. Vymazal se mi ze vzpomínek, i když věděl, že jsem ho milovala? ,,Proč ses znovu objevil?" probodla jsem ho pohledem.

,,Chyběla si mi," hlesl.

Žaludek se mi nepříjemně stáhne a hned na to se mi uvnitř hrudi rozvíří jakýsi nepříjemný výr. Hledím na Waltera a jediné, co se mi chce udělat je mu zhnuseně plivnout k nohám. ,,Takže ty jsi věděl, jak budu zničená, až zjistím, že se mi jenom zdáš? Věděl si, že budu muset učinit tak těžké rozhodnutí, jak se kvůli tomu budu trápit. Stejně si ale znovu přišel?" procedila jsem skrz zaťaté zuby a častovala ho tím nejošklivějším pohledem.

Vlivem mých jedovatě vyslovených slov zalapal po dechu. ,,Arabelo ty to nechápeš," zaúpěl. ,,Tak moc si mi chyběla. Nedokázal jsem bez tebe být!"

,,Takže si myslel jenom na sebe?" vykřikla jsem možná až příliš nahlas, ale najednou jsem uvnitř sebe cítila neskutečný vztek. Cítila jsem se tak zrazená jeho chováním. Nedokázala jsem se na něho už dál dívat. ,,Zklamal si mě," oznámila jsem mu chladně, ,,doufám, že už tě nikdy neuvidím."

S těmi slovy jsem se probudila.