Trvá to několik dní, než si konečně uvědomím, jakou dělám chybu. Kvůli Walterovi nedělám nic jiného, než že jenom spím a ve snech utíkám do života s ním. Mé tělo k mému překvapení při spaní ztratí jakékoli potřeby jako je například jídlo, nebo potřeba jít na záchod. Zkrátka několik dní jenom ležím, ale v mé hlavě se toho odehrává daleko více a u všeho je můj milovaný Walter. Samozřejmě, že jsem mu nic o mém šíleném zjištění neřekla. Jak bych taky mohla? Měla bych k němu přijít a říct mu, že se mi jenom zdá? Že mám svůj opravdový život, ve kterém není, nebo možná je, ale nezná mě? To sotva. Raději se rozhodnu mlčet.

Nakonec mě to ale, jako to tak většinou bývá, i tak dostihne. Dnes totiž dostávám, krátce potom, co se po pár dnech zase probouzím ze snu, na mobil dvě zprávy. Jedna je od mé dobré kamarádky Mary. Vypadá to, že jsem už nějakou dobu její předchozí zprávy ignorovala. Chtěla se semnou sejít a popovídat si, ale já místo toho trávila čas v mém snu. Když si čtu, slova ve zprávě, dochází mi, jaká to byla blbost. Mary se mnou ztratila trpělivost a píše mi, že už mě nebude dál otravovat svými zprávami, protože to stejně nemá cenu. Dále píše, že si podle sebe zaslouží lepší kamarádku, než jsem já a má pravdu. Zhluboka si povzdechnu. S každým jejím slovem v mé hrudi narůstá tíživý bolestný pocit. Možná, že bych jí měla zavolat a omluvit se, slíbit jí, že se polepším, ale byla by to pravda? Dokázala bych svůj snový život opustit? Opustit Waltera?

Druhá zpráva už je jen takovým posledním hřebíkem do mé pomyslné rakve. Je od mé šéfové z práce a píše mi, že kvůli tomu, že jsem se několik dní neukázala na směně a ani se neomluvila, je nucená mi dát výpověď. Chvíli tomu ani nemůžu uvěřit, svojí brigádu miluju. Opravdu jsem si jí nechala takhle proklouznout mezi prsty?

Celý můj život se hroutí. A kvůli čemu? Kvůli lásce, která ani není skutečná? Odložím svůj telefon na stůl a se sklopenou hlavou a svěšenými rameny se posadím na postel. Najednou se mi nechce jít znovu spát a utéct tak před svými problémy do snu. Vlastně se mi nechce vůbec nic jen sedět a civět do prázdna. Jak tak sedím, před očima se mi promítají obrázky mě samotné s Walterem, pak také vzpomínky na Mary a na všechny naše společné zážitky, na vtipné příhody s kolegyněmi v práci. Z očí mi ukápne horká slza. Je to jasné, musím si vybrat jaký život je pro mě přednější.