Grippena vzbudili hlasy ve vedlejší místnosti. Spal už zase zpět ve svém pelechu v kuchyně, kam ho vyhodil jeho dvounožce. Bylo hodně brzké ráno, slunce teprve vysílalo na oblohu první ranní paprsky. Grippenovi se ještě ven nechtělo, chtěl se válet v pelíšku, dokud slunko nevyleze pořádně. Nebude mu přece někde venku mrznout zadek. Jenže když jeho dvounožce vyšel ze své soukromé ložnice s mobilem u ucha, vůbec nevypadal, že měl v plánu jít s psiskem ven.

 ,,To snad nemůžete myslet vážně! V neděli do práce?'' zařval do telefonu dvounožec a na chvíli se odmlčel.

 ,,S tím lomem jsou pořád nějaký problémy! To je prostě prokletá práce!'' a tentokrát se odmčel na delší dobu. Zdálo se, že z telefonu vychází ještě jiný hlas, ale pro Grippena to bylo moc tlumené. Zavíc tomu ani trochu nerozuměl.

 ,,Jojo, jasně. Už jsem zticha. Budu tam za 20minut.'' dodal a zašel do předsíně, kde si začal oblíkat bundu a nazouvat boty. Něco si tam ještě mumlal, ale Grippen se nenamáhal vylézt z pelechu. Nechtěl nikam a tak ani nikam nepujde. Sledoval dvounožce až z kuchyně, byl odtamtud krásný rozhled.

 ,,Promiň Grippene, v lomu jsou problémy. Až přijdu, vyvenčím tě.'' řekl směrem ke Grippenovi a zabouchl za sebou dveře. Chvíli byl ještě slyšet v předvchodu a za malou chvíli už odešel úplně. Tehdy se Grippen přestal cítit příjemně. Byl tu zase ten pocit, který mu říkal, že něco není v pořádku. Chtěl by zjistit co, ale byl na to příliš krátký. Vylezl z pelechu a napil se ze své misky. Vodu tam ještě nějakou měl, ale nebyla úplně nejčerstvější. Dal si dva loky a už nechtěl. Přesunul se do ložnice pro hosty, kde si sedl ke dveřím na zahradu a koukal přes sklo. Tyhle dveře se snad ani nedaly otevřít, každopádně je jeho dvounožce ani žádná návštěva nepoužívala. 

 Uběhlo několik hodin a Grippenovi už to začalo připadat divné. Když dvounožec řekl práce, znamenalo to, že bude pryč více méně do večera. Jenže v neděli do práce nikdy neodešel. Tohle bylo poprvé. Grippen už si potřeboval dojít, ale nemohl. Páníček by ho jinak zbil. Bude muset vyčkat, dokud nepřijde. U výhledu si lehl a znudeně se kochal zahradou, na kterou nechodil. Nebyl tam ještě stále plot a dvounožec si byl jist, že Grippen uteče. 

 Grippen u okna dokonce usnul. A přesně ve 14:04 ho už podruhé probudila siréna. Přesně ta siréna, která se pouští první středu měsíce. Jenže dneska nebyla středa. Grippen si sedl a začal do sirény výt. Vůbec se mu to nelíbilo, byl doma sám bezmála už deset hodin a chtěl si strašně dojít ven. Smutné na tom bylo to, jaký měl Grippen pocit, že jeho páníček se ještě dlouho nevrátí. Jestli se vůbec vrátí. Už tiše si sedl a chvíli koukal z okna. Potřeboval neuvěřitelně 'na záchod', ale řekl si, že to ještě nějakou hodinku vydrží. Páníček přece přijde.

 ,,Kašlu na to'' řekl si, vyskočil na tlapky a pelášil pryč z ložnice. Nemínil to pustit doma, ale nemínil tu ani zůstávat. Ten pocit co měl dnes a včera mu říkal, že by akorát tak plýtval časem. Chtěl se dostat do předsíně a vyjít po schodech do druhého patra. Dříve tam bydlela stará dvounožka, pravděpodobně nějak pokrevně příbuzná k jeho dvounožci. Ale teď už tam po ní zůstal jen prázdný byt. Grippen si to moc nepamatoval, bylo to když mu bylo šest měsíců. Schody byly mírně stočené do pravého úhlu a vedly k proskleným dveřím. Dveře nebyly zavřené, ale Grippen tam měl i přesto zakázáno chodit. Teď ten zákaz poruší. Snad na to páníček nepřijde.

 Nahoře bylo docela horko, pravděpodobně tam bylo otevřené jen jedno okno v celém bytě. A dvounožec se pak divil, že tam má plíseň. Pach živé duše se už dávno z místností vytratil, Grippenovi to nepřidávalo na jistotě. Chvíli mu zabralo, než našel otevřené okno, ale zadařilo se. Bylo to okno nad pohovkou, šikmé, jak to tak u podkrovních bytů bývá. Bylo to malá škvíra, ale dalo se otevřít víc, stačilo by jen zatlačit.

 ,,Přemýšlej,..'' potřeboval si to říct, aby si uvědomil co chce udělat ,, ..,když tím vylezeš, skočíš v pohodě ze střechy?'' a aby se ujistil, že to chce udělat, prostrčil škvírou hlavu. K jeho překvapení, na střechu navazovala střecha garáže. Na to si při původním plánu nevzpomněl! To mu všechno ulehčilo. Pokusil se prostrčit oknem i tlapky, ale okno bylo staré a tak šlo jeho pootevření hodně ztěžka. No, jenže když psi něco chtějí, dokáží zázraky a tak se i Grippen protáhl škvírou v okně. Teďka stačilo jen přibržďovat drápkama, aby na garáž nepříjemně neslítl. Střecha nebyla mokrá, takže to nebyl žádný problém. Ke konci už jen doskočil na garáž a významně se pousmál. Dokázal to a byl na sebe sobecky hrdý. Další otázkou bylo, jak se dostane dolů z garáže. Nebyla to už nijak velká výška, ale Grippen si nijak nevěřil. A tak se podíval okolo garáže, jestli tam není ještě něco, na co my mohl skočit. Byl tam přikrytý sud na vodu. Nevěděl, jestli je přikrytý pouze nějakou látkou, nebo něčím pevným. Nic lepšího mu bohužel nezbývalo. Chvíli si to ještě pečlivě promýšlel, ale nakonec skočil. Měl štěstí, sud byl přikryt dřevem. Skočil na něj a hned se odrazil a doskočil na zem. Oddechl si a ještě se otočil za tím, co právě zdolal. Konečně si mohl dojít a nemusel přřitom porušit pravidlo. Žádné čůrání doma. Grippen za malou chvíli obešel dům, aby se dostal na stranu s příjezdovou cestou a zkontroloval, jestli v sousedství někdo je. Měl ale smůlu. Nikdo nikde. Na obloze se přehnal mrak a Grippenovu srst pročechral prudký vítr. A nikde nikdo. Bylo tu větší ticho, než obyvkle bývá. Žádný soused nesekal trávník, ani naproti si dvounožčí štěňata nehráli s míčem. Vždycky se za nimi honili a kopali do nich,  

 Grippen na ně rád štěkával, ale oni mu nikdy nevěnovali pozornost. Ani dnes, dnes tam totiž nikdo nebyl. Nebyla potřeba plot přeskakoval, skoro žádný tam totiž ještě ani nebyl. Mohl v klidu odejít. Ale kam pujde? Věděl, kde páníček pracuje, ale nebyl si jist, kudy se tam jde. Když tam jednou s páníčkem byl, vezli se autem. Proto pátrání po svém majiteli zavrhl.

 Než se pořádně rozmyslel, měl namířeno přímo do psího parku. To věděl kde je, zavíc tam můžou bejt nějaké ztracené duše, které taky neví, o co tu jde. Bylo to, jako by svět právě umřel. Ještě včera večer tu aspoň jezdily auta, teď už potkal zatím pouze dvě. Park nebyl daleko, ale musel přejít okolo toho semaforu. Připomnělo mu to toho ovčáka. Asi ho už nepotká, ale rád by. Při pomyšlení, že má v parku nevyřízené účty, se pousmál a uchechtl. Ani ho při tom přemýšlení nenapadlo, že se prochází po silnici. Nikde nic. Žádní lidé znamenali žádné auta a taky žádné pitomé semafory. Hned jak za semaforem vyšel po cestě do kopce, lemované hustými stromy, objevil se u parku. Mohl jít ještě dál do kopce, kde je alej stromů a lavičky. Žádní psi v dohledu ale nebyli. Může jít do lesní části parku, kde se nachází i onež rybníček. nakonec i tuhle cestu zvolil. Cítil čerstvé psí pachy. Když pachy následoval, zaslechl i tlumené hlasy. Nebyly lidské, protože jim rozumněl. Byly psí. Jen vyšel spoza stromu, zahlédl tři psi. Úpně samotné, bez majitelů. Jelikož ještě nebylo moc napevno vidět, jaké barvy mají, šel sebevědomně dál. Přímo směrem k nim. Nepřišel moc blízko, když zahlédl ty vlkošedé odstíny jednoho ze psů. Další byl černobílý a na třetího nebylo moc vidět.

 ,,To je on! Ten co mě napadl! Ten co mě pokousal!'' slyšel hubenějšího vlčáka a úplně stuhnul. Když k němu černobílej, teěžší pes vyrazil, nemohl se ani hnout. Cítil, že je to jeho konec a tak zavřel oči. Marně, silný nátlak na jeho krk ho donutil je zase otevřít. Pes ho skolil na zem a držel za krk, ale netrhal.

 ,,Ne tak brutálně Flame!'' zvolala fenka, na kterou Grippen předtím ani teď neviděl.,,Ale prdlajs! Ještě přitlač!'' štěkl na fenku vlčák z předchozího dne, Ace.Husky co doteď držel Grippena pod krkem ho pustil a vzhlédl k dvoum psům.

 ,,Co kdyby jste si to vy chytráci udělali samy?'' zavrčel a tlapkou ho držel stále u země. Světlá, nevysvětlitelně skrvnitá fenka si dupla a vzdychla.

 ,,Nemám na tvoje řeči chuť Flame, Aci, ty si to příště vyřeš sám a netahej mě do toho. Sbohem!'' řekla to jako tečku a otočila se na tlapce. Husky Grippena pustil a popoběhl k fence.

 ,,Blátivko! Počkej!'' oba psi poodešli dál za vlčáka a něco tam s vážnými výrazy řešili. Grippen ležel na zemi a sledoval s vražedným pohledem Ace. Ten měl stáhlé uši k hlavě a koukal nějakou tu minutku do blba. Pak se podíval na Grippena a usmál se, ten však svůj vážný výraz neztratil. Když se k němu pomalu blížil, napadlo ho, co asi chce. Stále se však nezvedl ze země, což mohlo znamenat, že se pod ním snad podřizuje. Pes mu šel určitě něco sdělit, na agresora nevypadal. Vlastně v obličeji zářil jako ranní slunce. Vypadalo to, že ačkoliv ho Grippen pokousal, chtěl se přátelit a měl přirozenou psí radost. Grippen to spíš nechápal.

 ,,Nechceš pomoct?''..