JK pov.

Ležel jsem vedle té nejúžasnější osoby, kterou jsem si kdy chytil. Sice si chudáček můj prošel před pár minutami trestem, ale snad si zapíše za uši, že ode mě se prostě bez dovolení neutíká.

Leželi jsme oba dva na zádech a já se rukou hrabal v jeho mokrých vlasech. Musel být vyčerpaný, ale zase je umytý a čistý, což se pro naši další hru perfektně hodí.

,,Je načase si sundat masku."

---

Ochrana mojí identity byla pro mě velmi důležitá. Ano, někdy se mu ukážu, ale potřebuju si plně získat jeho důvěru a věrnost.

Pořád roztomile spinkal a já se na něho nemohl vynadívat. Tak moc bych ho chtěl obejmout, políbit a pomuchlat, ale jeho ošetřená zranění se mohly kdykoliv otevřít.

A o svoji sedmnáctou oběť jsem nechtěl přijít takhle brzy a takhle blbě.

---

Yoongi pov.

Měl jsem zkurvené štěstí ten den. Kdybych neuhnul, to auto by ze mě udělalo sardinku v konzervě. Bohužel realita byla horší.

,,Pane Mine, zeptám se vás na poslední otázku, ano?"

Ležel jsem v bílých natřepaných peřinách a skenoval strop. Vyrušil mě hlas sestřičky, která mě během několika minut zahltila asi deseti otázkami. Na některé jsem odpověděl, při jiných jsem zarytě mlčel.

,,Chtěl byste je vidět? Nebo máme počkat, až vás propustí?"

Tohle jsem potřeboval slyšet. Nic moc mi není, vlastně jsem měl nehorázné štěstí, že jsem utrpěl pouze šok a naražené zápěstí.

,,Teď hned, prosím."

Společně jsme vyrazili do dalšího pokoje, kde leželi ti tři nešťastníci nehody. Upřímně, všichni na tom byli dobře.

,,Yoongi, není ti nic?" vykoukl z poza peřiny Jimin a usmál se. Měl obvázanou hlavu a levou ruku v sádře.

,,Z vás třech jsem vyvázl nejlépe. Co se stalo?"

Sestřička mezitím potichu odešla a nechala nám prostor.

,,Nevíme. Hobi řídil."

,,To bude jméno toho posledního, hmm."

,,Vyjeli jsme z ulice a když jsme tě spatřili, tak chtěl Hobi k tobě dojet a zastavit ti, jenomže náhle přestalo vše fungovat. Po brzdu až ovládání volantu."

,,Proto jste neuhnuli. Chápu."

,,Víš, Yoongi, já mám takový pocit, že za to může JK."

Sedl jsem si na židli, postavenou vedle postele a nechal Jimina, ať mi podá ruku.

,,Nevíš to. Musíme si dávat pozor. Očividně nechce, abychom po něm pátrali."

,,Co jsi zjistil? Kde jsi byl? Proč si měl nechal jít samotného?!" s poslední větou zvýšil hlas.

,,Jimine, já vím, kde asi je."

,,Co?! A to jak?! To ti řekl?"

,,Uklidni se. Taehyung a Hobi odpočívají. Neřekl mi nic."

Jimin pevněji stiskl moji ruku a s otázkami v očích se na mě podíval.

,,Řekni mi to."

,,Ukážu ti trasu," pustil jsem jeho ruku a prohledal si kapsy.

,,Kurva!"

,,Počkej tady, donesu to," řekl jsem mu a vstal ze židle.

,,Ne. Nechoď nikam," ozval se žalostně.

Podíval jsem se na něho překvapeně.

,,Za chvíli jsem tady. Ani ne za minutu."

Jimin to ale jakoby neslyšel, protože vylezl a obejmul mě. Tak teď je jak koala.

,,Co je? Nemůžeš jít se mnou, musíš ležet."

,,Já nechci být tady sám, bojím se," odpověděl vystrašeně a víc se zachumlal. Super, teď se ho nezbavím už vůbec.

,,Jimine, nic se ti nestane. Jsme v nemocnici."

Moje přesvědčovací schopnosti byly vskutku dobré, jenomže to by si Jimin nemohl vzpomenout na moment, kdy jsem mu do ruk strčil papír s trasou a vyloženě ho opustil.

,,Nevěřím ti. Tolikrát jsem do tebe vložil důvěru a ty jsi mě zklamal."

,,Co mu najednou hrabe? Proč to teď vytahuje?"

,,Mine, teď na to není čas."

Jimin se ode mě odlepil a zamračil se.

,,A kdy bude? Hm? Tohle říkáš pořád. Už mě to nebaví."

Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale nenechal se. Nasupil se a zamířil ven.

,,Jimine. Vrať se," sykl jsem na něho, protože jsem nechtěl křičet. Nepotřebuju připoutat pozornost.

,,Podělal jsi něco?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil Taehyunga, jak leží a prohlíží si mě.

,,Ne... Teda jo. Asi. Nevím, co do něho vjelo."

,,Jimin je citlivá osoba, bojí se jak o ostatní, tak i o sebe. Dej mu chvíli, a potom si promluvte."

Povzdechl jsem si. ,,Ty jsi to slyšel celé, že?"

Ušklíbl se a lépe se posadil. Grimasa v jeho tváři se změnila na bolestnou.

,,Slyšel, nešlo to ignorovat."

---

Jimin pov.

Plný vzteku a hněvu jsem zamířil na pánské záchody. Bylo mi fuk, že jsem měl ležet a odpočívat, chci ho mít z očí.

,,Typickej Yoongi. Pořád se tomu vyhýbá, blbec jeden."

Stoupl jsem si před zrcadlo, pustil z kohoutku vodu a opláchl si obličej. Sice jednou rukou, ale aspoň něco. Osvěžilo mě to a ulevilo se mi.

No ale, co teď? Bude tam na mě čekat, kluci mě zahltí otázkami. Aish.

Zvedl jsem hlavu a koukl se do zrcadla. Spatřil jsem jednu otevřenou kabinku a slyšel zvuk linoucí se z ní. Bylo to... Mlaskání?

,,Haló? Kdo tam?"

Na to, že jsem pořádný strašpytel, tohohle jsem se nebál. Nebo aspoň někoho, nevím, co nebo kdo to byl. Po několika krocích jsem se opřel o dveře kabinky hned vedle a pomalu nakoukl dovnitř. Krve se ve mně v ten okamžik nedořezalo.

---

Stál jsem nehnutě na místě, neschopen se pohnout nebo něco říct. Jen jsem hleděl na osobu přede mnou, která jedla... Něco zakrváceného. Kdybych měl něco v žaludku, už by to vylezlo ven.

Postava byla oděná celá v černém, až na masku, která byla železná s otvory na oči, nos a pusu. Kolem pusy to bylo celé zakrvavené.

,,Heh," bylo jediné, co ze mě vylezlo. Udělal jsem krok vzad a chtěl vzít roha, jenomže ten nezaznamený pohyb byl rychlejší. Konkrétně ruka potřená rudou železitou tekutinou, která mě vtáhla dovnitř a zamkla dveře.

Pokud jsem byl někdy k smrti vyděšený, bylo to teď.

,,To jsi ty," řekl úlisným hlasem a více se na mě namáčkl. Začalo mi to být nepříjemné a... Zasahoval do mého intimního prostoru.

,,Ten v té uličce. Moje další vyhlídnutá oběť."

Vykulil jsem oči. To mi chce jako říct, že já jsem mohl dopadnout jako tady ten... Člověk? A podíval se na zbytky masa a vnitřností, co z něho zbyli.

,,Ale ušetřil jsem tě, protože mám s tebou jiné plány. Jsi důležitý článek a taky můj posel."

Nad poslední větou jsem zvedl obočí. Posel?

,,Vím, že se svými kamarády strkáš nos kam nemáš a to platí i teď. Dám ti nabídku."

Štvalo mě ta jeho maska, která mi nedovolila pohlédnout do jeho obličeje a zjistit, kdo se za ní skrývá. Měl ale podmanivý a hluboký hlas.

,,Buď si tě tady na místě vykuchám nebo mi slíbíš, že o tomhle ani nekecneš a budeš mi pomáhat."

Nečekané. Fakt jako... Bylo jasné, že mi začne vyhrožovat smrtí. Spíš mě zaujala ta výpomoc.

,,A... S čím pomáhat?" zeptal jsem se opatrně.

,,Hmm... Kývl jsi na to? Dobrá, budeš mi donášet informace a plnit úkoly, které ti zadám."

Už při první větě jsem se chtěl ozvat, protože jsem ještě na nic nekývl, ale nakonec jsem to vzdal. Nechtěl jsem umřít na záchodech, takovou blbou smrt bych fakt mít nechtěl.

,,Dobře, beru to."

---

Minjun pov.

Protáhl jsem své ztuhlé svalstvo a kouknul se kolem sebe. Pořád stejná místnost... Počkat... V rohu něco přibylo.

,,Kuchyňská linka?"

,,Ano, budeme péct, zlatíčko."

Vyděšeně jsem se podíval do levého rohu a spatřil jeho. Měl zkřížené ruce a usmíval se. Asi, nevěděl jsem to jistě, protože měl tu blbou masku.

,,Možná kdybych... Kdybych se choval poslušně, sundal by si ji a já tak zjistil jak vypadá a kdo to vlastně je."

Tahle myšlenka mě napadla už prvním setkání. Ale nejsem ten typ, který poslouchá a ještě k tomu někoho, kdo má jakože brutální změny nálad.

,,Ehm a co?" tázal jsem se a slezl z postele. Potřeboval jsem se projít, nejlépe si zacvičit. Ale před ním teda rozhodně ne.

,,Perníčky."

,,Perníčky? A... Proč?"

No super, lepší otázku jsem položit nemohl, skvěle. Na co asi perníky. Na házení asi těžko.

,,Abychom si je společně vychutnali. Musíme přece spolu trávit čas, lépe se poznat a ty jsi ve mně musíš získat důvěru a... Respekt."

To poslední vyřčené slovo se mi ani za mák nelíbilo. Vím, že se od něho tak lehce nedostanu, už jsem měl tu možnost se o to pokusit a nevyšlo to, ale pokud máme být ,,spolu" fakt dlouhou dobu, tak mi hrábne.

,,Tak pojď, vše je připraveno," pobídl mě a natáhl ke mně ruku.

Došel jsem k němu a chytl ji. Zkusím hrát tedy jeho hru a zkusit to přežít. Společně jsme došli k ,,náhradě" za skutečnou kuchyň a já se podíval na vykrajovátka, se kterými si budeme za chvíli hrát.

Zděsil jsem se, když jsem spatřil jenom dva kousky. Moje chuť si udělat něco sladkýho, okamžitě vyprchala a nahradilo ji znechucení.

,,Líbí?" koukl na mě. ,,Nelíbí? Usměj se."

,,Jak mám být s tímhle v pohodě?! Nehodlám se toho dotknout, natož to pak po dopečení jíst! Je to zvrácené!"

,,Já... Nemáš jiné?"

,,Jiné? Ne."

,,Sakra!"

Vypadá to tedy, že první kolo skončí hodně rychle. Už už jsem chtěl vzít do ruk ten nůž a začít se prát, ale rozmyslel jsem si to. Určitě bych ho nepřepral, je silnější a zkušenější. V tenhle moment jsem si uvědomil, že si budu muset vymyslet plán i s několika náhradními, kdyby se cokoliv podělalo.

,,Nemáme na to celý den, vem do ruk ingredience a jde se na to!" zajásal radostně a chytl mě za ramena.

,,Tak tohle je můj konec."

---

Strčili jsme plech do trouby a on naznačil, ať si dáme placáka. Dali.

Kdybych měl okomentovat naše pečící schopnosti... Nebyli špatné. I ta chvíle byla dobrá, což zní sice absurdně a naprosto nereálně, ale je to tak.

Již jsem pochopil, že trpí změnami nálad a pocitů, což šlo vidět při tom pečení. Když se mu něco nedařilo, vztekal se a nadával, ale když jsem mu pomohl a poradil, okamžitě se jeho nálada změnila o sto procent. Někdy si říkám, jestli není mladší než já a nebo jestli je on opravdu ten můj únosce.

,,Budou dobré," ozvalo se za mými zády. Pocítil jsem chvění po celém těle. Zatočila se mi hlava.

---

Taehyung pov.

Jimin se vrátil zpátky na pokoj, ale nebyl naštvaný nebo rozrušený, ale zadumaný.

,,Jimine, co je? Potkal jsi Yoongiho?"

Jimin se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Zalezl do postele a lehl si na bok, zády ke mně. Hobi pořád spal, protože z nás tři dopadl nejhůře. Chudák, přijede sem, je tu první den a skončí v nemocnici.

Vytáhl jsem ze šuplíku mobil a kouknul se, co je nového ve světě. Jimin nešel spát, vím to. No, aspoň ten Hobi jo.

---

Byla jasná noc, pozoroval jsem tančící světýlka na nebi a u toho se nemohl zbavit divného pocitu, že Jimin před chvílí už potřetí odešel na záchod. Dělal jsem, že spím, aby nepojal podezření.

,,Ještě jednou odejde a jdu za ním. Nemá problémy s močením, to je hovadina. Tedy, budu v to doufat, protože bych ho nerad vyrušil při takové činnosti."

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila tmavá postava. Myslel jsem si, že je to Jimin, ale ne, nebyl. Byla vyšší, svalnatější. A měla černou roušku.

Došla k Jiminově posteli a položila na ni nějakou malou krabičku. Potom odešla.

Na nic jsem nečekal a vyběhl se podívat, co se v ní skrývá. Byl jsem napjatá a plný očekávání. Otevřel jsem ji a... Zub?

,,Proč zrovna zub?"

---

Se vztekem smíšeným s bolestí jsem vyrůstal na ulici. Po celou dobu jsem nemohl dostat z hlavy můj nejtraumatičtější zážitek za celý můj krátký život. Jako kdyby se mi ten nahoře vysmíval a nechtěl, abych zažil radost a štěstí.

Zrovna jsem seděl na jedné z laviček uprostřed zalesněného parku, když v tom ke mně přišel ten samý kluk, kterého jsem viděl prvně. Usmíval se.

,,Uhm, ahoj," promluvil a podal mi ruku, abych se postavil.

,,Ahoj," přijal jsem ji a vstal.

,,Chceš si hrát?" zeptal se mě a z kapsy vytáhl míček.

Moc jsem mu nevěřil. Netušil jsem, co má v plánu, ani nevím, jak mě našel.

,,Díky, ale radši už půjdu. Za chvíli je tma."

Pustil jsem jeho ruku a běžel pryč. Běžel jsem, protože jsem si myslel, že na mě bude volat nebo sledovat. Byl jsem ze sebe tak zmatený. Pouze chtěl být kamarád a já ho od sebe odeženu. Ach.

Dorazil jsem do svého útulného domova - krabice naházené na sebe a zachumlal se do staré a kousavé deky. Usnul jsem během pár minut.

Ráno se u krabic objevil papírek a na něm napsané mé jméno.