Minjun pov.

Plně jsem se probral až po chvíli, kdy mě polil studenou vodou. Fakt příjemný, děkuji moc.

Ležel jsem na posteli, na které bylo pouze bílé prostěradlo a jeden polštář. Musím ale říct, že se mi spalo dobře, až teda na ten nepříjemný budíček.

,,Vstávej, štěňátko. Máme toho hodně co dělat."

Chytl jsem se za hlavu, kterou jsem měl obvázanou. Bolela mě, hlavně v místě, kde mě trefil. Hajzl jeden.

,,Chtěl bys utlumit bolest?" zeptal se mě a já lehce přikývl. Vím, že to ještě nic nebylo, ale pokud nebudu pít dost vody a hlavně odpočívat, zhorší se to.

,,Tak to máš smůlu."

Vyvalil jsem na něho svůj překvapený a zmatený pohled. Jak jako že ne?

,,Ta bolest tě posilní. Když ji překonáš, tak ji třeba příště ani neucítíš."

Takovou jsem mu chtěl ubalit, ale nemohl. Vrátil by mi to.

,,Lehni si zpátky, já donesu něco na posilněnou."

Zvedl se z postele a odešel pryč. Zůstal jsem tam sám a přemýšlel, jak se odsud dostanu a co je to za člověka.

---

Yoongi pov.

Po otřesném zážitku jsem se probudil zabalený v nahřátých peřinách s uslzenýma očima. Tohle z hlavy nikdy nevymažu.

Vylezl jsem z postele a opatrně se vydal do koupelny. Neznal jsem to tady, ale našel jsem to hned.

,,Za co, kurva? Snad mi teď vykecá vše, co ví. Jinak ho podřežu."

Umyl jsem si pod vodou obličej, vykonal potřebu a zamířil na gauč. Do té postele jsem neměl chuť se vrátit. Nikdy.

,,Á, už jsi se probral."

Vystartoval jsem z místa a dal mu pěstí do obličeje. Hajzl jeden. Svalil se na zem a přidržoval si nos, ze kterého začala téct rudá tekutina.

,,Teď mi řekneš vše, co víš, jinak se neznám."

Chytl jsem ho za límec a přitáhl si ho k sobě. Můj hněv a vztek vůči němu každou vteřinu rostl. Měl jsem chuť ho zabít tady a hned, ale nemohl jsem.

,,A co chceš vědět?"

Věděl moc dobře, co po něm chci, jenom to hrál a snažil se mi navodit chuť mu dát ještě jednou pořádně do huby.

,,Kde. Je. Jeon Jungkook?"

Jeho grimasa se okamžitě změnila na vyděšenou. Počkat, o co tu jde?

,,Nevím. Nemluv o něm!" zařval na mě, až mi pár slin vystřiklo na tvář.

,,Vím, že víš, kde je. Mluv!"

Zatřásl jsem s ním a dal mu facku.

,,Říkám, že nevím. O něm se nesmí takhle mluvit, to snad nevíš?!"

Hysterčil. Měl strach. Bál se.

,,Ugh!" shodil jsem ho silou na zem a zamířil ke vchodu.

,,Zmíníš se o mně, chcípneš. Jasný!" promluvil jsem ještě na něho a práskl silně dveřmi.

Naštvaně jsem mířil po schodech dolů a když jsem si sáhl do kapsy, ucítil jsem papír. Rychle jsem ho vytáhl a rozdělal.

Navzájem se nenávidíme, ale setkání s tím člověkem ti nepřeji. I přes to vím, že po něm půjdeš. Takže ti poradím, kde by se mohl nacházet.

Opuštěná továrna na jihozápadě Soulu.

Dávej si pozor, možná už o nás ví.

Přečetl jsem si to několikrát a musel jsem se pousmát. Znásilnil mě. Ale možná, jen možná... By mohl hrát důležitou roli.

---

Jimin pov.

Byl jsem štěstím bez sebe, když si pro mě Hobi s Taem dojeli. Nastoupil jsem do auta a okamžitě na ty dva vybalil a ještě jednou popsal, co se mi stalo.

,,Určitě to byl on. Kluci, notak, musíme najít Yoongiho."

,,Měl jsi mu zavolat už dávno," odbyl mě Taehyung.

,,Byl jsem v šoku. Stále jsem." Nechápal jsem, co mu zas vjelo pod nos. Ten mění nálady jak ženská.

,,My tě chápeme. Zavolej tomu Yoongimu, ať vím, kudy mám jet," přidal se na moji stranu Hobi. Taehyung jen zafrkal a otočil hlavu směrem k oknu.

Jeho chování... Je divné.

Po chvíli to Yoongi vzal a řekl mi ulici, po které míří směrem na místo, kde by měl být JK. A taky Minjun.

,,Takže JK zase vyvádí. Ach jo, copak nemá chvíli oddechu?" povzdechl si Hobi a šlápl na plyn.

,,Bohužel ne. A tentokrát si vybral oběť, která je v Koreji pouze pár dní. Měl smůlu."

,,Jak že se jmenuje?"

,,Minjun. Zábavný, vtipný, veselý. Třeba JK zabaví," myslel jsem si nadějně.

,,Nebuď bláhový, Jimine. Ten je za něho rád. Kdoví, co se teď děje," ozval se konečně trucující Taehyung.

,,Já vím. Bojím se o něho."

Dal jsem si nohy k sobě a hlavu jsem si opřel o sklo. Zadíval jsem na ulici, po které se procházelo minimum lidí. Všichni někam spěchali, za někým, nebo třeba jen na nákup.

,,Yoongi, kdepak jsi?"

Do ticha, které v autě panovalo.

---

Minjun pov.

Po jídle, které bylo moc dobré, jsem si zase lehnul a a zase přemýšlel. On odešel odnést nádobí, ale před odchodem na mě mrkl. Nevím, co to znamenalo, ale moc jsem se netěšil.

Ozvalo se cvaknutí zámku a následné otevření dveří. Vstoupil dovnitř, zavřel za sebou a zamířil ke mně.

Když si sedl na okraj postele, ještě víc jsem se natisknul ke kamenné zdi. Nevěřil jsem mu. Ne potom, co mě hrníčkem trefil do hlavy a nechtěl mi dát lék na uvolnění. Co to je za šílence?

Vytáhl z kapes čtyři věc - kámen, nůžky, papír a tužku. Položil je před sebe a hlavou mi naznačil, ať se k němu přisunu blíže. Váhal jsem. Přemýšlel. Snažil se přijít na to, co s tím chce dělat.

Jako první věc mě napadla ta světoznámá hra - Kámen, nůžky, papír. Je ale přeci hovadina, abychom ji hráli. Čeho tím chce dosáhnout?

,,No tak, hafánku, pojď blíž. Já ti neukousnu ouško."

Ignoroval jsem to oslovení. Celou tu větu a přisunul se blíže. Nespustil jsem ho z očí.

,,Šikovný ňufík. Teď si zahrajeme hru. Určitě ji znáš. Zná ji každý."

Střídal jsem pohledy. Na něho a na věci, se kterými si budeme hrát.

,,Začneme tak jak vždy. Pokud někdo z nás prohraje, tak ten druhý mu musí způsobit bolest. Kamenem, nůžkami a papírem s tužkou. Teď ti vysvětlím, co u každého kola uděláme."

Už teď jsem věděl, že se mi to nebude líbit. Nemůžu z toho nějak vycouvat? Ne? No tak to děkuji pěkně.

,,S kamenem si pohrajeme jak chceme. Použijeme fantazii. To stejné i s nůžkami. A papír s tužkou použijeme na psaní. Prostě na to napíšeme, co chceme tomu druhému udělat. Cokoliv. Fakticky cokoliv," dořekl a já jsem měl pocit, že se při těch posledních slovech nadchl. Úplně z něho srčela ta nedočkavost.

,,A... Uhm... Můžu se té hry nezúčastnit? zeptal jsem se a skrčil se.

Napjal se, přes masku mu šly vidět pouze jeho černé oči a zvedl ruku. Zavřel jsem oči a očekával facku, pěst, kopnutí.

Ale ne pohlazení po tváři a následný polibek na čelo.

,,Dáme si pět kol. Dobře?"

Poraženě jsem přikývl. Proč se vůbec snažím? Stejně mu všechno vyjde.

,,Oh, jo! Tak kdo začne?" zajásal a připravil si ruku. Choval se tak... Dětinsky. Co s ním je?

,,Ehm... Tak třeba ty." ,,Stejně prohraju."

Usmál se a začal.

---

Po sedmi kolech (ano, sedmi), jsem byl v koncích. Měl navrch. A to myslím seriózně.

,,No tak, miminko moje, snaž se," povzbudil mě, když se mi opět s pomocí nůžek zařízl do kůže na předloktí.

Ani jsem tu bolest pořádně nevnímal. Stále se ozývala pichlavá bolest hlavy a když nebudu počítat jeho řádění se na mém těle, tak jsem docela v pohodě.

,,Jdeme na osmé kolo."

Tohle mě dostatečně probralo na tolik, abych hmátl po nůžkách a zamířil je na něho. Už jsem nemohl dál. Slezl jsem z postele a udělal tři kroky dozadu.

,,Ne! Už nebudeme! To stačí!"

Také vstal a ze svého místa zamířil mým směrem. Já křečovitě držel nůžky v ruce a nevzdával se.

,,Děťátko, nehraj si s tím, ublížíš si."

,,Je mi kurva jedno, co meleš za nesmysly! Vypadni odsud!"

Zhluboka jsem dýchal, ruce se mi třepaly strachem.

,,Oh... Tady někdo zlobí. A bojí se zároveň. Haha...," zadíval se, chvíli nehnutě stál a já si začal myslet, že využiju příležitosti a uteču. Nezamykal.

Udělal jsem to. Nůžky jsem si nechal u sebe a běžel ke dveřím. Nedíval jsem se za sebe, doběhl jsem k nim a zatáhl za kliku. Otevřely se.

Okamžitě jsem vyběhl ven, ale neudělal jsem ani dva kroky, když jsem na něco šlápl. Oddělal jsem nohu, abych se mohl podívat. Bylo to... Nějaké tlačítko, asi?

,,Kurva!"

Podíval jsem se před sebe a nahoru, kde jsem viděl úzký otvor. A pak proud vody. Vařící.

Polila celé mé tělo. Začal jsem hystericky řvát a padl na zem. Pálilo to, bolelo.

Svíjel jsem se v bolestech a neslyšel ani jeho, jak ke mně došel a klekl si. Odhrnul si mé mokré vlasy z čela a celého si mě prohlédl.

,,Já ti říkal, že máš poslouchat. Teď se modli."

---

Asi pětkrát jsem upadl do bezvědomí, ale vždy mě probudil. Držel mě v náruči a prohlížel si mě.

,,Jsi celý červený, oh, musíme tě zchladit," dořekl a pustil mě.

Spadl jsem do vany, ve které plavaly kousky ledu. Takže z horka do zimy, super.

Byl jsem ze všeho tak moc vyčerpaný. Otevřené rány ještě po hře, dále vylití vařící vody na mé tělo a nakonec ponoření do mrazivé.

---

Yoongi pov.

Cestou se mi ozval Jimin a požádal mě, abych jemu i zbytku skupiny (ano, jméno vymyslíme později) řekl, kde se nacházím. Také mi slíbil, že vysvětlí vše, co se stalo. No jako chtěl bych to vědět, protože mi přijde, že od Minjunova zmizení jde všechno do kytek.

Pod jednou lampou byla postavena lavička. Umanul jsem si, že si na ni sednu, odpočinu si a počkám na ně. Stejně tu budou za chvíli.

Když jsem odpočíval, vzpomínal jsem na jedno období.

---

Hrál jsem si s partou kluků na hřišti blízko rušné silnice. Kopali jsme do míče a hráli fotbal. Byli jsme tam sami, jen my a míč.

V jednu chvíli se ale stalo, že omylem jeden z kluků kopl míč směrem na cestu. Já, který byl nejblíže, se za ním rozeběhl, pokusit se ho chytit.

Kluci na mě začali křičet, ať se vrátím, ale já je neslyšel. Když už jsem ho držel, zaslechl jsem zvuk brzdících pneumatik. Dále už jen obří ránu a křik.

Probral jsem se v nemocnici.

---

Pohltil mě takový zvláštní pocit. Vybavila se mi tahle nehezká vzpomínka na můj první pobyt v nemocnici po srážce s autem.

Od té doby se od cest držím dál, i z aut mám respekt. Měl jsem sklopenou hlavu, takže jsem nemohl spatřit řítící se auto.

Toho, koho jsem viděl uvnitř, mi vyrazilo dech a způsobilo zásek. Následovala tma. Černočerná tma.

---

Je načase, abyste se něco dozvěděli i o mně:

,,Moje dětství nebylo nikdy šťastné. Upřímně si ani nepamatuju na jeden jediný okamžik, kdy jsem byl šťastný. Vyrůstal jsem s rodiči alkoholiky a násilníky. Většinu mého času jsem trávil venku s kamarády. Tedy... Bývalými.

Po nehodě, díky které jsem strávil dva týdny v nemocnici, se ke mně otočili zády. Nebavili se se mnou, odmítali chodit ven. Zase jsem osaměl. Zase jen já a moje jediná kamarádka.

S ní jsem si rozuměl asi nejvíc, byla mi nablízku vždy a naslouchala. To jsem tak jednou seděl u potoka a pozoroval rybičky plovoucí v čisté vodě. Bylo parné a slunečné léto, jedno z těch, které bylo i bohaté na bouřky.

,,Yoongi, měl bys jít domů, slyším tvoje kručení v břiše. Hladovíš. Zase.

Ano, zase. Sice mi bylo osm let, ale odmítání jídla bylo mou rutinou. Nedokázal jsem nic pozřít a oblečení na mně doslova plandalo. V té době jsem se divil, že se ještě dokážu hýbat a racionálně myslet.

,,Nemám hlad. Chci tu být a sledovat rybičky. Nechci domů, bojím se rodičů."

Zaleskly se mi oči. Vždy mě Samota podporovala, starala se o mě. Byla takovou mojí druhou matkou.

Před ní jsem si dovolil vypustit všechny mé pocity. Nebál jsem se jí. Ona mě povzbuzovala, chránila mě a radila mi.

Díky ní jsem přežil i svoje první znásilnění. V šesti letech. V koupelně. O půlnoci.

Po něm jsem ji prvně poznal. Nejdříve jsem se jí bál, ale nakonec mě přesvědčila, že to ona je ta dobrá. Poprvé v životě jsem tak i poznal hřejivý pocit na srdci.

A z očí mi padaly slané potůčky slz. Slzy radosti a uvolnění.

---