Minjun pov:

Původně jsem chtěl jít domů sám a přemýšlet po cestě, ale když jsem slyšel slova vypuštěná z Yoongiho úst, rozmyslel jsem si to. Můj strach se zase o několik stupňů zvýšil a moje obavy, že mě ten člověk bude sledovat a objeví tak, kde ukládám hlavu na noc, byly vysoké.

Prdel by byla, kdyby už věděl, kde bydlím a jenom by čekal na vhodnou příležitost. Viděl jsem dost dokumentů a četl hromady takových příběhů a vím, čeho všeho jsou takoví lidé posedlí svými oběťmi schopni udělat.

Proto jsem šel společně s Yoongim a Jiminem do kavárny. Na policejní stanici, kdd chtěli původně jít, se vykašlali, protože prý je můj život přednější, než krádež auta. A to nekecám. Opravdu jim někdo odcizil auto.

Takže teď jsem seděl naproti tomuhle zamilovanému párečku a přál si mít taky někoho vedle sebe. Jimin se sice nabídl, že by si ke mně přisedl, ale když jsem viděl Yoongiho nasupený výraz (páč je to stále jeho partner), tak jsem mu rozmluvil a řekl: ,,Možná příště, příteli."

Objednal jsem si na zahřátí ledové amerricano, kluci zase ovocné čaje. Prostředí bylo útulné, teplé a z reproduktorů zavěsených nad okny, se linula uklidňující melodie. Bylo zde i málo lidí, takže větší šance, že ho třeba zahlédneme.

,,Neměj strach. Když jsem tu já a Yoongi, který mimochodem chodí na sebeobranu, tak se nemusíš ničeho bát," snažil se mě Jimin uklidnit, když viděl, jak se pořád nervózně dívám po té trošce lidí tady uvnitř.

,,Tady nejde o mě, Jimine. Ale o motiv a načasování," opravil ho Yoongi.

Nervózně jsem těkal po místnosti, po obličejích, po čase. Jestli začnu být paranoidní, tak to situaci moc nepřilepší. Jimin a Yoongi se mezi sebou bavili o tom, co se mnou dál.

Byl jsem jim vděčný, že i po tak krátké době co se známe, mi chtějí pomoci.
Ale zas říkali, že to není pro ně nové.

,,Uděláme to tak, že nás zavedeš k sobě domů. Ale ne přímo, třeba pár metrů," začal drmolit Jimin, protože to napadlo jeho a měl z toho radost.

,,Budeme tě sledovat a nedovolíme, aby ti kdokoliv ublížil."

---

Nikdy bych nevěřil, že takhle brzy po příjezdu se setkám s lidmi, kteří se okamžitě stanou mými přáteli a ochrankou. Budu jim za to nadosmrti vděčný.

,,Copak se tady děje?"

Zrovna jsem s Yoongim a Jiminem nainstaloval lepší bezpečností opatření u vchodových dveří, když se na schodech objevil ten chlapec s červenými vlasy.

Okamžitě jsem změnil směr a zakoukal se na vršek stěny, kde poletovala pavučina.

,,Není tady. Není tady," opakoval jsem si neustále dokola a schoval za Jimina, který na Taeho hodil zaujatý výraz. Yoongi se naopak mračil.

,,Instalujeme opatření tady Minjunovi", odpověděl jako první ten menší, otočil se na mě a vytáhl mě přímo před Taeho. No skvěle.

,,A důvod? Bojíš se mě?" popichoval mě, zato já měl chuť se propadnout do země.

,,Ne, chce ho chytit a unést nějaký maniak, asi jsi o něm už slyšel, je tady po okolí známý, no, a proto se hlavní chod snažíme zabezpečit aspoň nějak," dopověděl Yoongi, protože Jimin měl jen oči pro toho perverzáka.

,,Hmm, jo, asi vím, koho myslíte. Ale kdo by nešel tady po cukrouškovi, že?" nadhodil obočím a ušklíbl se.

Jimin zamrkal, Yoongi nedal žádnou emoci najevo a já se otočil a zamířil ke dveřím. Potřeboval jsem od něho zmizet. Na konec světa. Není on ten únosce a vrah? Docela by to sedělo.

,,Minjune, otevři ty dveře."

,,Tobě rozhodně ne."

---

Taehyung pov.

Já to snad vykopnu, to s ním není možný.

,,Ehm, a co teď?"

Ten menší, nevím jak se jmenuje, se zeptal na tak absurdní otázku. Já vím moc dobře, co se teď bude dít.

,,Zvládnu to s ním. Už jsme se potkali a vím, co na něho zabírá."

,,Fajn, tak my jdeme."

,,Eh? A kam jako. Jimine!"

Oslovený se zastavil, chytil ho za zápěstí a pověděl: ,,Jdeme si pohrát."

---

Znovu jsem zazvonil a zaklepal. Byl jsem vždy dost trpělivý, ale tady ten člověk mi to dost ubíral. Čeho se bojí? Že mu něco udělám?

,,Otevři. Ti tvoji kamaradičkové už odešli, jsem tu jen já."

Stál jsem přede dveřmi a čekal. Deset vteřin, půl minuty, minutu. Nic.

Chtěl jsem znovu, ale náhle jsem za sebou ucítil průvan. Bleskurychle jsem se otočil a... Nic.

,,Co to bylo?!"

,,Tak jdeš? Nebo mám zavřít?"

Minjun stál ve dveřích a zíval. Čekal, až se pohnu a půjdu dovnitř, s čím jsem neměl problém. To co se mi stalo, bylo divné. Pocit, že jsem měl být pronásledovaný.

Když jsem zavíral dveře, naposledy jsem se podíval za sebe a spatřil stín, jak schází schody dolů. Paranoia. Asi.

,,Jsi v pohodě. Vypadáš, že jsi viděl něco, co jsi nechtěl."

Bylo hezké jak se o mě staral. Chtěl jsem si s ním promluvit o tom, jak to mezi námi bude, ale asi to přehodnotím a začnu důležitější věcí.

,,Minjune, teď mě musíš dobře poslouchat. Týká se to tvého zdraví."

,,A nechceš si jít před tím sednout. A dát si něco na pití a jídlo?" šlo poznat, že jsem ho pěkně vystrašil, protože takového mě ještě neviděl.

,,Dobře. Dám si vodu. To stačí."

---

,,Už jsi se s ním někdy setkal?" začal jsem.

,,S kým?" nechápal.

,,S tím, kdo tě pronásleduje."

Seděli jsme na gauči, každý z jedné strany.

,,Jo, jednou v noci. Spal jsem venku na lavičce v dešti a on mě přenesl do altánu na druhé straně parku. Druhý den ráno jsem se probral a nikdo tam nebyl."

Zatnul jsem zuby a dal ruce v pěst. Asi to bude mít.

,,Vysvlékni se."

,,Co? Ne."

,,Dělej, musím se ujistit, že to máš."

Nechtělo se mu, ale nakonec to udělal. Shodil ze sebe vršek oblečení a já ho poprosil, ať se ke mně otočí zády. Viděl jsem to. Měl to tam. Je to jisté.

,,Takže hra začala. Už stojíš na herním poli."

,,Cože? Jaká hra? O co tu kurva jde? Co tam mám?!"

Začal vyšilovat, seskočil z gauče a běžel na chodbu, podívat se do zrcadla. Nechal jsem ho se pokochat.

,,Co ten znak znamená? Kruh a přes to kříž? Co to je?"

,,Upřímně nevím. Asi nějaké jeho značení."

,,Označkoval si tě, když jsi spal. Hádám."

Minjun se vrátil zpátky za mnou, postavil se přede mě, dal si ruce v bok a spustil: ,,A to mám brát jako jak? Že mu teď patřím nebo co jako?"

Byl vzteky bez sebe. Svůj strach se snažil skrýt za hněvem, který prostupoval celým jeho tělem. Snažím se ho pochopit, ale moc mi to nejde.

,,Uklidni se. Chápu, že jsi rozrušený a ničemu nerozumíš, ale najdeme nějaké řešení."

,,Heh? Řešení toho, co mám na krku? Je to kurva děsivý, už to pochop."

Postavil jsem se a obejmul ho. Prvních pár sekund se ode mě snažil odlepit, ale nakonec to vzdal a nechal se objímat.

Nevím jak on, ale mně objetí vždy pomůže.

,,Ví to ti dva nadrženci?" zeptal jsem.

,,Jako Yoongi a Jimin? Ne."

,,Kurva."

---

Yoongi pov.

Mít normální vztah by nebyla taková zábava, takže proto teď nesu Jimina na zádech a modlím se, aby nezačalo pršet.

Nevím, proč ho napadlo jít do baru, když dopředu věděl, že to prostě nezvládne a zase ho ponesu na zpáteční cestě. Příště mu to asi vyhláskuji nebo já nevím.

,,To byl teda pěkně debilní nápad toto," zanadával jsem a pokračoval dále do kopce.

Začalo se pomalu stmívat a pokud mám svůj orientační smysl ještě stále plně funkční, tak mi cesta domů zabere ještě asi tak patnáct minut. S tím těžkým závažím, které nesu asi dalších pět.

,,Do háje! Zrovna teď?"

Začal mi vyzvánět mobil a já v duchu proklínal toho, kdo mi teď volá. To nemohl počkat?

Položil jsem Jimina na obrubník a přidržoval ho. Z kapsy jsem vyhrabal mobil a na rozsvíceném displeji jsem spatřil Minjunovo jméno. Co ten chce?

,,Co potřebuješ tak akutně, že mi voláš, když jsem zrovna na cestě domů s pár kily na zádech navíc?"

,,Mám velký problém. Jakože obrovský."

,,A?"

,,Taehyung musel odejít do obchodu. Jenom na chvíli. A..."

,,Vysyp to. Nemám čas."

,,Někdo v časových intervalech klepe na dveře. Vždy, když se jdu podívat na chodbu, nikdo tam není."

,,A neutahuje si z tebe?"

,,Poslal mi video jak je uvnitř zrovna ve chvíli, kdy se ten zvuk zase ozval."

,,A nemůže se za tebou vrátit? Já jsem daleko a mám problém s Jiminem."

,,Prý jo, ale až za pár minut. Nevím, jestli to stihne. Co když se něco stane?"

,,Nestane, neboj. Nemůže se dostat dovnitř."

Z telefonu jsem slyšel kroky. Pochopil jsem, že se jde znovu podívat ke dveřím.

,,Nikde nikdo."

,,Drž se, musím končit."

,,Fajn, měj se."

---

Minjun pov.

Já toho Yoongiho... Ach, copak nechápe, že mi jde o život?

Zavřel jsem dveře a zamířil na záchod. Když vykonám potřebu, třeba se mi uleví.

Udělal jsem dva kroky a uslyšel chrastění klíčů v zámku. Polil mě studený pot a pomalinku jsem se otočil. Hypnotizoval jsem dveře a čekal.

,,Kurva, co teď?"

Vytáhl jsem z kapsy telefon a napsal rychle Taemu. Ať si jakože pohne. Jde mi o život.

Psal jsem SMS, ale ke konci jsem se zase zastavil. Slyšel jsem zvuk, který bych přirovnal, když nožem přejíždíš po dřevě. Neříkejte mi, že...

,,Kdo je tam?!" zařval jsem hystericky, běžel ke dveřím a rychle je otevřel.

Stál jsem tváří v tvář...

---

Taehyung pov.

Do háje. Já toho Minjuna zabiju. Proč mi to nebere?

,,Minjune? Minjune, otevři!" mlátil jsem do dveří a křičel jeho jméno.

Bylo mi šumafuk, že vzbudím pozornost sousedů, potřeboval jsem se dostat dovnitř.

,,Mladíku, co to děláte?"

Otočil jsem se a ve dveřích naproti jsem spatřil starou paní, asi babičku, která na mě udiveně hleděla. Nedivil jsem se jí.

,,Ehm, nevíte, jestli tady někdo byl? Potřebuju se dostat za mým přítelem dovnitř."

,,Přítelem?"

Nervózně jsem se uchechtl.

,,Nó, jako přítel kamarád."

Vypadalo, že se jí ulevilo. Radši jsem to ignoroval a znovu zazvonil.

,,Byl tady nějaký mladík s černou kapucí na hlavě před vámi. A potom spolu odešli."

,,Odešli? Jako spolu?"

,,To nevím, vařila jsem jídlo, musela jsem tedy na chvíli doběhnout."

Usmál jsem se na ni a poděkoval jí. Seběhl jsem schody dolů, zamířil ven a přemýšlel, co budu teď dělat.

,,Kdybych měl číslo na jednoho z jeho kamarádů, bylo by to jednodušší. Aish."

---

Yoongi pov.

Úspěšně jsem se s Jiminem dostal domů, kde jsem ho opatrně položil do postele a vysvlékl. Oblečení jsem vyhodil do koše na prádlo a nechal Jimina, ať se vyspím.

Potřeboval jsem se ujistit, že je Minjun v pořádku. Celou cestu mě zžíral pocit, že je něco špatně. Že se něco stalo nebo stane.

,,No tak, no tak."

Vyzvánělo to.

,,Do háje."

Nechtěl jsem probudit Jimina, a tak jsem se vydal do kuchyně, zavřel opatrně dveře a zkusil to znovu.

I na třetí pokus nic.

,,Tohle není dobrý."

---

Flashback:

Yoongi pov.

,,Hyung, copak to tam máš?"

Seděl jsem na stromě a koukal svého bratra, jak se snaží z obálky vytáhnout papír.

Zajímalo mě, co tam má, protože jsem byl od dětství zvědavý.

,,Dopis."

Jednoduchá odpověď. Ach, ale já chci víc.

,,A kdo ti píše?" vyzvídal jsem dál.

,,Můj přítel," usmál se a začal číst.

V té době, kdy mi bylo pouhých osm let jsem to nechápal. Myslel jsem, že je to nějaký jeho kamarádi, jak mám já, ale byl to prý někdo víc. Někdo důležitější.

,,Jsi šťastný. Líbí se mi to."

Houpal jsem nohama sem a tam a usmíval se od ucha k uchu.

,,Měl bych být, když odjíždím za ním."

,,He? A na jak dlouho?"

Jin, můj starší brácha, složil dopis zpátky a přišel ke stromu.

,,Nevím. Ale na měsíc to bude."

Moje nálada klesla o stupně dolů. Nechci, aby odjel pryč, chci ho tady.

,,A- a nemůžu jet s tebou? Prosím."

Opatrně jsem skočil ze stromu přímo do jeho náruče. Pevně jsem ho držel a nehodlal pustit. Nikam nepojede.

,,To nejde. Promiň, bráško."