Zdravím!

Přicházím s příběhem, který bude vycházet absolutně nepravidelně (takže klidně za týden, za měsíc, za půl roku).

Důvodem je človíček, který chtěl, abych vydala první část a jak se tak znám, tak než napíšu další, bude to trvat. :D

V příběhu se objevují členové skupiny BTS a smyšlená postava. Také se zde ukážou scény +18, berte to opět jako varování, každý to čte na vlastní riziko.

Užijte si úvodní kapitolu, která bude kraťoučká. :)

Minjun pov.

S jedním velkým a hlavně věcmi plným kufrem, jedu ve výtahu do sedmého patra. Mám za sebou třináct hodin trčení v letadle, pár zažitých turbulencí a nedostatek spánku. Vidím před sebou jen měkkou postel, do které spadnu a nevstanu do doby, dokud se nevyspím.

Ale je tu takový menší problém. Sice budu mít vlastní byt, ale musím ještě navštívit jednu rodinnou osobu. Takže si hodím věci do bytu a zamířím zpátky k metru.

---

Nevím, jestli jsem opravdu tak moc mimo a nebo se mi zdá, že mě někdo sleduje? Sedím na červeném koženém sedadle, všude kolem mě plno lidí a já se nervózně dívám kolem sebe. Snažím se najít tu osobu, která mi způsobuje nepříjemný pocit.

Neuspěl jsem. Na zastávku jsem dojel dříve, což mě i uklidnilo, protože jsem mohl mezi lidmi nepozorovaně uniknout a modlit se, že mě to něco nespatří a nebude mě pronásledovat.

Pokud vám vrtá hlavou, jak je možné, že se tak dobře význam v plánku metra země, ve které se nacházím, tak jen proto, že jsem si to asi dvacetkrát procházel. Třeba pomůžu i někomu místnímu, když mám i nějaké ty základy korejštiny.

Ano, jeden z mých rodičů odtud pochází a já sem přiletěl, abych ji navštívil a hlavně se zlepšil v mluvení a psaní. (A taky zkoumání kultury, jídla a lidí).

---

Vyjdu několik schodů a zastavím se před dřevěnými a na první pohled hodně starými dveřmi. Jsem v části města, která patří k těm chudším, ale stále jsou na tom místní občané velmi dobře. Nervózně si promnu ruce, prohrábnu si své bílé vlasy a zmáčknu čudlík na zvonku. Pár vteřin čekám, než uslyším z druhé strany kroky a následně i pohyb klíče v zámku. Nadechnu se.

Dveře se otevřou a mně tak spadne pohled na osobu stojící přede mnou. Je mi ve tváři velmi podobná, o trošku menší než jsem já a taky hubenější.

,,Ahoj, mami", pozdravím ji a natáhnu k ní ruku. Ona se na ni podívá, natáhne svoji a podá si se mnou.

,,Vítej v Jižní Koreji", přivítá mě a já se mírně usměju. Má dobrou náladu, zatím.

,,Pojď dál, mám pro tebe nachystané kimchi."

Pro neznalé, kteří neví, co to to kimchi vlastně je: Zjednodušeně řečeno fermentované zelí, které je strašně dobré a zdravé. Národní jídlo.

,,Vyzuju si boty, mikinu si nechám na sobě a mířím dál do vnitřku bytu. Má to hezky zařízené, takové staromódní, ale zároveň to ve vás vyvolává pocit domova.

,,Sedni si, já ti to ihned donesu", vyruší mě z přemýšlení matčin hlas a já jen kývnu.

---

Po výborné večeři jí poděkuji za jídlo a chystám se odejít. Je docela pozdě a já jsem opravdu unavený.

,,Už půjdu. Je dost hodin a potřebuju nabrat sílu na zítřek."

Už vstávám od stolu, když v tom ucítím tlak na předloktí. Lehce se zachvěju, vím moc dobře, co bude následovat.

,,Zůstaň tady. To jsi se přišel jenom najíst? Ani si mi neřekl, jaký byl let a jak se vlastně máš."

Povzdechl jsem si a sundal její ruku z mého předloktí. Už to začíná.

,,Přijdu jindy. Však tady taky budu několik měsíců, takže tě určitě budu chodit navštěvovat", uklidním ji.

,,Vždyť můžeš spát tady, nemusíš chodit pryč. A už vidím, jak zrovna ty mě budeš chodit navštěvovat."

Zatnul jsem zuby a otočil se k ní zády.

,,Ne, půjdu domů. Chci být sám."

,,Minjune! Když ke mně mluvíš, tak se aspoň otoč. Proboha, co to mám za dítě", řekla si potichu pro sebe, ale dolezlo to až k mně.

,,A já nechápu, co to mám za matku. Super nápad sem dnes přijít, fakt že jo", nadával jsem na sebe.

,,Co? Jak se opovažuješ? Kdyby to slyšel otec, tak-"

,,Ale ten tu už není, protože nás opustil!" vykřikl jsem na ni a popotáhl jsem. Cítil jsem, jak mi slzí oči.

,,Heh?! A já snad za to může? Byl to slaboch a ty to víš."

Na zem spadla slaná kapka a další a další. Snažil jsem se rukávem od mikiny zastavit ten proud, ale nešlo to. Na to, že jsem nedávno oslavil své devatenácté narozeniny, jsem docela citlivý člověk a zmínka o mém otci mě vždy zasáhne.

Sice to nebyl nijak suprový člověk, ale aspoň jsem měl do deseti let kompletní rodinu. Od jeho zmizení se moje matka odstěhovala do své rodné země a o mě se začal starat můj nevlastní starší bratr, který ale nedávno zemřel při tragické autonehodě.

Proto jsem se rozhodl, že opustím USA a uzavřu tak své vzpomínky.

,,Ale aspoň jsem měl normální rodinu! Ne, že jsem vyrůstal s nevlastním bráchou, který nedávno opustil tenhle svět. Kurva, za co?!"

Zařval jsem z posledních sil a vyběhl pryč. V předsíni jsem si rychle nazul boty a vyběhl ven. V tom bytě jsem nechtěl zůstat už ani minutu.

---

Procházet se nočním Soulem a ještě mokrý na kost, není asi úplně super nápad. Co jsem měl ale dělat, když jsem neviděl předpověď počasí a nevzal si tak s sebou deštník. Také jsem se potřeboval uklidnit, takže jsem seděl na lavičce schovaný v klubíčku. Byl jsem ze všeho zmatený a nejhorší bylo, že jsem se nemohl nikomu svěřit. Žádný rodinný příslušník, žádný kamarád, nikdo. Jen já a pocit samoty a opuštění.

Vytáhl jsem mobil s kapsy a zjistil jsem, že je skoro půlnoc. Perfektní, to si tady můžu rovnou lehnout a spát. Moje energii byla minimální, víčka se mi zavíraly a já odpočítával minuty, než je nadobro zavřu.

Ale nemohl jsem, protože bych usnul vyčerpáním a nemusel bych se probudit. (Prochladnutý budu tak či tak).

Sledoval jsem osvětlený park a osobu zahalenou v kapuci, která se ke mně pomalu přibližovala. Jen jsem ji sledoval, nic jiného nedělal.

Na krátký moment jsem zavřel oči a když je znovu otevřel, tak ona osoba stála přímo přede mnou a prohlížela si mě. Neviděl jsem jí do tváře, ale už od pohledu byla vyšší a mohutnější.

Já si ji unaveně také prohlížel a očekával jsem zázrak. Jaký? No jakýkoliv.

Ten se mi vyplnil, páč postava vytáhla z kapsy od bundy ruku schovanou pod rukavicí a natáhla ji ke mně. Očekával jsem cokoliv, ale určitě ne to, co přišlo.

Dotkla se mé tváře a když to udělala, uvědomila si, že lepší by asi bylo, kdyby si ten kus oblečení z ruky sundala. To i udělala a pokračovala v obdivování mého obličeje. Svými prsty prošla každým koutem a já si užíval každičký moment. Bylo mi to příjemné, moje mise zůstat za každou cenu vzhůru, neuspěla.

Poslední, co jsem ucítil, byl teplý dech na mém obličeji.

---

,,Jen spi a naber síly, cukříku můj. Již velmi brzy započne mezi námi hra a uvidí se, kdo z ní vzejde jako vítěz a kdo bude muset ke konci učinit těžké rozhodnutí.

Přijde chvíle, kdy se rozhodneš pro mě. To vím jistě. Ale nechám tě pár dní, aby sis zvyknul a třeba i našel nějaké ty kamarády, které do toho můžeš také nechtěně zatáhnout. To záleží pouze na tobě."

---

Tak to byl ten nejdivnější sen, který jsem kdy zažil. Že by ke mně někdo promlouval? Heh, idiot jsem.

Nejdivnější bylo, že jsem se probral na lavičce v bílém altánu, který byl podle mých dedukcí na druhé straně parku, než kde jsem měl být.

Bolestně jsem zasténal a opatrně se protáhl. V tu chvíli jsem se ale zasekl v pohybu.

,,Proč mám kurva na sobě čisté a hlavně suché oblečení? Vždyť včera pršelo."

Mám hroznou paměť, ale vím moc dobře, že včera z nebe padaly kapky vody a že u mě stála nějaká tmavá silueta postavy. Ale kdoví, třeba to byl jen strážný anděl a bál se o mě.

Teda, budu v to doufat...