Bylo to pár dní. Po tom nešťastném incidentu hned následujícího dne odjela domů do centra města.
Po tom, co dvě hodiny detektiva přesvědčovala o tom, že Markus byl v celém útoku nevinně a stejně její snaha přišla vniveč, došla veškerá její trpělivost a odmítla další výslech.
Bezmyšlenkovitě koukala na televizi. Sem tam postřehla zprávu o androidích deviantech. Sem tam vražda jimi zapříčiněná. S odporem kroutila ústa.
Dobře jim tak. Dobře těm lidem.
Cítila krutost a chlad ve svém nitru. Lhostejnost vůči lidem. Byla bez nálady a protivná. Ten nejdříve zcela pozitivní náhled na svět se změnil v apatii. Ale uvědomila si, že tak laskavá vždy být nemůže. Nechtěla ven ani vycházet.
Probudilo ji však klepání na dveře. Odložila ovladač, přes ramena si přehodila svetr a vydala se ke vchodu.

"Slečna Irina," oslovil ji android hned poté, co otevřela dveře. "Potřebovali bychom s vámi mluvit." Nedůvěřivě si prohlédla androida oblečeného v košili, kravatě a šedém saku. Ačkoliv jeho tmavě hnědé oči působily přívětivě, necítila z něj nic dobrého. Nebylo to jím, ale situací. Za jeho zády zahlédla staršího zarostlého muže.
"Tohle je poručík Anderson," představil muže android, načež člověk zvedl ruku na místo pozdravu. Povytáhla obočí.
"A vy?" optala se a zaměřila pozornost na androida.

"Jsem Connor."

"Provedla jsem něco, pánové?" optala se. Napadlo ji jedině, že dotyčný detektiv na ni podal stížnost, obvinění, cokoliv kvůli její drzosti.
"Nedávno jste byla ve styku s deviantem, slečno. Potřebovali bychom s vámi mluvit o tomto."

"Deviant?" pozastavila se s hraným překvapením.
"Ano, slečno. Jde o androida, který se vymkl kontrole." Ač neochotně, uhnula stranou a pozvala muže i s pomocníkem dál.
"Omluvte nepořádek. Přijela jsem teprve včera a nedostala jsem se k úklidu," zalhala. Prostě byla líná uklidit. A jestli na to nějakým způsobem Connor přijde, budiž.
Usadila je v obývacím pokoji, ze stolu posbírala knížky a hromadu tužek, načež je odnesla na polici vedle knihovny.
"To je v pořádku. Jsme na nepořádek zvyklí," promluvil android a Irina ho přistihla, jak se potutelně usmívá poručíkovým směrem.
"Dáte si kávu, čaj, sušenku?" optala se, pokoušela se donutit své rty roztáhnout v úsměv. Moc se jí nechtělo.
"Kávu, děkuji," odvětil poručík.
"Takže mi tedy chcete říct, že jsem v nedávné době přišla do styku s deviantem," konstatovala po pár minutách rozhovoru. "Ten deviant by měl být Markus, android pana Manfreda?"
"Ano..."
"Jen se bránil. Leo, syn pana Manfreda, jej napadl. Zabil by ho. Markus ho odstrčil a kdyby ten chlap nebyl pod vlivem Rudého ledu, nic by se nestalo. Mohlo se to stát komukoliv. Jenže pak tam přiběhli strážníci, nenechali si nic říct a Markuse zastřelili." Založila si paže na prsou. Zlobila se.
"Jde o to, že Markus zlomil kód. Androidi mají v programu napsáno neútočit a ani se nebránit. Markus měl tu smůlu, že toho muže vážně zranil. Takového androida je třeba zajistit."
"Zajistit? Od kdy mluvíme v eufenismech?!" optala se hořce. Nakonec vydechla a uklidnila se. 
"Mohla jsem to být já, kdo by toho večera odešel zraněný nebo hůř. Nechci se nad nikoho povyšovat, ale byl to Leo, kdo byl agresivní. Nejdřív on útočil na mě, načež ho Markus zastavil. Co se stalo potom, to přesně nevím. Ale jen se bránil. Je to přirozené."
"Ne pro roboty, slečno," ozval se poručík.
"Ty stroje jsou inteligentní. Co kdo čekal? Bylo jen otázkou času, kdy by přestali poslouchat rozkazy a mít svou vlastní vůli."
"Nemůžou mít vlastní vůli. To je nesmysl."

"Opravdu si začínám myslet, že společnost androidů preferuji před lidmi," zabručela pro sebe.
"Poručíku, zvládnu to sám," zakročil Connor, než muž stihl cokoliv říct proti. Hank si prohlédl Irinu, poraženě uhnul pohledem do zdi, načež odešel na chodbu.
"Slečno, opravdu by se nám hodila vaše pomoc. V záznamech jsem našel, jen pár nepodstatných maličkostí. Ale jinak vzhledem k vaší minulosti jste pro nás vcelku záhadná."
"Connore, jestli se mě pokoušíte obvinit..."
"To ne. Je zcela jasné, že vy," pohlédl jí do očí. Na moment jeho LED dioda zazářila žlutým světlem namísto modrého. "Že vy jste v tom celém nevinně."
"A Markus?" optala se.
"Proč vám na něm tak záleží?"
"Byl to můj přítel. A mně na přátelích záleží."
"Prioritně to byl deviant..."
"Ksakru, protože sám myslel?!" zvýšila hlas. Když si to uvědomila, trpce se zasmála. Connor zlehka naklonil hlavu na stranu.
"Slečno, já jen plním svou misi."
"Dělají to jen proto, že je nemůžou držet pod kontrolou."
"Děláme to pro bezpečí lidí."

"A co vaše bezpečí, Connore?" Pár sekund vládlo ticho, prošpikované nutkáním Iriny uklidnit se.
"Bezpečí je pocit a androidi necítí. Nemohou mě zabít, protože nežiju. Pokud budu během mise zničen, nahraje se má paměť do dalšího modelu." Mezi dvěma prsty stiskla kořen nosu, zhluboka vydechla.
"A co čekáte ode mě?" optala se, když k němu znovu zvedla své oči.
"Drobnou výpomoc. Pan Manfred není v dobré zdravotní kondici a vy znáte Markuse. Navíc vaše myšlení je pro devianty vítané."
"Moment, chcete mi říct, že Markus žije a je v pořádku?"
"Markus v pořádku není a nežije... Ale vzhledem k vašemu uvažování... Ano. Žije."
"Čekáte, že vám pomůžu ho vystopovat?" zasmála se výsměšně a rozrušeně se postavila. Connor zůstával sedět na důkaz svého podřízení a taky proto, aby viděla, že jí ublížit nechce.
"Upřímně, Irino? Vy jste jeho jediná naděje. Pokud ho najdeme my a on neustoupí, čeká ho jasný osud. Pokud se vzdá- a to je s vaší pomocí pravděpodobnější- mohli bychom nalézt jiné řešení."
Nebyla dnešní. Ví, jak to ve světě s podobnými sliby chodí. Jak se na počátku napovídají věci, o kterých na konci nikdo neví.
"Můžete zavolat poručíka, káva už bude," řekla prázdně a odešla do kuchyně. Connora nechala za sebou. Slyšela, jak vstal a došel ke dveřím. Ona si zoufale protřela oči a párkrát se zhluboka nadechla.
"Sakra, Irino, můžeš jim pomoci. Můžeš pomoct i Markusovi... Nebudeš jen sedět na zadku. Vezmi to," napovídala sama sobě. Ale přec jen se v jejím svědomí hýbalo mnoho myšlenek. Ale Markus byl naživu a to bylo přeci hlavní.
Z konvice nalila kávu do tmavě modrého hrnku a vyrazila do obýváku, kde už se opět usadil poručík s Connorem.
"Je mi líto, ale od vašeho případu dám ruce pryč."

Když Connor s poručíkem Andersonem opustili její byt, znovu se posadila u televize. Nedočkala se ničeho jiného než zpráv o deviantech. A tentokrát již padala slova o Markusovi samotném.
"Buď lepší než my..." zašeptala.

Bezmyšlenkovitě koukala z okénka auta, které projíždělo po cestě nad centrem města. Sem tam se občas snesla jedna sněhová vločka a přidávala se k těm kupkám na zemi. Naráz její pohled upoutala skupina lidí dole pod nimi. Vytáhla se výš, aby dohlédla dolů.
"Stát!" nařídila autu, které vzápětí bezpečně přistavilo u krajnice. Otevřela si dveře a kabát si přitáhla blíž k tělu, když ji ovanul ledový vzduch. Doběhla ke svodidlům a shlédla dolů. Nebyla to skupina lidí, ale androidů v čele s Markusem. Jenže naproti nim stála zásahová jednotka se zbraněmi namířenými na ně. Vítr k ní zavál útržky rozhovoru. Vše bylo jinak tiché, napjaté.
"Rozejděte se, nebo budeme nuceni střílet!"
"Neodejdeme," zaslechla Markuse. Moment na to zazněly výstřely a několik androidů padlo k zemi, Modrá krev se rozlévala na zmrzlý beton.

"Okamžitě se rozejděte. Toto je ilegální demonstrace. Odejděte," vyzval je znovu velitel jednotky. Irinu zaplavily obavy. Chtě nechtě, musela si přiznat, že je neskutečně ráda za to, jak daleko a nekrvavě to Markus dotáhl. Stál tam, hrdý, a přesto nevinný. Jejich protesty byly bez jediné újmy na životě a zdraví lidí, škody na majetku- vyjma rozbitých výloh obchodů CyberLife- žádné. A i tak jim lidé vyhrožovali.
"Neustoupíme!" prohlásil znovu Markus. Muži jednotky se znovu rozestoupili a začali střílet. Jenomže zatímco stále zněla střelba, vyrazil Markus s očividným plánem neútočit k lidem. Zastavil a hleděl na ně. Ale pak zazněl další výstřel a jedna kulka zasáhla Markuse do hrudi. Padl na zem. Irina vykřikla, ústa si zakryla dlaní, aby byla zticha. Nechtěla na sebe víc lákat pozornost. Ale Markus žil. Jeden z androidů vyběhl k němu, hned za ním další. Ten první zaútočil na ozbrojence, kteří zamířili za Markusem. Bránil ho. Irina s vyděšeným úžasem přihlížela. Druhý android chytil Markuse a odtáhl ho dál, načež se začal pomalu škrábat na nohy. Jenže ten první android, ten, jenž Markuse bránil, ležel naráz na mrazivé zemi pod ozbrojencem, který ho bil svým obuškem. Irina si díky studenému větru uvědomila chladné slzy, které jí stékaly po tváři.

Ten android ležel, neschopen se bránit, zatímco ho muž bil. Zahlédla otevřené rány biokomponentů, modré thirium všude kolem něj. A pak se muž vyrovnal, vytáhl svou zbraň a androida zastřelil.
Odvrátila znechuceně pohled a vrátila se do auta.