"Markusi, dnes večer dorazí."
"Myslíte Irinu, Carle?"
"Ano. Usměvavá nevinná Irina. Má před sebou velký osud. Snad se jí tady bude líbit."
"Jsem si jist, že bude nadšená."

Řidič, jenž se tvářil jako člověk, ale na jehož pravém spánku zářil modrý kroužek, zaparkoval před velkým domem, vystoupil z auta a došel otevřít dveře ženě, kterou vezl. Vystoupila z auta v krémovém kalhotovém kostýmku, upravila si sako, pak světle hnědé vlasy. Zlehka se usmála na androida.
"Děkuji," řekla tiše, na což jí řidič s drobným úsměvem kývl hlavou a zavřel za ní dveře.
"Vytáhnu vám vaše zavazadla." Nemusela by odpovídat, na odpověď ani android nečekal, ale přesto mu opět poděkovala. Androidi, roboti, plechovky- jakkoliv je lidé zvali, byli, vyjma zářícího kroužku, na pohled téměř k nerozeznání od člověka. Neviděla tedy důvod nechovat se k nim lidsky.
"Doprovodím vás..."
"Ne, ne! Tedy... to je v pořádku. Zvládnu to sama. Moc děkuji." Android se na moment trochu zamračil, spíš zmateně, než dotčeně či ublíženě.
"Pomohu vám," trval dál na svém. Irina tedy vydechla na ústup.
"Ale jen ke dveřím. Zaklepu už sama," usmála se. Android spokojeně souhlasil.
Slunce svítilo a příjemně vyhřívalo vzduch, ačkoliv již měsíc listopad převzal vládnoucí místo. Další možností byl stres, který převzal kontrolu nad ní.

Zastavili se před vstupními dveřmi zdobenými barevným sklem. Carl malíř, nečekala by nic jiného.
"Tak tedy děkuji. Můžete se vrátit," řekla androidovi, jakmile před ni položil její kufry.
"Dobře. Přeji hezký den, slečno. Nashledanou." Otočil se a vyšel zpět k autu.
"Zatím," vydechla. Vydechla ještě jednou, zhluboka, když se otočila ke dveřím a zazvonila. Lehce ji překvapilo, když se jí dveře otevřely automaticky a ženský hlas programu ji pozdravil neutrálním: "Dobrý den, Irino." Rozhlédla se po domě... tedy spíš jen po hale. Naproti dveře, napravo schodiště. Položila kufry vedle věšáku a klece s andulkami, které si chvíli prohlížela. I ty byly jen výtvorem lidské šikovné práce. I když ani ta vlastně nemusela být lidská. Zaslechla hluk nad sebou, a tak zvedla pohled k otevřenému patru, po jehož obvodu přicházel android a tlačil před sebou vozíček se starým mužem. Pokusila se o úsměv.
"Zdravím," řekla dost nahlas, aby ji slyšeli.
"Ach, Irino, jsi nádherná." Zasmála se muž.
"Taky vás ráda vidím." Sledovala ho, jak jeho vozíček chytá rampa, jež ho následně svezla ze schodů, které android scházel. Následně už zase tlačil vozíček před sebou, až zastavili u ní. S menšími rozpaky chytila muže za ruce a dala mu pusu na tvář.
"Dlouho jsme na tebe čekali. Poprvé jsem tě viděl, když jsi ty ještě nevnímala svět. Je-li to možné, byla jsi ještě méně nevinná, než nyní."
"To už jsou ale léta, že ano? Vy se mi, Carle, vybavujete jen matně," špitla usměvavě.
"Probereme to později. Irino, tohle je můj pomocník, Markus," představil jí svého androida. Obrátila pozornost k muži snědé pokožky. Působil přívětivě, avšak přespříliš profesionálně, ostatně jako všichni androidi. Přesto k němu natáhla ruku a pohlédla do jeho zelených očí.
"Jsem Irina," pousmála se. Zpočátku se trochu zdráhal, ale vzápětí i on svou dlaň vložil do její.
"Markus."
Irina se zabydlela v pokoji pro hosty. Své zavazadlo úhledně vyskládala do skříně, načež si došla prohlédnout všechny obrazy visící na stěnách.
Irina se převlékla a vydala se do kuchyně. Tam zastihla Markuse připravovat večeři. Moment obdivovala jeho hbité pohyby, mrštné ruce. Androida, vedle dalších mnoha pojmů, chápala i jako umění. Pousmála se. Možná právě to chápání umění převzala od Carla.

"Můžu pomoci?" zeptala se nahlas a vykročila k němu. Markus, ačkoliv krájel zeleninu závratným tempem, k ní zvedl svůj pohled.
"To nebude potřeba, ale děkuji, slečno."

"Samozřejmě," uchechtla se. "Máte to v programu odmítat lidskou pomoc." Chopila se nože a začala porcovat maso.
"Tak tedy děkuji."

"Není zač. Svou večeři mám v plánu si zasloužit."

"Líbí se mi. Vypadá sympaticky, je... vcelku hezky přitažlivý," zasmála se. "Přijde mi jiný než ostatní," říkala tiše Carlovi, když poslouchala Markusovu hru na piano.
"Má svou osobnost," přitakal Carl.
"Je... je jako člověk. Sice jako ten, který se všem zdá chladný a odtažitý, ale tipovala bych ho jako toho hrdinu, který zasáhne v pravý čas, když se to nejméně očekává. Vybudoval si k vám určitý vztah. Postavení pán a sluha sice stále dominuje, ale... jakoby k vám vzhlížel a měl vás jako autoritu rád. Možná jste to vytvořil vy."
"Tvé názory jsou zvláštní, dítě. Ale líbí se mi to. Jsi mi takovou jiskérkou naděje, že je mezi námi stále pochopení."
"Pochopení bylo dáno těm, kteří se nebojí čelit realitě."
"A jejichž srdce jsou otevřená."
Večeře probíhala vcelku v tichosti. Markus stál u okna a hleděl ven, jelikož on jíst nepotřeboval. Carl upil ze sklenky vína a pohlédl na Irinu, která uždibovala jídla. Zasněně se usmál nad její dokonalostí. Pořádně ji poznal až ten den a přesto už nyní věděl, že je tak jiná od ostatních.
"Co liší člověka od androida?" zeptala se zničehonic, aby povzbudila konverzaci. Markus k ní obrátil své oči.
"Člověk se musí rozhodovat a činí to na základě svého instinktu a pocitů. Člověk cítí," odvětil klidně Carl.
"Přesně tak. A dokáže cítit i android?"
"To je spekulace, kterou se zabývají jen ti vstřícní, drahá."
"Co jsou city? Chemická reakce na nějaký podnět. Reakce, Carle. My reagujeme. Reagují i androidi. Vědí, nebo to vypočítají, kdy se mají usmát, kdy smějí být vtipní, kdy je situace vážná. Proč by tedy nemohli cítit ani oni?" Carl se zamyslel a uznal, že Irina nemluví z cesty.
"Co když ale dokáží i nenávidět?" optal se tentokrát Carl. Irina kývla hlavou a nadechla se.
"Nenávist je reakce, jako každá jiná. Kdy nenávidíte? Nenávidíte bezdůvodně? Pokud jste rozumný, a to androidi jsou, nenávidíte jen tak. Nenávist je obrana. Každý by měl mít právo bránit se. Ať mu v žilách koluje krev, nebo hadičkami modrá tekutina. Myslíte, a tak byste měl mít práva." Carl jen hleděl na Irinu, v jejíchž zelených očích plál oheň. Byla hrdá sama na sebe, nestyděla se za své názory a svými slovy a činy je podporovala. Úžasné.
"Jenže touto myšlenkou bys mohla ospravedlnit zločin." Ne, že by s ní nesouhlasil, ale částečně byla i jeho slova pravdivá.
"Každá mince má dvě strany," řekla a ohlédla se na Markuse. Ten jen mrknul a odvrátil se zpět k oknu.

"To, o čem jste mluvila s Carlem při večeři, věříte tomu?" zeptal se jí Markus, když mu pomáhala mýt nádobí.
"Markusi, věřím tomu. Kdyby ne, neříkala bych to. Bohužel někteří tyto názory považují za poněkud extrémistické. Ale... bez extrémních myšlenek by se nejspíš nestalo hodně věcí, že ano?" usmála se na něj.
"Doufám, že máte pravdu."