Příští ráno se opět nenápadně vyplížili z jejího bytu. Kontaktovali Markuse, a tak najít jej nebyl problém.
Dorazili do rozpadlého kostela, jehož vitráže, ty, které ještě držely pohromadě, propouštěly barevné světlo dovnitř. Napětí bylo husté jako bezmoc, která se plazila celým prostorem. Ztěžka vydechla. Jejich dlaně byly opět spojeny v povzbudivém gestu. Jakmile je spatřil Markus, vyšel za nimi.
"Zvládli jste to," přivítal je. Irina jej krátce objala a vrátila se ke Connorově boku.
"Jste v pořádku?"
"Ti, co zbyli, ano." Klesla jí ramena. "Včera v noci jsem navštívil Carla."
"Je v pořádku?" vychrlila ze sebe zvědavě.
"Není na tom úplně dobře. Taky jsem si poslechl Leův vzkaz. Dnes jej propuští z nemocnice. Asi si uvědomil své chyby, chce skončit s drogami. Řekl, že je hrdý na to být Carlovým synem." Ať byl Leo sebevětší bastard, dost možná měl naději. Napravit své chyby byl první krok v tom stát se lepším člověkem. Přála by to hlavně Carlovi. "Carl se ptal i na tebe. Mám poslat pozdravy." Pousmála se. Řekla si, že až bude po všem, navštíví jej.
"Jsem za Carla ráda." Markus se krátce usmál, v jeho výrazu smutek. Pak koukl na Connora.
"Chci se omluvit za to, čím jsem byl," promluvil Connor, ale Markus zavrtěl hlavou, aby jej zastavil.
"Teď už jsi jedním z nás. Nebyla to tvoje vina."
"Přemýšlel jsem," pokračoval Connor a Irina sama zvědavá k němu natočila tvář. "Ve výrobní továrně CyberLifu jsou tisíce androidů. Mohli bychom je probudit a oni by se k nám připojili."
"Chceš infiltrovat CyberLife?" dotázal se Markus, avšak zněl zaujatě. Irina pootevřela ústa. Ale to Markus vyslovil její myšlenku: "Connore, tohle je sebevražda."
"Pořád mi věří, nechají mě vstoupit. Jsem jediný, kdo má šanci se tam dostat."
"Zabijí tě," vydechla ublíženě, čistá hrůza v její něžné tváři.
"Je vysoká pravděpodobnost, ale do karet mi hraje překvapení."
"Markusi?" ohlédla se na něj, doufajíc v pomoc. Jenže Markus koukal do Connorových očí. Přistoupil k němu a řekl: "Dávej pozor." Pak prostě odešel. Irina se trpce usmála, téměř jako šílená.
"Ne, ne, ne, Connore," spustila. "Nemůžeš se jim jen tak vydat."
"Irino, já musím. Nemáme jinak šanci," omlouval své nadcházející činy. Jakmile uviděl odlesky slz v jejích zelených očích, svraštil lítostivě obočí.
"Už dvakrát ses mi vytrhnul a šel jsi vstříc jasné smrti," řekla tiše, hlas se jí chvěl.
"A přece jsem to přežil," podotkl se smutným úsměvem. Zoufale uhnula pohledem do země a opřela čelo o jeho hruď.
"Nepřesvědčím tě," odtušila. Sevřel ji ve svých pažích a opřel bradu o její temeno. Ovinula své paže kolem jeho hrudi a zhluboka se nadechla.
"Dokážu to, Irino. Už jen kvůli tobě," ujistil ji a pohladil ji ve vlasech. Natáhla se a vtiskl své rty do jeho. Skrz polibek mu předala veškerou svou důvěru, sílu a lásku.
"Vrať se mi," šeptla.

Těsně po desáté hodině večer opustil Connor úkryt deviantů. Irině nezbylo nic jiného, než věřit ve šťastný konec. Vyškrábala se až na nejvyšší bod v kostele. Skončila u barevného okna, přes nějž koukala dolů na ulici a pozorovala Connora do chvíle, kdy zmizel za rohem.
Neuběhla ani hodina a přišel moment posledního pochodu deviantů. Skrz stoky se dostali k odběrnému centru- místu, kde lidé odevzdávali své androidy k eliminaci-, procházeli ulicemi. Nad nimi proletávaly vrtulníky, v dálce zahlédla kvanta vojáků. Markus stál v čele průvodu, hned za ním North a další jeho přítel, Irina taktéž. Myslela jen na Connora. Myslela na to, aby se konečně něčí oči otevřely. Všechny zbraně byly namířeny na ně. Tolik lidí...
Od chvíle, kdy se vyskytly první problémy s devianty, uběhlo mnoho událostí.
Zviklala Markuse, který se stal vůdcem Jericha.
Poznala Connora, s nímž nevědomky měla ten samý plán.
Zjistila, že jejími žilami koluje thirium.
Spadla až na své dno a vyškrábala se, když se přijala taková, jaká je.
Vrátil se Connor a i on procitl.
Našli lásku, kterou si oba dva zasloužili.
Na jejích rtech se objevil malý úsměv.
"Okamžitě se vzdejte, nebo zahájíme palbu!" Rozkaz prosekl studený vzduch jako meč. Chlad ale necítila. Zastavili. Krátce pohlédla na stranu, kde za zátarasy stáli lidé s foťáky a kamerami. Markus za celou dobu neublížil člověku. Možná si civilisté uvědomovali, o co deviantům jde.
"Tohle je nenásilný protest," prohlásil s klidem Markus.
"Opakuju: Okamžitě se vzdejte, nebo zahájíme palbu." Jenže do středu průvodu najela dvě vojenská auta a rozdělila tak průvod na dvě skupiny.
"Už není cesty zpět," řekl Markus. "Žádáme propuštění všech androidů zavřených v táborech a konec násilností vůči našemu lidu! Jsme mírumilovní! Odmítáme násilí a neodejdeme, dokud náš lid nebude volný." A ti, co mohli, se opět dali do pochodu.
"Pal!" zazněl rozkaz a několik androidů okolo Iriny padlo k zemi. Nehnula však brvou. Šli dál.
"Pal!" A znovu to samé. Jedna kulka škrábla její předloktí. Zastavili. Irina hned vedle Markuse, který zvedl ruce do vzduchu. Po něm celý průvod. Byla plná odhodlání.
Když si ještě na začátku myslela, že by svobodné androidy podpořila celým svým srdcem, nevěděla, jak blízko jim nakonec bude. Naplněná emocemi, strachem i pýchou, láskou i jistým opovržením upírala svůj pohled do očí vojáků v dálce před nimi.
"Hodláte střílet do bezbranných demonstrantů?" ptal se Markus. Nic. Média byla na jejich straně. Armádě nezbylo nic jiného, než svěsit zbraně.
Z krabic, pneumatik a popelnic vybudovali kolem sebe kruh. Ochranný val. Barikádu. Armáda však neustupovala. Irina se postavila opodál a pokoušela se soustředit. Uvažovat jasně a myslet jen na to, co se děje ve středu barikády. Ale mysl jí stále odbíhala ke Connorovi. Nevěděla, jak její myšlení funguje, ale někde v hloubi cítila a věděla, že vše nejde podle plánu. Něco se dělo a to něco jí nedávalo klidu. Markus stál vedle North, mluvil s ní. Když se zahleděla, v jejich očích nalezla to, co nacházela u Connora. Lásku. Milovali se. To jí dodalo špetku optimismu.
Dokážu to, Irino. Už jen kvůli tobě. Bude mu tedy věřit.
Jenže pak k valu zamířil Perkins. Beze zbraně, jen ve svém obleku a kabátě. Přišel smlouvat. A Markus šel. Udělal by cokoliv pro hladký průběh demonstrace.
Irina doběhla k North, napínala uši, aby slyšela, o čem se baví. Perkins pochopitelně chtěl, aby se vzdali. pod podmínkou, že nikomu z nich nebude ublíženo.
"Co ale ostatní androidi u dalších táborů?"
"Bohužel tam neměli novináře," odpověděl Perkins.
"Parchant," ulevila si Irina. Pak vyšetřoval začal hrát na Markusovy city. Mluvil o North a o tom, jak by mohli ti dva spolu začít nový život. Markus pochopitelně odmítl a vrátil se. Mlčky prošel mezi svými a postavil se na dřevěnou krabici. Irina se otočila jeho směrem. Už v jeho pohledu se zračila vyhasínající naděje.
"Lidé se na nás chystají zaútočit." Jako rána nožem přímo do zad. Tak se cítila. "Ukažme jim, že se nebojíme. Pokud máme dnes zemřít, zemřeme svobodní." Markus zmlkl. Vtom vzduchem cosi prosvištělo. Na zem dopadl granát. Jeho dopad doprovázel výbuch. Ty, kteří stáli nejblíž, exploze odhodila. Včetně Markuse. Irinou jen otřásla tlaková vlna. Vzápětí začaly dopadat další granáty, vojáci se dostávali přes barikádu. Nevěděla, kam skočit dřív. Odtlačila popelnici, která skřípla jednoho androida k valu. V uších jí pískalo, a tak ho ani neslyšela. To už zpozorovala muže, který se k ní blížil a střílel. Na rozdíl od ostatních androidů stále cítila velkou dávku bolesti. Jedna kulka ji zasáhla pod rameno. Jen krátce přidušeně vykřikla a se zaťatou čelistí vyběhla k vojákovi. Uchopila hlaveň jeho zbraně, trhla jí a zkroutila ji tak, že byl donucen pustit ji. Sama ji pak namířila na něj. Ale zabíjet ho nechtěla. Nemohla. Tvrdě hleděla na muže, který vzápětí na její vyzvání lehl na své břicho a nevstával. Vytáhla zásobník a zbraň ve dvou částech odhodila. Zahlédla Markuse, který ostatním pomáhal. Sama proto vyběhla na pomoc dalšímu androidovi, na nějž už jiný voják mířil. Od výstřelu ho dělilo jen mrknutí, když po něm Irina skočila a srazila ho na zem. Dál běžela za Markusem. Ale jen co se nadechla, uvědomila si, že jsou obklíčení. Zády ke starému autobusu hleděla skupina androidů do hlavní několika vojáků před sebou.
To je konec, napadlo ji vysíleně. A znovu měla na mysli Connora. Odsuzovala jej, že se k ní nevrátí, a přitom ho nejspíš zklame ona sama. Nebyl nikdo, kdo by je byl schopen zachránit. Stále těsně za Markusem a čekala jen na dívku kulek, která skončí její život. Žila. Žila pro sebe, své přátele a svou lásku. Vtom se Markus a North postavili čelem k sobě. Spojili své ruce, pak své rty. Záviděla jim. Vší silou a všemi prostředky se snažila nějakým zázrakem dát vědět Connorovi, jak jej miluje a jak ji mrzí, jak to celé dopadlo. Na líci ji zastudila slza. Otřepal jí strach ze smrti.
Ale potom vojáci kolem svěsili zbraně. Irina se slzou na tváři pohlédla na muže, kteří se vzdálili, až zcela ustoupili. Tvář jí zlomil úlevný úsměv. Chytila Markuse za rameno, otočil se na ni s podobně překvapeným výrazem.
"Dokázal jsi to," špitla, neschopná hlasitějších slov. Usmála se i na North, která jen nechápavě pootevřela ústa. Ruku stále v Markusově.
"My jsme to dokázali," vydechl Markus. Se vzdalující se Armádou její myšlenky začal okupovat opět on. Měl nejvyšší čas ukázat se. Tábor byl otevřen a androidi uvězněni uvnitř byli propuštěni.
Vycházeli ven s nedůvěřivými pohledy vysílanými ke stále ozbrojeným mužům.
Bylo těsně po půlnoci, když Irinin pohled zachytil pohyb v dálce. Obrátila se tedy tím směrem a přimhouřila oči. Krom tísíce androidů v jasně bílých uniformách CyberLifu šel v jejich čele Connor. Vykřikla radostí a tou ohromnou úlevou, když z jejích beder opadla zátěž strachu o něj. Od Markuse se rozběhla přímo k němu. Jeho rty ozdobil drobný úsměv, načež mu dopadla do objetí. Ten úsměv slíbala.
"Řekl jsem, že se ti vrátím," zašeptal.
"Dokázali jsme to," usmála se na něj a od srdce se zasmála. "Je po všem."
"Můžeš plakat od radosti?" optal se a otřel slzu, která jí stekla až k bradě. Irina jen kývala hlavou neschopná promluvit.
"Můžeš cokoliv," zasmála se a znovu se k němu přitiskla.