Následujícího rána se probudila s pohledem na hodiny, které ukazovaly pár vteřin po sedmé. Do nosu ji uhodila vůně vajíček. Markus chystal snídani.
Vstala tedy, připravila se a vyrazila do kuchyně.
"Dobré ráno," pozdravila s širokým úsměvem.
"Dobré ráno, slečno. Dáte si kávu, čaj? Máte hlad?"
"Ne, děkuji. Hlad nemám," odpověděla s úsměvem. "Ach, Markusi, dnes mám náladu na nic nedělání." Její zpěvavý hlas mu vykouzlil úsměv na tváři. V Carlově přítomnosti se usmíval často. Vedle jiných lidí se už tak moc neusmíval. Bylo příjemnou změnou usmát se na ni.
"Počasí na dnešek hlásí déšť. Je tedy ideální čas na odpočinek." Odpovědí mu bylo jen spokojené pokývání hlavy.

Seděla u stolku u okna, kapky deště bušily do skla, od nějž lehce táhlo. Carl se věnoval práci ve svém ateliéru, kde v tu chvíli spíš přemýšlel než maloval.
Irina pozorovala padající listí. Listopad byl v plném rozmachu. Ale měla ráda déšť. Něco na něm jí připadalo neskutečně očistné. Křišťálové kapky. Zamrkala, když kolem prošel Markus.

"Markusi!" oslovila jej, načež se na ni otočil.

"Ano, slečno?"

"Můžeme si zahrát šachy?" Markus poněkud zaskočeně přikývl. Posadil se naproti ní, začal ukládat figurky na svá místa. Irina jej zaujatě pozorovala.

"Líbíš se mi, Markusi. Máš své kouzlo," usmála na něj.
"Mohla byste si objednat stejný model, nebo, pokud na tom trváte, mohla byste se pokusit přesvědčit Carla..."
"Ne, Markusi," přerušila jej se zamračenou tváří. "Nesmýšlej o sobě jako o věci. Možná jsi stroj, ale to neznamená, že jsi majetek, s nímž by se mohlo posouvat tam a zpět, jak se komu zachce. Lidé měli nejdříve otroky, pak pro ně pracovali jiní lidé za peníze. Teď si vymysleli androidy. Máte své vlastní způsoby, myšlení a... všechno. Buď tím, kým chceš být." Nikdy se s takovým člověkem nesetkal. Skoro mu připadalo, jakoby si přála jeho volnost. A co když to tak opravdu bylo? Co když mu napovídala, jaké to je, být svobodný? Sváděla ho.
"Pomáhám Carlovi," řekl vemlouvavě.
"To nepopírám a jsem za to ráda, že má někoho, jako jsi ty. Ale nenech se utlačovat."
"Můžeme hrát," řekl, čímž přerušil rozhovor, který ho přiváděl do rozpaků. Pokud tedy ovšem nějaké byl schopen cítit.
"Stejně je to neuvěřitelně zvláštní. Spousta čísel, výpočtů, obvodů, thirium a biokomponenty a bum: je život."
"Nejsme živí," oponoval Markus a táhl figurkou. Irina iritovaně vydechla a táhla ona.

"Androidi jsou rozhodně tvrdohlaví."
"To ty plastikové biokomponenty," usmál se zlehka Markus a na moment jí koukl do tváře s malým úšklebkem. Pousmála se jeho vtipu.
"Smysl pro humor máš. Výborně. Táhneš."
Hladce, bez problému táhli jeden za druhým. Hra byla překvapivě vyrovnaná.
"Opovaž se nechat mě vyhrát," varovala ho a přivřela na něj oči.

"To bych si nedovolil." Zvedla jeden koutek úst.
Figurek ubývalo a Markus se opravdu snažil, ale vždy byla ještě o krok napřed. Ale i Irina měla problémy. Závity se jí protáčely ještě víc, než byla zvyklá.
"Měl jsem za to, že s androidem je nemožné hrát," promluvil. Irina pokrčila rameny.
"Mám jen dobrý cvik. A rozptyluješ se."

"Jen konstatuji." Široce se zazubila.
"To vidím. Pat, příteli." Markusovy výpočty hlásaly remízu. Konec hry. Udiveně jí pohlédl do očí.

Věděla o Carlových problémech se synem, jenž byl stále závislý na Rudém ledu. Nechtěla nikoho soudit, nebylo to v její povaze, ale litovala Carla, že má se synem Leem tak špatný vztah. Nezasloužil si to.
Vraceli se z večírku nějaké vernisáže Carlových obrazů, když Markus odhalil vetřelce v domě. Zavolal policii.
"To bude Leo," věštil rozrušeně Carl. Potichu vstoupili do domu, Carl se již rozjel napřed do svého ateliéru, odkud vycházelo světlo. Ohlédla se ke vchodu, vyhlížela policisty. Postřehla Markuse, který vyrazil za Carlem. Rozběhla se za ním. Zarazili se s pohledem na mladého muže se zarudlýma očima a vyměnili si znepokojený pohled.

"Je lepší než já, co?" křikl rozčíleně Leo, paží máchl Markusovým směrem. "Syn, který je pro tebe konečně dost dobrý.
"To není pravda, Leo," bránil se raněně Carl. "Odejdi, prosím." Leo se ohlédl za sebe, jeho zrak padl na Irinu.

"A tahle? To je kdo?" zavrčel Leo.
"Ji do toho nepleť," odvětil rozrušeně Carl. "Nemá s tím nic společného."
"Odejděte," varovala jej Irina. Leovým výrazem prosvištěl pobavený úsměv. Cosi opovržlivého se tam skrývalo.
"Škoda, že i vy, slečinko." Když jejím směrem udělala jeden krok, ona o pár couvla, přičemž jí hruď sevřel strach.
"Leo!" okřikl jej jeho otec.
"Chtěl jsem se ujistit, že alespoň ona není plechovka. Taková pěkná. Za jakým účelem ji tady máš?"
"Leo..."
"Nebo snad tady ten plecháček?" uchechtl se. Irina, ačkoliv se bála, nacházela v sobě dost vzteku.
"I ty plechovky mají víc soudnosti než ty," řekla tiše, avšak dostatečně nahlas, aby ji slyšel. Byla to snad její touha nenechat nikoho utlačovat. Sebe i kohokoliv jiného.
"Ó ty mrcho," zamračil se vyrazil za ní. Ovšem Markus mu zastoupil cestu, s čímž zcela Leo nepočítal. Androida si měřil pohledem.
"Kavalír," zakoulel očima.
"Irino, jděte ven," řekl Markus, oči neodtrhával od Lea. Přistoupila k jeho zádům a položila ruku na jeho rameno.
"Markusi, ne..."
"Jděte!" zvýšil hlas. Cosi se v ní pohnulo. Nechtěla odejít, ale cítila nebezpečí. Stále ji svíral nepříjemný pocit, ale nemohla si dovolit ztrácet čas. Svěsila paže a odklusala ven.
Poslechla.
Chvíli přecházela po terase, než dorazila hlídka. Z auta vystoupili dva policisté.
"Vevnitř v ateliéru!" volala na ně již z dálky a mávala pažemi. Popadli své pistole a vyběhli za ní.
Irina je dovedla do ateliéru. Rozrazila dveře. Přísahala by, že slyšel krev proudící v jejím těle. Do hrudníku jí naráželo bušící srdce.
Spatřila Lea ležícího na zemi. Nehýbal se. Nad ním stál Markus, lítostivě vykulené oči, šok ve výrazu. Pohlédl na ni. Něčím to bylo, věděla, že to nebyla jeho vina. LED na Markusově problikávala žlutým světlem. Zhasínala, rozsvěcela se- značila jeho nejistotu, zmatení, šok. Pootevřel ústa, chtěl něco říct.
"Markusi!" vykřikla, když dvojice policejních důstojníků stiskla spoušť a prostorem se rozlehla ohlušující rána. Markus pak klesl k zemi. Z natržené umělé tkáně se začala vylévat jasně modrá tekutina. Zničili ho. Ve zlomku vteřiny ukončili jeho život. Život, o kterém ho tak přesvědčovala, že může žít.
"Slečno, ustupte." Sklapla ústa, pocítila lítost, když uhnula stranou a dvojice se prohnala kolem ní. Shlížela k Markusovi, zatímco oni pomáhali raněnému Leovi. Jej nelitovala. Litovala Markuse. Neměl skončit takhle. Ale co se to stalo? Bránil se. Žduchnul Lea, aby se ochránil. Ne, aby ochránil je, ale aby ochránil sebe. Tohle bylo proti programování. Nesmějí napadnout člověka ani ve svém vlastním zájmu.
Irina zamrkala.
Zlomil to.