Láska na první pohled - tak častá ve všech příbězích a pohádkách. Dva, kteří jsou ochotní překonat jakékoliv nástrahy, aby mohli být spolu, nehledě na jejich původ nebo společenské postavení. Naivní sny šedých myšek ovšem ve skutečnosti zůstávají pouze krásnými představami. Láska totiž často bývá iracionální a jednostranná.

Pohled Lizzie

"Tohle vůbec není dobré, holky. Co s ním budeme dělat? Nemůžeme ho tu přece nechat jen tak chodit po městě," strachovala se Josie a nervózně si okusovala nehet na palci. Měla pravdu a možná ani sama netušila, jak velkou. Kai byl doslova jako časovaná bomba, která navíc mohla vybuchnout kdykoliv. Nikdo z nás netušil, co od něj vlastně čekat.

Momentálně byl na motelu s Kolem, který nakonec svolil, že ho pohlídá. Nevím, jak moc bylo chytré, nechat sifona úplně samotného v blízkosti Původního upíra, který byl tak říkajíc neomezeným zdrojem energie, ale Mikaelson vypadal, že si je jistý sám sebou. Tak doufejme, že to tak opravdu je.

"Dokázali jsme ho dostat ven. Určitě ho dokážeme dostat zase zpátky, ne?" podepřela si Hope hlavu rukou. Prsty jedné ruky trochu nervózně bubnovala po stole a mezi očima se jí vytvořila zamyšlená vráska, jak si namáhala hlavu. "Kdyžtak na něj uděláme nějakou habaďůru."

Jen jsem zhluboka vzdychla a sáhla po mikině. "Bojím se, že tak hloupý nebude, Hope. Zajdu k tátovi do archivů. Třeba na něco přijdu, hm?" Tepleji jsem se oblékla, do kapsy strčila telefon a klíče a bez dalších řečí vyrazila ven. Celé to byl můj plán a já cítila zodpovědnost za nalezení řešení. Už teď jsem občas pochybovala, jestli jsme udělaly správně, když jsme ho přivedly zpět. Opravdu stojí osvobození Mikaelsonovic rodiny za takové nebezpečí pro celé Mystic Falls?

Dnešní ráno bylo až neobyčejně chladné. Od úst mi stoupala pára, když jsem procházela zvenku kolem domu a mířila do nového přístavku, který si nechal otec postavit před několika lety. Přestěhoval si sem spoustu věcí ze Zbrojnice, které kdysi pomáhal v boji proti nadpřirozeným věcem. Byla to úžasná sbírka předmětů souvisejících s magií a její historií. A nejenom předmětů, ale i obrovské množství knih, ve kterých jste našli téměř cokoliv, když jste hledali dostatečně dlouho.

V okamžiku, kdy jsem odemkla a otevřela dveře do potemnělé místnosti, mi na rameno dopadla cizí ruka. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem leknutím lehce vyskočila do vzduchu a tiše vypískla. Prudce jsem se otočila a div nezakopla o práh do místnosti. Mému pádu vlastně zabránila ruka, která mě ještě stále držela za pravé rameno. "Bože, Kole," vydechla jsem a promnula si mikinu na hrudníku, abych trochu ulevila zběsile bušícímu srdci. Vážně mě příšerně vyděsil. "Co tu děláš? Máš hlídat Malachaie," mírně pobouřeně jsem se zamračila.

"Uklidni se, drahoušku," přišla okamžitá odpověď. Mírně se ušklíbl, ale v očích mu stále hrálo pobavení. Zřejmě byl potěšený, že mě vyděsil do morku kosti. "Nechal jsem ho na vodítku u boudy, není se čeho obávat. Přišel jsem za tebou."

"Za mnou?" nervózně jsem se ošila a udělala krok do místnosti. "Proč zrovna za mnou?" Na stěně jsem sáhla po vypínači a rozsvítila světlo v chodbičce přístavku.

Kol udělal krok spolu se mnou, ale nějaká síla ho zastavila a on nemohl projít přes práh. "Pozveš mě dál, hm? Chtěl jsem si promluvit - o tom kouzle, které budete příští týden používat."

Nedůvěřivě jsem ho sjela pohledem, ale nakonec usoudila, že mi od něj zřejmě žádné nebezpečí nehrozí. Netušila jsem sice, proč chce zrovna on mluvit o mém kouzle, ale zřejmě bych ho neměla odmítat, takže jsem jenom letmo přikývla. "Pojď dál," pokynula jsem rukou dovnitř a ustoupila mu ze dveří.

Jakmile překročil práh, hned se vydal dál do místnosti a vešel do prostorné pracovny, která měla po celé jedné stěně obrovskou knihovnu. Ta zabírala místo od podlahy ke stropu a byla po okraj nacpaná různými knižními tituly ve spoustě známých i neznámých jazyků. "Tvoje ségra říkala, že máš ráda pohádky," ušklíbl se téměř znechuceně, když si prohlížel hřbety jednotlivých knih. "Je ti snad pět?" vytáhl jednu z nich a několikrát ji otočil v ruce.

"Sbírám je," odvětila jsem na oplátku s naprostým klidem. "Přece nemusíš být dítě, abys měl rád pohádky," pokrčila jsem rameny. Za svůj podivný koníček jsem se rozhodně nestyděla. Každý má rád něco a mě přišla historie pohádek zajímavá. Vždyť v každé části světa vznikly úplně jiné a je fascinující, jak se v různých kulturách liší. Bylo mi upřímně jedno, co si o mě kvůli tomu Mikaelson myslí.

Kol mě chvíli sledoval s povytaženým obočím, jako kdyby odhadoval, jestli to myslím vážně nebo ne. Nakonec uklidil knihu zase zpátky do police a sáhl po jiné. "Takže abychom si to shrnuli - sbíráš pohádky, posloucháš starou muziku, miluješ historii a ještě k tomu jsi čarodějka, která skoro nedokáže používat kouzla. Jsi ten nejdivnější teenager, jakého jsem kdy potkal." Zavrtěl jenom hlavou a několikrát v ruce obrátil knížku v kožené vazbě, po které sáhl jako poslední. "Co je to?"

„Bob Dylan je nadčasový a tohle je můj grimoár, nesahej na to," zamračila jsem se a okamžitě přeběhla k němu, abych mu ho mohla vzít.

„Jistě, že grimoár," zasmál se posměšně a, s až překvapivou něhou, knihu opatrně otevřel. „Tady to čtu – Milý deníčku, dnes jsem viděla Kola. Je tak moc pohledný, že se mi z něj klepou kolena," otočil asi dvě stránky v knize, když utichl a mírně svraštěl obočí. Otočil ještě další tři a zvedl na mě hlavu, „Elizabeth Saltzmanová, teď už mě oficiálně zajímáš."

V nestřežené chvíli jsem mu prudce vytrhla knihu z dlaní a přivinula si ji k hrudníku pevně oběma rukama. „Na tohle budeš sahat jedině tehdy, když ode mě dostaneš výslovné povolení, jasné?"

Než jsem se stačila rozkoukat, už jsem grimoár nedržela a Kol s nim stál v nejzazším rohu místnosti. Znovu jím se zaujetím listoval a oči mu rychle běhaly přes řádky. „Teď vážně, drahoušku. Tohle jsi dělala ty?" zvedl na mě hlavu.

„Já jsem ti to povolení ale nedala," supěla jsem, rychlým krokem došla k němu a pokoušela se pro knihu natáhnout.

Zvedl ji nad hlavu a ještě si mě rukou držel dál od těla, protože jsem dorážela, poskakovala a chňapala po něm, jak se dalo. „Kdybys nebyla tak moc malá, možná bys na něj dosáhla," zasmál se a zvedl knihu ještě víš.

„Tak dost," zavrčela jsem. Už mi s jeho dětinskými hrami došla trpělivost. Nesnášela jsem, když si ze mně někdo utahoval a ještě hůř jsem nesla, že to byl zrovna on. Pevně jsem ho chytila za zápěstí, až se kolem mé ruky rozzářilo oranžové světlo. Cítila jsem silný příval energie, který se mi překotně hrnul do všech částí těla. Stačila jenom chvilka na to, abych měla dostatek síly na potřebné kouzlo. Pak už stačilo šeptnout tři potřebná slova a kniha z jeho ruky v mžiku zmizela. Naštěstí to bylo natolik jednoduché kouzlo, že mě mé síly nezradily.

„Podvádíš," vycukl mi Kol ruku ze sevření a ušklíbl se, „a mimochodem – už nikdy se nepokoušej brát si sílu ze mě." Výraz v jeho tváři se nečekaně změnil. Už nebyl hravý, tentokrát působil až nebezpečně. Šla z něj hrůza, když mě dvěma kroky natlačil do kouta místnosti. Ruce si opřel každou z jedné strany a uzamkl mě tak mezi nimi. „A teď mi laskavě řekni, kdo psal ten grimoár," přimhouřil oči a jeho pohled byl naprosto nekompromisní.

Srdce se mi rozbušilo jako splašené, nicméně jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to bylo zrovna strachy. „Já," kuňkla jsem tiše. Byl u mě tak blízko, že jsem cítila horko jeho těla a to mě znervózňovalo. Navíc moc hezky voněl. Bože, na co to zase myslím? Prudce jsem zavrtěla hlavou a přimhouřila oči, abych nedala nic dalšího najevo, ačkoliv on to musel vědět. Musel slyšet bušení mého srdce a to byla pravděpodobně věc, která mu na tváři vykouzlila ten sebevědomý úsměv. Já se však prudce sehnula a než stačil zareagovat, prosmýkla jsem se pod jeho rukou a postavila se mu za záda.

"Sedni si," pokynul z ničeho nic na zem a sám přešel k umyvadlu v rohu místnosti. Natočil vodu do misky, kterou našel ve skřínce pod ní, a rozešel se zpátky ke mně. Samozřejmě jsem neseděla, jen jsem ho nechápavě sledovala. "Sedni si!" tentokrát na mě zle vyštěkl a já si leknutím dřepla k zemi. Ihned jsem si za to samozřejmě nadávala, protože jsem tím dala najevo slabost. On se naopak tvářil samolibě a spokojeně, když si sedal naproti mě a pokládal na zem mezi nás misku s vodou.

"Chceš mě v té vodě snad utopit?" sarkasticky jsem se ušklíbla a chystala se ruce založit na hrudníku, když mě za ně nečekaně chytil a pevně nám propletl prsty.

Zřejmě jsem se musela tvářit jako idiot, protože si Kol s povytaženým obočím lehce odkašlal a já si uvědomila, že bych měla zavřít pusu. "To možná později. Zatím tě potřebuji," odvětil s letmým úšklebkem. "Máš mi brzy krýt záda a já se chci ujistit, že mě omylem nezabiješ. Teď přestaň mluvit a vezmi si trochu magie."

"Před chvílí jsi řekl, že nemám," vzpupně jsem stiskla rty k sobě a zadívala se na něj. Neodpověděl mi, ale tvářil se tak netrpělivě, že jsem si radši část jeho sil vzala, ačkoliv mi to bylo silně proti srsti. On už se nad tím dál nepozastavoval, ponořil mi ruce do vody a povolil svůj stisk, ale ani tak mě nepouštěl úplně. Zdálo se, jako kdyby chtěl mít přehled o proudění energie, které by vycházelo z mých kouzel. Nechápala jsem, odkud toho tolik ví o magii.

"Elizabeth!" přerušil jeho hlas tok mých myšlenek a já si v tu chvíli uvědomila, že na mě až doteď celou dobu mluvil. Neměla jsem nejmenší tušení, co mi říkal, ale snažila jsem se tvářit, že to vím moc dobře. "Můžeš se trochu uvolnit, drahoušku? Chápu, že jsem neodolatelný, ale mohla by ses nad to na chvíli povznést?" dodal sarkasticky a mě se v tu chvíli tváře zbarvily nachem. Přišlo mi, jako kdyby mi viděl až do žaludku. Musel moc dobře vědět, co je zdrojem toho neustálého zběsilého bušení srdce, které jsem slyšela dokonce i já. Mé vlastní tělo se mě prostě rozhodlo zradit. To mu rozhodně jen tak neodpustím.

"Víš co?" nafoukla jsem pusu a vycukla ruce z jeho sevření. Otřela jsem si ruce do kalhot a zvedla se zpátky na nohy. "Přestaň se chovat jako kdybys snědl všechnu moudrost světa a prostě mi věř, že vím, co dělám. Já to totiž vím - moc dobře. Takže teď si klidně seber svou misku s vodou a běž ji odnést Parkerovi k boudě, nebo kam jsi ho to uvázal!"

Chvíli na mě hleděl mírně zaskočeně. Zřejmě ode mě nečekal přímý útok, ale já si rozhodně nemínila nechat všechno líbit. Nebyla jsem žádná jeho hadrová panenka, se kterou mohl manipulovat, jak se mu zachtělo. "Elizabeth - drahoušku," začal líným tónem, který byl ovšem mírně podbarvený hněvem. Postavil se jen těsně vedle mě a naklonil se blíž k mému uchu. "Do konce týdne přijdeš s prosíkem, abych ti pomohl," zašeptal se samolibým úsměvem a s těmi slovy také odešel.

Nechal mě stát uprostřed místnosti - zmatenou, uraženou a ještě k tomu naprosto rozhozenou jeho přítomností. I přes to, jak se ke mně choval, jsem ho nedokázala dostat z hlavy. Ten jeho upřený pohled se mi zaryl až do morku kostí a nutil mě - ačkoliv jsem se s tím snažila ze všech sil bojovat - věnovat mu až příliš prostoru v myšlenkách.

Trvalo ještě další hodinu, než jsem se dokázala plně soustředit na bádání, kvůli kterému jsem sem původně přišla. A i tak jsem se často přistihla, že si v hlavě tvořím vzdušné zámky a scénáře, které by mohly být pravdivé jenom v pohádkách. Zatracený Mikaelson.