Princové nejezdí pouze na bílých koních a neohání se mečem pro záchranu sličných princezen. Občas ani oni sami netuší, že osud jim vytyčil vyšší cíle. Někdy dokonce ani neví, že jsou v příběhu vlastně těmi kladnými hrdiny, protože každý princ má koneckonců i svou temnou stránku.

Pohled Kola

Mystic Falls. Doufal jsem, že tohle prašivé město už nikdy neuvidím. Přímo tady mi ten spratek, Jeremy Gilbert, vrazil kůl do srdce. Už teď se těším, až mu zazvoním u dveří a pozdravím ho. Určitě ho tím moc potěším a já přeci tak rád dělám lidem radost.

Nicméně má nejdražší, a taky jediná, neteř mi udělala až příliš lákavou nabídku na to, abych si jí dovolil nevyužít a nedorazit sem. Přesvědčovala mě, že dokáže, spolu s dvěma dceruškami Klausovy bývalé lásky, zničit kousek duše té zpropadené indiánky. Nebudu tvrdit, že se mi bude stýskat, až vypadne z mého těla. Bylo to jako mít tasemnici, ale tahle mrcha ještě navíc občas šeptala nesmysly a nedala se umlčet.

Kromě toho jsem navíc poslední dobou neměl tak úplně co na práci. Od doby, co se Davina rozhodla, že chce žít s někým, kdo zestárne po jejím boku – mimochodem minulý týden jsem jí zahlédl s kočárkem, nějak si s tím pospíšila – jsem měl až příliš volného času. Proč se tedy nevrátit do Virginie a neokusit trochu slaďoučké krve z místních obyvatel.

Brzy jsem si v parku u školy vybral svou oběť. Nemohl jsem přece vyrazit na návštěvu hladový, to se totiž nesluší. Proto jsem už nějakou chvíli sledoval tmavovlásku v krátké sukni, která si nasadila sluchátka do uší, na rameno hodila červený batoh a rozešla se skrz park směrem do centra města. Ihned jsem vyrazil za ní a chtěl si ten lov užít co nejvíc to půjde. „Můžu vám pomoct s batohem, slečno?" zařadil jsem se po jejím boku a na tváři vykouzlil ten nejsladší úsměv, co jsem dokázal. Všechny tyhle husičky byly naprosto stejné a bylo tak jednoduché omotat si je kolem prstu.

Při chůzi na mě otočila hlavu a vyndala si jedno sluchátka z ucha, aby mě lépe slyšela. „Nemyslím si, fešáku, ale díky," uculila se a nenápadným pohybem si urovnala sukni. To snad, aby na mě udělala dojem.

Nenechal jsem se odbít, přešel před ní, otočil se k ní čelem a začal jsem couvat, abych mohl udržovat stálý oční kontakt, „a na kávu vás pozvat můžu?" zkusil jsem znovu své štěstí.

„Mám teď něco na práci, frajere, ale jestli chceš, klidně ti dám telefonní číslo a můžeš se ozvat," koketně na mě mrkla a já letmo naklonil hlavu na stranu. Přestávalo mě to bavit a já se tak nerad nudil. Položil jsem jí z ničeho nic ruce na ramena a donutil ji tím zastavit. „Teď nebudeš křičet, ani se bránit. Nebude to bolet – moc," uchechtl jsem se a okamžitě vytasil špičáky v domnění, že je moje kořist ovlivněná.

„Doufám, že to nemyslíš vážně," zavrčela z ničeho nic a k mému překvapení mě prudce chytila jen kousek pod loktem. Pod rukou se jí objevilo zářivé oranžové světlo a já cítil, jak mi skrz kůži proudí pryč poměrně citelná část sil.

Rychle jsem ruku vyškubl z jejího sevření a o krok ustoupil. „Jedno ze Saltzmanových dvojčat předpokládám. Stejně nekompromisní jako tvoje adoptivní maminka, a skoro stejně tak přitažlivá," mrkl jsem na ni během toho, co jsem si mnul bolavé předloktí.

V tu chvíli se mi najednou začalo bolestivě stahovat hrdlo a ubírat mi tak postupně většinu kyslíku. Zalapal jsem po dechu a pevně se chytil rukou za krk. Zpropadená čarodějka!

Pohled Josie

V uších mi zrovna vyhrávalo Pendulum a nohy mě nesly zpátky domů, když se k mému boku připojil poměrně vysoký tmavovlasý kluk s uhrančivým pohledem. Jeho balící techniky ovšem byly jako z minulého století, takže mu ani jeho pěkná tvářička nepomohla, a já vůbec neměla zájem ztrácet s ním svůj drahocenný čas. Kdo vůbec ještě v dnešní době chodí na rande na kafe?

Moji pozornost si získal až tehdy, když se mě pokusil ovlivnit. Chudáček, vybral si rozhodně špatnou oběť. Okamžitě jsem si vypůjčila část jeho síly a použila ji proti němu. Pevně jsem sevřela ruku v pěst a tím stáhla kouzlem jeho hrdlo. Podezíravě jsem si ho prohlížela, protože jeho poznámka o Caroline mě zarazila. Nikdy jsem ho tu neviděla, jak ji vůbec mohl znát?

Došlo mi to překvapivě rychle a já konečně povolila stisk jeho hrdla. „Kol Mikaelson," zlehka jsem se ušklíbla. „Hope neříkala, že dorazíš tak brzy." No neříkala dokonce ani to, jak moc velký fešák je její strýček, ale já se moc ráda přesvědčila na vlastní oči. A byl to věru pěkný pohled. Celá ta akce na zničení Prázdnoty začínala nabírat alespoň trochu zábavnější směr. Všechno je vždycky tak nějak lepší, když se u toho dá koukat na pěkného mužského.

Kol si na zamračeně promnul krk a nakonec se narovnal. „Fascinující. Poprvé v životě mám tu čest se sifonem." Dělal jako kdybych ho před chvílí neohrožovala a ještě k tomu zvědavě nahnul hlavu na stranu s nemizícím úsměvem. Prohlížel si mě jako nějakou opičku v zoo a to mně vážně hrálo na nervy.

„Předpokládám, že netoužíš po tom zjistit, jak moc velkou moc mám," lehce jsem se ušklíbla a pohodila si batohem, abych ho dostala do pohodlnější polohy. Prsty jsem zahákla za ten jeden popruh batohu, který mi visel přes rameno a rozešla se dál, jako kdyby tam Kol vůbec nebyl.

Po krátké chvíli se ke mně opět připojil a ihned začal zase mluvit. Copak nikdy nezmlkne? „No zřejmě bys mě měla zavést za mou neteřinkou, co myslíš, drahoušku?" Na tváři mu pohrával cynický úsměv, který mu sice sakra slušel, ale já teď neměla čas zabývat se tím. Na to bude ještě spousta prostoru později, tím jsem si byla jistá.

Během chůze jsem na okamžik zvedla ruku a zadívala se na hodinky. „Máme asi hodinu a půl, než dorazí zpátky Alaric s Caroline. Do té doby musíš být zase pryč, nesmí tě tam najít. A mimochodem – ještě jednou mi řekneš drahoušku a změním ti krev na kyselinu, chápeme se?" ušklíbla jsem se a ještě jsem přidala do kroku, abychom co nejdřív dorazili do Salvatorovic domu.

„Jsi drsná holka, to se mi líbí," provokativně se zasmál a začal si přece sebou kopat po cestě kamínek.

Znovu jsem se ušklíbla a věnovala mu jeden ze svých posměšných pohledů. „A ty idiot, ale Hope mě varovala předem." Byl jako každý druhý sebevědomý floutek, který si myslí, že mu holka padne k nohám. A tenhle by ji nechtěl jen do postele, ale navíc ještě k obědu. Nicméně ta představa se mi vlastně svým způsobem líbila. Kromě své adoptivní mámy jsem neznala jediného upíra, protože se nás od nich snažil táta držet dál. Touha po neznámém byla dost lákavá, co si budeme povídat.

„Zvláštní. Myslel jsem, že jste mě sem pozvaly, abych vám pomohl. Nebo mám posloužit jenom jako dekorace?" povytáhl koutek do pokřiveného úsměvu. Samolibý tón, kterým to řekl mě příšerně naštval. Jako kdyby byl nějaký pán vesmíru nebo co.

„Tak to prr," prudce jsem se zastavila a otočila se přímo proti němu. Varovně jsem pozvedla ukazováček a přimhouřila oči. „To si trochu pleteš, chlapče. To my pomáháme tobě zbavit se té milion let staré čarodějnice. Ty bys měl klečet v prachu a líbat mi boty, rozumíš? Takže teď mi udělej laskavost a celý zbytek cesty prostě mlč!" vyjela jsem na něj prudce, až na nějakou chvíli dokonce ztratil řeč.

Nakonec si jen zamával rukou před obličejem jako vějířem a rozchechtal se znovu, „teď jsem si skoro nadělal do kalhot. Vážně," dodal ještě posměšně a vytáčel mě tím naprosto do běla. „Promiň, já jen že je to děsně sexy. Obvykle si nepotrpím na tak dominantní ženy, ale ty bys mi klidně mohla naplácat, drahoušku, co říkáš?" Pokračoval hravým tónem já už pomalu začínala ztrácet nervy. Jestli jsou všichni Mikaelsonovi takoví, ani netuším, jestli jim chci vůbec pomáhat. Možná je dobře, že je každý z nich na druhém konci světa.

Jenom jsem si ho změřila přimhouřenýma očima a sarkasticky se ušklíbla. "Tohle můžeš vyzkoušet na ségru, na ni by tyhle řečičky mohly zabrat, ale u mě nepochodíš."

"No, doufám, že od ní se dočkám milejšího přijetí. Cítím se tu tak nevítaný," na oko nešťastně vzdychl a srovnal se mnou krok.

Jakmile jsme dorazili, nakoukla jsem dovnitř, abych se ujistila, že ani jeden z rodičů není doma. Jsem si jistá, že by se jim nelíbila skutečnost, že se jim po domě prochází další Mikaelson. "Určitě dočkáš. Miluje pohádky, potrpí si na galantnost a zbožňuje kluky, co jsou na ni milí," pobaveně jsem se zasmála a pozvala ho dovnitř.

"Nespletla si náhodou století, ve kterém žije?" poznamenal sarkasticky a bez toho, abych mu pokynula, se okamžitě vydal na průzkum domu. Jako kdyby mu to tu celé patřilo. Už teď jsem se začínala děsit, jak tohle celé dopadne, protože jsem si nebyla ani zdaleka jistá, že celý náš plán dokážeme udržet v tajnosti až do konce.