Statečný rytíř si v příbězích vždycky nakonec najde cestu, jak dámu svého srdce osvobodit od útrap, které ji sužují. Překoná veškeré nástrahy, které si pro něj osud přichystal, jen aby mohl svou milovanou sevřít v náručí. A tak naivní dívky, které ještě stále věří na pohádky, doufají v zázrak a čekají na svého chrabrého prince, který nikdy nepřijde. 

Pohled Lizzie

Začínala u špičáků, stékala přes jazyk, skrz hrdlo, až do žaludku a odtamtud vystřelila do celého těla. Do jeho každičkého koutku. Byla to vlna energie – osvobozující a nadnášející. Ta kovově sladká příchuť krve byla tak moc euforická, že jsem se jí nechtěla za žádnou cenu vzdát. Hladově jsem hltala další a další tekutinu pryštící z krku a síla mi začínala doslova pulzovat celým tělem.

A pak najednou přestala. To proto, že mě dvoje ruce chytily a odtrhly od Alricova krku. Nelíbilo se mi to – chtěla jsem víc. Toužila jsem po tom, abych ho mohla vysát až do poslední kapky. Nevnímala jsem fakt, že to byl můj otec. Nezajímaly mě žádné citové vazby. O ty tu v tuhle chvíli vůbec nešlo. „Nechte mě být," zavrčela jsem a prudce sebou škubla. Jejich stisk ovšem ještě zesílil a uzamkl mě tak pevně, že jsem se nemohla takřka ani pohnout.

Můj naprosto nepochopitelný vztek byl obrovský; znásobený novou identitou. Připadala jsem si, jako by se mi krev doslova vařila v žilách – tak moc jsem toužila pokračovat ve svém hodování a oni mi v tom zuby nehty bránili. Najednou jsem to už nebyla já. Celá má identita byla zatlačena do pozadí a zbýval jenom hlad - obrovský, zničující a zaplňující každičký kousek mého těla i mysli. Kromě něj neexistovalo nic. Svět se smrskl na jednu jedinou zvířecí potřebu, kterou bylo nemožné ukojit.

Pevně jsem sevřela ruce v pěst a ucítila lehké zašimrání. Bylo mi povědomé a velice brzy mi došlo proč. Byl to zdroj magie, který jsem mohla čerpat. Tentokrát byl ovšem přímo ve mně. Nebyl vázaný na žádnou nadpřirozenou bytost ani na magické náhrdelníky, pouze na mě samou. Najednou bylo tak jednoduché tu zásobárnu použít a já jsem nezaváhala ani na vteřinu. S prudkým poryvem větru se ze mě vydralo kouzlo, které všechny odhodilo o několik metrů dál. V tu chvíli jsem nepotřebovala žádná slova, stačily emoce zaplavující celé tělo a řídící všechny mé činy.

„Nepleťte se mi do cesty," zavrčela jsem vztekle. Pořád jsem v nose cítila tu neodolatelnou vůni krve, která se rozlévala místností. Alaric seděl na zemi, jednou rukou si přidržoval krk a tou druhou se pokoušel odsunout o kousek dál, když jsem se k němu rozešla.

Caroline se mě pokusila zastavit. Zřejmě si myslela, že proti mě něco zmůže. Že mi vymluví můj hlad, a že se všechno hned srovná. Jediným pohybem zápěstí jsem ji ovšem pevně přitiskla ke zdi a vycenila na ní zakrvácené špičáky. "Nepokoušej se mě zastavit," zasyčela jsem a přimhouřila oči v děsivém úšklebku.

Jakmile o ní bylo postaráno, otočila jsem se zpátky za tou lahodnou vůní, která mě k sobě vábila. „Elizabeth. Lizzie. To jsem přece já, táta," zvedl jednu ruku v obraném gestu. Ať by ovšem řekl cokoliv, jeho slova na mě neměla sebemenší vliv. Teď jsem poslouchala jedno jediné volání - volání krve. To mělo přednost před čímkoliv ostatním.

Všechny ty zbystřené smysly byly úžasné. Slyšela jsem cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Dýchání, bušení srdcí všech v místnosti, každý jejich pohyb. Nikdo mě nemohl nečekaně překvapit. Ne, když jsem se mohla bránit magií. Možnost, která byla všem ostatním upírům odepřena, ze mě dělala nebezpečnou bestii. Já si to moc dobře uvědomovala a líbilo se mi to. Najednou jsem nebyla vyděšená malá myška, krčící se v rohu. Teď jsem byla lovec beze strachu.

Mě a mou kořist už dělilo jen pár kroků. Nikam jsem nespěchala, neviděla jsem důvod. Strach v jeho očích mě těšil a dodával lovu ten správný rozměr. Alaricovo zběsile bušící srdce pumpovalo krev jako divé, díky čemuž se další a další tekutina valila z rány na jeho krku. Protékala mu skrz pevně stisknuté prsty a odkapávala na zem. Tvář pomalu ztrácela barvu a já si uvědomila, že si musím pospíšit, protože brzy už nemusí být co pít.

"Lizzie, nedělej to!" zaslechla jsem povědomý výkřik a otočila se za tím zvukem. Přimhouřenýma očima jsem si měřila Hope, která se ke mně chtěla rozeběhnout. Pár rukou, patřící jejímu otci, jí v tom ovšem okamžitě zabránil. Moc dobře věděl, proč to dělal. Mohla bych jí ošklivě ublížit a to jsem si nepřála. "Zatraceně!" zaklela a pokoušela se vyprostit z ocelového sevření. "Kole! Udělej něco, krucinál!" vyštěkla po jediném člověku v místnosti, který se mě nesnažil zastavit.

Po očku jsem na něj zaměřila svou pozornost a všimla si, že mu na tváři pohrával letmý úsměv. Hlavu měl nakloněnou lehce na stranu a zuby si přejížděl přes spodní ret. "Co? Čekám, až na mě přijde řada s večeří," ušklíbl se, "chtěl jsem první nechat najíst dámu."

"To! Není! Sranda!" zafuněla naprosto nepříčetná zrzka a vysloužila si tím jenom protočení očí od svého strýčka.

Jejich handrkování mě na okamžik vyrušilo z honu za krví a já se konečně přestala blížit ke krvácejícímu Alaricovi. Toho ovšem Kol okamžitě využil a zareagoval až nečekaně rychle. Zřejmě nechtěl mít v budoucnosti problémy s Klausem, který ho propaloval naprosto nenávistivým pohledem. A tak se mi postavil do cesty a zabránil mi tím překonat poslední tři kroky, které mě dělily od kořisti.

„Nepleť se mi do cesty, Kole, nebo dopadneš stejně jako ostatní," zavrčela jsem s přimhouřenýma očima a pokusila jsem se ho pár kroky obejít. Něco ve mně mi nedovolilo ho okamžitě napadnout a odhodit stranou jako všechny ostatní. Byl to zkrátka Kol.

Nevýhoda zesílených pocitů byla ta, že byly zesílené všechny – vztek, strach, smutek, ale i přitažlivost a láska. Všechno se to ve mně mlelo jedno přes druhé a příšerně mě to mátlo. Obzvlášť ve chvíli, kdy se obě jeho ruce dotkly mého zátylku, čímž mě donutil zvednout na něj oči. "Notak, Betty, přece bys mi neublížila," prohodil s cynickým úsměvem sobě vlastním. Betty? Na co si to tu hrál? Nikdy v životě mě takhle neoslovil a najednou jsem byla Betty? "Taky mám problémy s rodinou, ale věř mi - zakousnout je není tak úplně ideální řešení, ač se to tak může zdát," dodal ještě pobaveně. Nechápala jsem, co to se mnou hrál za hru, jenže ona zabírala. Zřejmě moc dobře věděl, co dělá. Upřený pohled do očí byl jako mávnutí kouzelného proutku a já chtě nechtě pomalu povolila svůj tlak.

Tím se uvolnilo kouzlo svazující mámu, která se okamžitě rozběhla k tátovi, aby mu mohla dát svou krev. Zřejmě by bez ní už příliš dlouho nevydržel, jelikož začínal ztrácet vědomí a rudá louže pod jeho tělem se s každou další minutou nečinnosti zvětšovala.

Cítila jsem brnění pod očima, jak se stahovaly a mizely tmavé žilky a ten příšerný tlak v hlavě pomalu polevoval. Vůně krve mě stále vábila, ale ta touha už se dala ovládnout, ačkoliv krk byl vyprahlý a každé polknutí příšerně bolelo. Jako kdybych v něm měla žiletky bořící se hluboko do masa. „Bolí to," zašeptala jsem tiše. „Ten hlad. Bolí to."

„A nikdy nepřestane," odpověděl Kol mírně a spustil ruce z mého krku. Sledovala jsem zamračenou vrásku mezi jeho očima a pomalu si začínala uvědomovat, co se vlastně stalo.

Zalapala jsem po dechu a oči se mi zalily novou vrstvou slz. Zoufale jsem si prohrábla vlasy a rozhlédla se po spoušti, kterou jsem způsobila. Rozbitý nábytek, spadené obrazy, vyděšené pohledy všech kolem. "Pane bože," zamumlala jsem jenom sama pro sebe. "Takhle to nemělo být," pokračovala jsem ve svém tichém monologu a nechávala přitom kanout slzy až na zem.

"Jak se tohle... stalo?" zadívala se na mě zaraženě máma, která v náručí stále držela tátu. Sice byl bledý, ale už pomalu přicházel k sobě. Díky bohu. Co bych dělala, kdybych ho zabila? Proboha, tohle bylo jako noční můra.

Jako ve snách jsem pátrala ve vlastních zmatených vzpomínkách, načež jsem svou pozornost zaměřila zpátky na Kola. "Dal jsi mi krev. Včera v noci. Netušila jsem, jak dlouho ve mně bude, ale musela jsem něco udělat," hlasitě jsem vzlykla a přikryla si ústa rukou. "Bože. Josie. Kde je Josie?" vyhrkla jsem najednou, když jsem si vzpomněla na svou sestru. Nikdo mi ale nedokázal odpovědět. Nikdo netušil, co se s ní stalo a kam zmizela. A já nechápala jednu jedinou věc - proč mi chtěla tak moc ublížit?

Celý svět byl najednou špatně. Nic nedávalo smysl a nebylo cesty zpět. Učinila jsem životní rozhodnutí. Obětovala jsem část svého já pro lásku, která nebude nikdy opětovaná. Pro vzdušné zámky, které se sesunuly jako domečky z karet. Tahle volba přinesla jenom bolest, strach a smrt. Nebylo na ní nic romantického ani nic chrabrého. Pohádka skončila, aby jí vystřídala tvrdá realita. 

 Polibky nejsou vždycky z pravé lásky a navíc nedokáží změnit ničí osud. Princeznu nikdo nepřijede ochránit před krvavým prokletím, které pohltí její duši a poslední bitvu si musí každý nakonec vybojovat sám. 
V životě zkrátka neexistují šťastné konce. 

VˇˇˇˇV

A máme tu konec drazí čtenáři :)
Všem je vám určitě jasné, že toto je sice konec dílu, ale rozhodně ne konec příběhu. Ještě toho zbývá spoustu vypovědět a já doufám, že jste zvědaví na další osudy našich hrdinů. 
Ať to bude Josie, kterou dočista ovládla temnota; Lizzie, která se bude muset naučit žít zcela jiný život; Hope, která konečně našla cestu ke svému otci nebo Kai, který v sobě objevil zamotanou pavučinu citů. 

Doufám, že se Vám příběh líbil a budu ráda za každou Vaši zpětnou vazbu. Hlavně Vám chci ale poděkovat za hvězdičky, komentáře a veškerou projevenou podporu. Díky všem :) 

Ihned, jak vydám další díl, sem přidám kapitolu, abych Vás informovala :)